J*A*S*M

Feel good, zároveň feel sad. Alexander Payne doručil jeden z nejlepších snímků roku, stačilo mu k tomu relativně málo. Citlivě napsaný scénář a pár dobrých herců. Obyčejné, přitom krásné. Mám ve filmech rád velké, jedinečné a originální koncepty, ale někdy je holt "málo" víc než "hodně". Tahle konvezační člověčina na mě zaútočila za zálohy a podařilo se jí si mě podmanit.

Letos se mi zdá, že snad všechny filmy, kolem nichž propuká všeobecný hype, mi připadají přinejlepší mírně nadprůměrné. Japonská Godzilla je dalším takovým kouskem. Dokud se řeší komorní osudy jednotlivců v poválečném Japonsku a ještěrka je vidět jen ve vlnách, tak je to fajn. Jakmile ještěrka vystoupí na pevninu, Japonci dostanou příležitost používat své přepálené herectví a postavy začnou vymýšlet totálně zhůvěřilé plány, ač se nakonec ukáže, že stačí ještěrce (... no však uvidíte), tak to jde alespoň pro mě do kopru. Můžu ocenit, jak to vypadá vzhledem ke svému rozpočtu, ale nedokážu si to autenticky užít.

Solidně, byť nijak specificky osobitě natočený hororový thriller, který zpočátku dokáže vzbudit zvědavost, kam se to celé vyvine. Vyústění je OK, sice si vybavuji podobný motiv i z jiných filmů, na druhou stranu úplně častý není. Co však není OK - posledních asi patnáct minut, v nichž to všechno proběhne tak zrychleně a nelogicky, až to působí směšně.

Nominace na Zlaté glóby v kategorii "komedie/muzikál" je dobrý vtip. Humoru je v novince Todda Haynese sotva stopové množství, řada diváků ho nepostřehne vůbec, bych řekl. Každopádně je to suverénně zrealizovaný a vymyšlený snímek o rozbitých lidech a jejich rozbitých vztazích. Vyloženě to na mě při sledování přeneslo pocit úzkosti a nervozity vyplývající z té neupřímnosti a nonstop přetvářky de facto všech postav. Působením vysilující a nepříjemné. Přitom to paradoxně svižně odsýpá a nejedená se o žádný těžkopádný art.

V tom klášteře straší! Už zase. Nějak mě ty jeptiškovské horory nedokážou strhnout. Od první do poslední minuty jsem měl u Sestry Smrt pocit, že už jsem to vše několikrát viděl, a Paco Plaza to bohužel nedokázal vymodelovat do nějakého živějšího tvaru a vtisknout snímku nějakou osobitost. Sledovatelné, zapomenutelné.

I don't know how it gets better than this.

"Nejlepší film roku s perfektním originálním nápadem, skvostným hereckým výkonem Nicolase Cage. Slovníková definice filmu od studia A24, s přehledem režijně zrealizovaná hříčka s dokonalým komediálním timingem, která ale umí zabrnkat i na temnější struny," bych napsal, kdyby tvůrci v závěrečných patnácti minutách - po scéně na školní besídce - divně nepřehodili výhybku a film tak nevyšuměl do ztracena. Je to škoda a nedokážu si to úplně vysvětlit, koncovka fakt působí, jako kdyby Borglimu došel čas a nezvládl tak napsat a natočit vyvrcholení, které by si zbytek snímku zasloužil. Přesto tam pětihvězdu napálim, letos jsem na ně byl poměrně skoupý a Dream Scenario i přes to zaškobrtnutí ční vysoko nad běžnou okolní produkci. PS: Kristoffer Borgli je pro mě objevem roku - doporučuju i jeho předchozí film Sick of Myself, který je také o člověku, který touží po pozornosti, a bizarním způsobem se mu jí dostane.

Docela mě překvapuje vřelé přijetí Thanksgivingu jak u obecenstva, tak zejména u kritiky, podle mne nijak zásadně nevybočuje z hororového slasherového průměru. Má to dvě velmi potěšující sekvence - úvodní masakr v obchoďáku a pak závěrečnou slavnostní večeři, jinak je to standard bez vlastního stylu, sympatických postav nebo nedejbože čímkoli zajímavého scénáře. Slasherem roku zůstává hravější Seminář.

Snyder býval režisérem, jehož filmy jsem zhruba do roku 2013 střídavě hodnotil velmi vysoko nebo naopak velmi nízko, no v poslední desetiletce se moje přijímání Zackových filmů ustálilo spíše na těch nižších počtech hvězdiček, přičemž Rebel Moon se evidentně stal vyvrcholením tohoto trendu. Níž už to v podstatě nejde, tady je špatně úplně všechno krom toho, že si to zhruba drží technické parametry hollywoodského blockbusteru. Hodně štěstí se snahou kolem téhle sračky vystavět nový filmový vesmír, protože si nedokážu představit, koho tyhle postavy a svět budou reálně zajímat.

Druhé filmy režisérů a režisérek, kteří za své prvotiny shrábnou oscarová ocenění a nominace, bývají vždy napjatě očekávány, v případě Emerald Fennell pak může být řada lidí nepříjemně šokována, že Saltburn je v podstatě brak. Degenerovaná travestie bez životných postav, jejichž chování nemá mnoho společného se skutečností, zato se spoustou na první signální provokativních scén. Vadí to? Mně vůbec. Protože takhle načančaný a formálně vyšňořený brak nevídáme často. Jeden z nejstylovějších filmů roku, na druhou stranu si dokážu představit, že pustit si ho v jiné náladě, mohl by mě dost intenzivně štvát.