J*A*S*M

Dosavadní filmy Andyho Mittona mě vždy nudily, ale tentokrát se alespoň za mě trefil. Aneb jak pojmout profláklej haunted house subžánr originálně i za mrzkej peníz. Bavily mě postavy, které se chovají vždy trochu jinak než v obdobných filmech, bavilo mě hledat přízrak čarodějnice, která kolikrát jen tak postává kdesi v záběru, aniž by režisér měl potřebu na ni upozorňovat halasnou lekačkou. A bavil mě i příběh, který se nakonec vyvine v překvapivě emočně fungující drámo s jedním moc pěkně zrealizovaným mrazivým twistem. Možná film není natolik divácky vděčný, aby dostal Mittona v širší známost, nicméně jako ukázka nezávislé žánrové filmařiny je skoro perfektní.

Jakmile Evans najede na full horror mód, nelze si stěžovat v podstatě na nic. Řada scén (preparace mozku, masomlýnek, podzemní tunely) patří mezi to nejsilnější, co se letos v rámci žánru (a že letos je konkurence vcelku nadstandardní) urodilo. Trochu bohužel ale drhne to kolem, co se snaží nebýt pouze přímočarým hororem. A drhne to zejména na vztazích mezi postavami a jejich vývoji. Paradoxně, ačkoli má Apostle až lehce přestřelenou stopáž, přišly mi vztahy mezi postavami nedotatečně prokreslené a jejich proměny uspěchané. Třeba mezi Thomasem a Malcolmovou dcerou má být evidentně v druhé polovině jakési emocionální pouto, které ale opravdu netuším, kde se vzalo. Nicméně kolem a kolem je Apostle určitě dobrým dobovým hororem, který zajímavě míchá atmosféru The Witch, Wicker Mana a lovecraftových příběhů a dochucuje to špetkou intenzivní hororové řezničiny. Celkově značně bizarní atmosféře pak nahrává i hlavní hrdina Dana Stevense, který celou dobu působí, jako kdyby byl na drogách, na pokraji šílenství, nebo jako když ho zrovna někdo něčim majznul po hlavě a on každou chvílí omdlí. Dan si tak po The Guest může připočíst další pozoruhodný žánrový výkon.

Pokračování, které si původní Halloween zaslouží. Pokud přijmeme ideu, že je dobrý nápad po čtyřech dekádách pokračování točit, tak netuším, jak lépe by to šlo udělat. Na druhou stranu rovněž netuším, co by se muselo stát, aby mě v roce 2018 opravdu nadchnul čistokrevný slasher. V době, kdy jsou vrcholné horory nejenom strašidelné a řemeslně na výši, ale snaží se i o nějaký přesah, stojí prostá vyvražďovačka nutně o stupínek níže. Důkazem, že je Halloween a vlastně celý subžánr reliktem dob minulých, budiž moment, kdy se tvůrci v jednom překvapivém zvratu snaží trochu vybočit a tematizovat nezdravou posedlost publika hororovými ikonami, který působí ve slasheru dost navíc. Byť konceptuálně to dává smysl a zapadá to do logiky děje, v kině jsem se v tu chvíli úplně ošil, že se na plátně děje něco, co do vyvražďovačky nepatří. Jinak je to ale vlastně super. Maskovaný stroj na zabíjení, imunní vůči psychologickému rozboru, americké předměstí, vyděšení teenageři. Chvíle, kdy mladá Alysson narazí na kamaráda napíchnutého na plotě a hystericky běží ulicí, se nejvíce blíží čiré hrůze původního filmu.

Že Stevanu Menovi v průběhu natáčení tragicky zemřel hlavní herec, a on pak musel film s nulovým rozpočtem sám na koleni dodělávat, to je smutná věc, za kterou bych snímku rád přilepšil - ale muselo by jít se od něčeho odpíchnout. První Malevolence ani Bereavement si už moc napamatuju, soudě podle komentů jsem s nimi ale byl celkem spokojenej. To se o Killerovi, završení této trilogie, bohužel říct nedá. Hodit tomu víc než jednu hvězdičku, a to zvlášť v době, kdy v kinech řádí Halloween Davida Gordona Greena (tedy vlastně přímá subžánrová konkurence), by bylo známkou nepříčetnosti.

Za relativní originalitu tomu nechám čtyři hvězdičky, o nichž jsem byl přesvědčen po většinu stopáže, a přimhouřím oko nad závěrem, který se podle mne rozjel až do moc béčkových vod. Respektive, ono to má celé dost béčkový nádech, ale přitom to není hloupé. Atraktivní námět jako z polozapomenuté osmdesátkové Dětské hry slouží jako katalyzátor velmi napjatých vztahů mezi poměrně dobře načrtnutými postavami. Právě v tom je hlavní pnutí, ten mysteriózní / scifi element je po většinu dobu pouhým doplňkem. Tematicky se pak Kevorkian zabývá soubojem mezi kritickým myšlením a slepým následování rozkazů autorit a pasivním přijímáním informací, konzervativními předsudky a otevřenou liberální myslí, generačním střetem, kunzumerismem, patriarchátem. A činí tak poměrně zábavně a divácky vděčně.

No, tak ne všechno, v čem má prsty A24, se ve zlato promění. Ze Slice se bohužel vyklubala naprosto nesnesitelná "hororová" "komedie", která mi nesedla vůbec v ničem. Tohle je imho přesná antiteze dobrého vkusu, působí to trochu jako poslední filmy Kevina Smithe (Yoga Hosers). Hvězdičku utrousím za hezké úvodní titulky, víc ani ťuk.

Nový komiksový výplach ze stáje Marvelu, nebo možná ještě hůř - DC Comics, kde shodou okolností vystupují Predátoři. Sereš mě, Hollywoode. Proč už skoro nevznikají velké kvalitní dospělé filmy? Proč, když už studio do něčeho nalije větší peníze, musí z toho vylézt unifikovaná sterilní infantilnost? Tady je sice dost krve a fuckuje se o sto šest, mentální úroveň filmu je ale na levelu šestiletého děcka. Postavy musí debilně hláškovat, skákat z desetimetrové výšky, aniž by se jim cokoli stalo, neohroženě balancovat na jedoucím autobuse a letící vesmírné lodi (!!!). Plus roztomilej přechytralej klučina a ochočenej predátoří pes. Opravdu jsme to kurva potřebovali? Ve filmu o Predátorovi? V prvé půli občas alespoň funguje humor, ve druhé ovšem nefunguje už vůbec nic. Rozplizne se to dokonce tak, že jsou patrné i totální střihové faily, kdy neexistuje elementární návaznost dvou po sobě jdoucích scén. Jako kdyby vždy kousky filmu chyběly (u přechodu ze stodoly do vrtulníku jsem se lekl, že jsem snad na chvíli usnul). Za tohle si Shane Black zaslouží jen hejt. A třeba lidi zpětně docení Antalovy povedené Predátory.

Trojka s přimhouřenýma očima. Scénář psal snad opravdu automatický hororový generátor, divím se, že si Warneři své temné universum neošéfujou po téhle stránce lépe. Ale konzumentům to asi stačí, no. Nejvíc mě na Sestře vyděsilo, že stejný člověk je podepsaný i pod scénářem druhé částí To. U něj se snad bude snažit víc. Pokud u Sestry stojí něco za pochvalu, tak výběr lokace a celkově prostředí starého hradu (vylepšený rumunský hrad Hunedoara). Ty staré chodby, sklepení, kaple a hřbitovy, to prostě atmosféricky působí, ne že ne. Bohužel tvůrci z toho svými schopnostmi nevytěžili nic moc navíc. Což mě celkem překvapilo, protože Hardyho předchozí The Hallow bylo boží. Je to celé takové nemastné, neslané, děj nezaháčkuje (ono to ani moc děj nemá - postavy přijedou, pak se nějakej čas jen tak potloukaj a motaj v kruhu, pak jedna z postav doslovně vysvětlí, co se děje, následuje naháněná se zlou jeptiškou a je konec), postavy jsou nezajímavé, lekačky pro děcka. V roce, kdy jsme se dočkali už poměrně nadstandardního množství povedených hororů různých subžánrů, musí tenhle mainstreamek nutně prošumět. Pro povedenou poctu starým Hammerovkám sáhněte radši po Léku na život či Ženě v černém.

Frustruje mě, že se tohle někdo nepokusil zpracovat seriózně, protože ústřední koncept, jehož podstata je odhalena až těsně před koncem, je výtečný. Z Boarding School mohla být nová hororová klasika, drtivá a sociálně relevantní. Jen to chtělo pojmout úplně jinak. Yakinův film je nakonec jen cheesy béčkem, které se utápí v mnoha nakousnutých motivech (řada jich vyplyne do prázdna, plno scén je ve filmu úplně zbytečně, jsou tam i náckové a holocaust - nekecám!), po povrchu klouzajícím scénáři a plochém herectví. Pár věcí je pak na filmu vyloženě příšerných, jako třeba maska popáleného chlapce. Celou dobu je to naštěstí dostatečně bizarní a wtf, že mě zajímalo, co se z toho nakonec vyklube (někdy tak bizarní, že mi připadalo, že si z toho tvůrci dělají srandu). Rozuzlení pak, jak už jsem zmínil, přináší další plusový bod. A taky dojem propálené příležitosti.

Stejné jako všechny předchozí filmy Chrise Suna, tedy laciná nápodoba slavnějších vzorů bez sebemenšího vlastního přínosu či stylu. Prase vypadá trapně, nepozorovaně se umí z ničeho nic objevit uprostřed louky, ale svinčík umí udělat docela dobrej.