Lavran

Až po letech mi došlo, o jak výjimečný duchovní film se jedná. A také, kolik toho má společného s Caprovým Život je krásný. Na samém začátku si hlavní hrdina nikoho a ničeho neváží - a vlastně ani nikam pořádně nepatří. Jen se ocitne v městečku Punxsutawney, kde se film odehrává, už by chtěl být jinde. Nevidí, co má před očima. Neslyší, co mu nabízí sluch. Nakonec ale přeci jen najde domov tady a teď. "Tady budeme žít," říká své milované v samém závěru a my tušíme, že tohle je něco, oč v životě běží především; naučit se žít z místa, s druhými, plně a radostně. Jinak řečeno, mít kořeny.

Jak napsal Thoreau, v divokosti je záchrana světa.

Veleněžný film o univerzálním soucitu. A také podzimu. A smažených koblížcích. A sbírání borůvek, hub a oříšků.

Láska má modrou krev a tři divoce tlukoucí srdce. Doporučuju v kombinaci s četbou knih Other Minds: The Octopus, the Sea, and the Deep Origins of Consciousness (Peter Godfrey-Smith) a Duše chobotnice (Sy Montgomery).

Je tam všechno - stačí otevřít srdce.

Existuje-li přírodopisný film, který možno označit za ekvivalent jeskynního umění, je to tento. Film, ve kterém přebývá ohromná archetypální síla a zároveň je něžný jako kočičí srst. Les animaux sont nos plus anciens compagnons du songe...

Tohle má asi nejblíž k tomu, co si představuju pod pojmem "film-zombie". Některé věci je lepší nechat spát...

Při sledování (staro)nového Lvího krále jsem si připadal trochu jako při návštěvě zoologické zahrady. I tam se mě obyčejně zmocňují krajně rozporuplné pocity - na jedné straně radost z toho, že mohu být nablízku zvířatům, která pravděpodobně ve volné přírodě na vlastní oči nikdy nespatřím, na straně druhé smutek z toho, že většina zvířat je jen matným stínem svých volně žijících příbuzných (byť jsem si vědom, že život v zoologické zahradě, jakkoli neúplný a omezený, nabízí mnoha živáčkům nesrovnatelně větší šance na přežití a může být dokonce jedinou pojistkou pro záchranu druhu v případě, že mu bezprostředně hrozí vymření). Zde podobné pocity vyrůstají z rozporu mezi tím, jaké astronomické výdaje a enormní úsilí se vynakládá na fotorealistické ztvárnění barvitého afrického života, který však ve skutečném světě pomalu a jistě mizí před očima. Jako by zde působila jakási nepřímá úměra - čím méně živáčků na světě zůstává, tím více jejich uměleckých (a spotřebních) simulaker vzniká. Nechávám na jiných, ať rozhodnou, zda jde spíše o projev kajícnosti, či naopak snahu bránit se před narůstajícím pocitem druhového osamění... (Malá poznámka ke stylu: Když Disney začal na konci čtyřicátých let produkovat tehdy průkopnickou přírodopisnou sérii True-Life Adventures, pracovali na těchto filmech stejní lidé, kteří zároveň stáli za Disneyho animovanou produkcí, což se samozřejmě promítalo i do jejich stylu. Tady je ale situace přesně opačná a film přebírá ledacos z výrazového slovníku moderních přírodopisných filmů - od způsobu rámování přes volbu objektivů po užívání zpomaleného pohybu v dramatických scénách. Kruh se uzavřel.)

Zřejmě nejlepší film o patologii neoliberalismu. A dnes aktuálnější než kdy dřív.

"Budu žít. A milovat."