Vyrida

Tento příběh je názornou ukázkou toho, že s feťáky se nikdo nepáře. Dokonce i u soudu jsou považování za totální zplodinu lidstva a můžou si na svou obhajobu tvrdit co chtějí a stejně v takovém případě bude mít policie navrch. Justin Dickens byl mladý, hloupý kluk a působí tak i dnes i když mu je dávno přes 40 let. Na tomto případu zaujme fakt, že policie má forenzní důkazy, které se neshodují s příběhem vraha. To jestli se prodavač obchůdku nakonec slitoval a potvrdil výpověď vraha na úkor policie, jen aby jej ušetřil trestu smrti, to se můžeme jen dohadovat.

Druhý případ bude navždy zahalen rouškou tajemna a dohadů, protože hlavní svědkové jsou většinou mrtví a nějakou výpověď slečny Mary Patrick, která byla přítelkyni zastřeleného pana LaHooda jsem v pořadu nezaznamenal. Kenneth Foster kolem kterého se tato epizoda točí několikrát své výpovědi malinko pozmění či doplní a asi sami vycítíte, že se v tom dosti místy zamotává. Podle mého se pan LaHood jen zastal své přítelkyně. Nejspíše k tomu použil nechvalné gesta a slova a to už na tak rozdováděnou skupinku černochů bylo moc. To jestli rozkaz střílet vydal Foster nebo ne se už můžeme jen čistě dohadovat. Jeho trest 40ceti let jakožto spolupachatel je proto adekvátní. Je mi líto maximálně jeho dědy, který se vnuka už na svobodě nedočká.

Otevírací epizoda se snaží diváka seznámit s trestem smrti a pokouší se s vybraným příběhem navodit atmosféru toho, že tento nejvyšší trest je něco speciálního. Z mého úhlu pohledu mi přijde spíše James Robertson jako někdo kdo touží hlavně po veřejné pozornosti. Existuje trilión případů kdy si raději vězeň vezme život v cele sám než, aby dlouhá léta čekal na svůj vynesený ortel. Robertson na to neměl nikdy koule a na kameru okatě hraje divadélko jak moc se na svou poslední cestu mezi životem a smrtí těší. Doopravdy je podělaný až za ušima a natáčení toho to pilotu si náramně užil... Zahřeje u srdíčka i fakt, že to všechno na úkor jednoho úchylného prevíta ( Frank Hart ).

Mít tuto Disneyovku v dětství třeba ve své sbírce na VHS kazetě, tak bude lehce patřit k mým nejoblíbenějším kresleným filmům co sem v té době viděl. Hezká animace, spousta dramatické akce i povedený záporný padouch, to by má nezkažená dětská dušička jistě tleskala blahem. Okem dospělého jedince už mě tolik tento film nenadchnul a hlavně příběh už jsem viděl v různých variacích jinde nesčetkrát. Animace však pořád vypadá hezky a pěkně se u ní rozpomenete na ty ranní víkendovky strávené u televizních obrazovek a sledování podobných Disney kreslených seriálů od kterých si tento film bere jistě inspiraci.

Příjemné mrazivé překvapení, které kdyby se vyvarovalo hlavně ve své druhé polovině na můj vkus až moc za vlasy přetažených scén a hlavně už pomalu tradičního závěru, mohlo mé hodnocení dopadnout i o trošičku lépe. I tak ta atmosféra je místy přímo dech beroucí a drží si vaši permanentním pozornost prakticky nonstop. Rozhodně bych však nedoporučoval koukat slabším povahám, protože samotná pitva mrtvých těl nemusí leckomu udělat dobře od žaludku a věřte mi, že je zde dostatečný počet detailních záběrů na všelijaké vnitřní orgány lidského těla. Nebýt toho všudepřítomného klišé v závěrečné části, dal bych silné čtyři hvězdičky bez nějakého přemýšlení. Takhle to vidím na slabší 4, které i mimo jiné zachránila chladně okouzlující Olwen Catherine Kelly.

Na komediální snímky moc často nekoukám, ale na jedno milé doporučení jsem tedy udělal pro jedinkrát výjimku. Komedie musí diváka hlavně pobavit a Králíček JoJo to nejednou kupodivu dokázal. Hodně tomu pomohlo i dějové zasazení do doby holokaustu ze kterého si film dělá účelově neskutečnou srandu. Tím se celý film dostává do pozice, kdy bude buďto zarytými moralisty nebo i lidmi kteří jej na vlastní kůži přežili ( moc jich už živých nezbývá ) neskutečně poflusán odpadními známkami už z principu a nebo se prostě naladíte na jeho vlnu černého humoru a necháte se smíchy unášet až do závěrečných minut. Ale čekat pouze rohlík ve tváři by byla chyba, protože po úvodní dvacetiminutovce přijde malinko úpadek a přejdeme i lehce po špičkách do dramatu, aby dříve či později vše zase odlehčila nějaká veselá hláška. Osobně mě potěšilo i pár nenápadných easter eggů v podobě scén okopírovaných ze známějších filmů ( Grudge, Saving Private Ryan atd. ) a několik nostalgických hudebních hitovek.

Zajímavě natočená detektivka, která si s divákem pěkně hraje až do úplného a překvapivého vyvrcholení. Sice mi přišlo, že mužské pohlaví tu je vykreslování až moc v negativních barvách, ale budiž odpuštěno. Jako BONUS přidávám odkaz na ústřední skladbu první série ( nedoporučuji pouštět na pláži... ;D ) Big Black Delta- Huggin & Kissin.

O třídu horší než-li byla první série. Kromě otravného dětského protagonisty mi ani celá zápletka nepřišla bůhví jak zajímavá. Vyvrcholení celé pointy byl slabý odvar a potěšil maximálně tak návrat už známého komisaře Ambrose na scénu i když ani jeho oddělená temná dějová linka moc zázraků nepřinesla.

Takový moderní The NeverEnding Story cílený na dnešní mládež. Dokážu uznat a ocenit vizuální stránku snímku, protože není místa kde by se nic nedělo. Mě jakožto už přeci jen staršího diváka a bývalého vášnivého hráče potěšily naopak hlavně easter eggy a hudební soundtrack cílený na tuto mou generaci lidí. Hlavně na ty easter eggy je to hotová filmová a videohráčská pokladnička a silně pochybuji, že na jedno zhlédnutí se mi je podařilo všechny odhalit. Na druhou stranu příběh je klišé a dost mě odrazuje od zopakovaného koukání. Navíc mě film dokázal i místy mile pousmát a líbí se mi, že nenápadně nabádá menší diváky k opatrnosti před virtuálním světem, který může mít pak v tom jejich reálném jisté neblahé důsledky. Herci mohli být lepší, ale naštěstí se většina filmu odehrává ukrytá za avatary, takže se to dá překousnout.

Lion King je jedna z mých nejoblíbenějších disneyovek a tenhle remake mě vůbec nepobouřil. Proto jsem v celku překvapen, že se tady najde dostatek lidí, kteří tuto moderní kopii silně na můj vkus podhodnocují. Grafické ztvárnění je realisticky krásné a to včetně plynulých pohybů všech zvířátek. Původní hudební skladby tomu všemu dávají příjemnou nostalgickou tečku. Možná se dalo více zapracovat na hlavním padouchovi Scarovi, který v originálním kresleném filmu, působil více děsivěji než-li tady. Celkově jsem si to ovšem užil podobně náramně jako originál před dávnými lety v kině.