Faidra

Marek Vašut jako Richard Lví srdce. Uhrovatý šereda jako Ivanhoe. Nejslavnější román Waltera Scotta jako popcorn pro puberťáky. Film jako stvořený k tomu, aby u něj Faidra vzteky vyskakovala z brnění. A to mám Marka Vašuta docela ráda.

Z nerozlučné dvojky už zbyla jen ta polovina s menším nosem, ale masakr to není o nic menší. Aspoň si nevzpomínám, kdy jsem naposledy musela tak často tlumit zvuk, aby dávky ze všech existujících střelných zbraní neděsily všechno živé v doslechu. Pokud by snad někdo nevěděl, že ODS nebyla první politickou stranou, která se vesele paktovala s lidmi vonícími kriminálem, tak ho srdečně zvu na výlet do Marseille třicátých let a nechť si pevně drží klobouk, protože se pojede z kopce, vražedným tempem a prostředím stejně šeredným jako tehdejší móda, zato s elegánem Delonem za volantem. Neznám mnoho lepších způsobů, jak trávit deštivý víkend. Tedy znám, ale chodí sem i děti, tak to nebudu rozebírat.

Ve jménu všech otců, synů i duchů, které znám, přísahám, že neznám uhrančivějšího hereckého čaroděje než toho jménem Daniel Day-Lewis, a zapřísahám vás, abyste při slovech "vězeňské drama o nespravedlivě odsouzeném" zapomněli na Shawshank i Monte Crista (ani to nejmenší proti nim, obojí mám moc ráda), a spíš si vzpomněli na dílo krajana Jima Sheridana, jistého Oscara Wildea, Baladu o žaláři v Readingu, protože ten syrově úzkostný a autentický pocit toho, kdo sice není ani svatý ani anděl, ale nezaslouží si dívat se na vězeňské mříže z té horší strany (případně něco ještě horšího), je v obou případech stejně intenzivní. A už jen nesměle poprosím o to, abyste věnovali tichou vzpomínku všem, v kterých křižácké tažení jakéhokoli hnutí našlo obětní beránky. Nemusí vůbec obsahovat slova "ve jménu otce," říct "ve jménu lidskosti, naděje a nejobyčejnější slušnosti a úcty k tomu druhému, kéž se nám podaří jednou dosáhnout toho, abychom na podobné příběhy vzpomínali už jen jako na smutnou minulost," úplně postačí.

Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, takže haúúúúúúúúúúúú! Naneštěstí pro Prokletí vyju solidárně s těmi, kdož vyjí nad trapností scénáře a slabostí hereckých výkonů. Jestli ještě někdo takhle zprzní mé soukmenovce, nechť vezme na vědomí, že přede mnou se nikam neschová a stříbrná kulka mě nezastaví.

Skal a sněhem divočinou, hladový a roztrhán, s cepínem v ruce a s ohněm v srdci (takže se může směle vykašlat na teplé oblečení) uhání vpřed Sylvester Stallone za další bandou vyvrhelů, která potřebuje ukázat, zač je toho pěst. Sama o sobě debilita popírající všechny zásady přežití v horách i zdravého rozumu, celkově ale docela zábava a zcela jistě jeden z těch lepších filmů se Stallonem, které jsem viděla (viděla jsem tři a nevím, zda to číslo zvětším), který mě v pauzách mezi záchvaty smíchu z představ, jak by dopadl ten, kdo by se pokoušel některé Sylvestrovy kousky zrealizovat, dokázal občas i napnout a chvilkami přesvědčit, že pokud existuje frajer, kterému můžou být takové malichernosti jako zásada tří opěrných bodů zcela ukradené, mohl by možná vypadat i takhle. Ale doufám, že nevypadá. P.S. Tak jsem to číslo tři zvětšila. Chyba.

Vydržela jsem jeden díl o tlustém detektivovi, který se svou nepěknou kolegyní a s nemalým přispěním ukecané matky stíhá zločince a šílence, a zjistila jsem, že je to maximum, co zvládnu. Eh, pardon, úplně jsem zapomněla, že se právě pokouším o zvládnutí pravidel politické korektnosti. Prostorově výrazný detektiv, stíhající společně se svou vizuálně komplikovanou kolegyní a verbálně bohatou matkou sociálně nepřizpůsobivé a mentálně nevětšinové spoluobčany, mi dělal společnost po dobu jednoho dílu a rozloučili jsme se bez smutku.

Ne, nevěřím, že uvnitř rodiny neexistuje neodpustitelný zločin, nevěřím, že výkupné za vysvobození ze zhoubných hlubin mlčení a drásajících čelistí vzpomínek zaplatíte jen sdílením tajemství a očistnou mocí pláče, a už vůbec nevěřím tomu, že při obsazování rolí Lily a Savannah, v předloze bolestně krásných žen, trochu nezabouchalo pěstí do stolu režisérčino ego. A dost možná bych nevěřila ani tomu, že by na mě kdy filmová verze Pána přílivu mohla zapůsobit se srovnatelnou silou jako anglickojazyková pokladnice, kterou je její předloha, nebýt několika maličkostí. Maličkostí, jež si urvala nemalou část mého hodnocení, je o hlavu mě převyšující Nick Nolte, který mě s pohledem osoby, pro kterou je peklo místem, kam si chodí přečíst ranní noviny, provádí hereckým rájem, a jako při každém svém snímku se mě němě ptá, proč stále ještě není v mé herecké TOP, a já už nemám výmluvy, které bych mu poskytovala místo odpovědi. Maličkosti nevroubily životní cestu autora knihy a scénáře Pata Conroye, platícího daň za svůj dar vypravěčství podobně jako Savannah Wingová, a maličkostí se nedá jako ostatně nikdy nazvat hudba Jamese Newtona Howarda. Maličká není šíře talentu Barbry Streisand a zrovna maličkým se nedá nazvat ani můj knedlík v krku při závěrečných monologových minutách, který není možné splknout ani vyplivnout, musí se jen vydržet a spolu s tichým přikyvováním slovům o touze po dvou životech pro každou lidskou bytost a večerních pohledech k severu nechat zvolna se rozplynout.

Lámala jsem si hlavu, co chybělo Talentovanému panu Ripleymu k dokonalosti. Mělo mi být jasné na první pohled, že Alain Delon. Asi jsem k té jasnosti potřebovala plné slunce.

Divošsky přitažlivý Brad Pitt? Nóóó... divošsky chvílemi vypadá, ale vsadím svou čest (a pěkně vás nachytám, protože žádnou nemám), že je to čistě proto, že jeho Tristan nemá mamku, která by na něj ve správnou chvíli zahulákala: "Sakra, kluku, přestaň lítat po lese jak praštěnej, koukej se učesat, než ti ty pačesy ustřihnu, a mazej umejt nádobí!" To by ta divošská fasáda vzala rychle za své, jenže milý Tristan holt mamku nemá, má akorát macechu a každé malé dítě díky Popelce ví, že macecha a malér jedno jsou. Kdyby Julia Ormondová nutila nejžádanějšího blonďáka Hollywoodu přebírat hrách a smejčit kouty, třeba by se z toho ještě dalo nějak vyklouznout, přinejhorším by se použil ten starý trik s oříšky, dýní, myšmi a kocourem, jenže ona musí mít něco extra a tak se do něj zakouká. A pro změnu každý dospělý ví, že láska a malér jedno jsou, zvlášť když se v té lásce zajímavě kombinuje nevěra s incestem. Anthonymu Hopkinsovi na to nezbývá než koukat tak smutně, že se i jeho herecké mistrovství ke konci snímku mírně vytrácí, snad do zalesněných montanských kopců... Scenérie jsou vůbec tak nádherné a ochromující, že se mi v jejich stínu zdála ta lidská část příběhu ještě bezvýznamnější a malichernější, než je k ní spravedlivé, ale i díky nim jsem se zbytečně dlouhou, nevášnivou a nelegendární ságou prokousala docela v pohodě a přece jen z ní na mě dýchl závan jehličím a pryskyřicí vonící touhy vyhoupnout se na neosedlaný hřbet polozkroceného mustanga, cválat do výšek, kam mohou jen rychle ubíhající mraky, opíjet se horským vzduchem místo pašovanou kořalkou a prožívat vášeň, kterou nemůže odměřit studené pásmo celuloidu.

Upřený pohled Charlese Boyera nahání hrůzu ještě po dlouhých desetiletích a to jsem si myslela, že se nikdo netváří vražedněji než má mladší sourozenkyně, když některému jejímu nápadníkovi líčím, jak jsem ji krmila a přebalovala. Takhle má vypadat promyšlené deptání postav i diváka, milí autoři hororů. Vaše purpurové řeky z rozervaných hrdel jsou ve srovnání s nálezem hodinek v kabelce k smíchu.