Faidra

Jak jsem cynik stará, tak jsem v závěru uronila kroupu (pohlcena příběhem jsem zapomněla zapnout topení, no).

Film, který je jedním velkým KDYBY. Dalo by se na něm pochválit víc věcí než exotické končiny a Skarsgard by mohl být opravdu dobrý, KDYBY ho scénář nenutil apaticky prokráčet filmem jako nedělním výletem po boku otravné manželky a rozmazlených dětí. Bylo by to strašidelné, KDYBY se pokračovalo v duchu původního snímku a sázelo na tajemno, neznámo a strach prosakující zdánlivě všedními událostmi namísto primitivní bafačky a potoky krve. Postavy by mohly diváka zaujmout, KDYBY se nejednalo o omletou sestavu zapálený mladíček, parta vyděšených domorodců, navenek silná a uvnitř zranitelná žena, ohrožené děti a hrdina prostý iluzí a neprostý povinného traumatu. To trauma by bylo opravdu strašné, KDYBY brutálně nevykrádalo jedno notoricky známé dílo. Člověk by s hrdiny sympatizoval, KDYBY se nechovali podle klasického hororového schématu "blbec tady, blbec tam, všude, kam se podívám" a byli schopní pochopit jednoduchý fakt, že zasypaný kostel uprostřed divočiny není místo, kde by člověk měl bloumat, když nemůže v noci usnout. Z agresivních hyen by šel strach, KDYBY byly strašlivé místo strašlivě digitální, takže se i divák, který má k bezcitnosti daleko, při scénách, kdy rvou lidi zaživa, popadá smíchy za břicho. Oněch kdyby jsem dala dohromady šest a tímto ďábelsky symbolickým číslem by se slušelo skončit, ale přestože tím poruším symboliku i svou zásadu, že jak kdo hodnotí jaký film, je jeho věc, neodpustím si sedmé. KDYBY se mi někdy dostal do rukou autor jisté recenze, která tomuto hrobu filmového hororu přiřkla 90%, podrobila bych ho intenzivnímu exorcismu.

Power corrupts, absolute power corrupts absolutely... Život Richarda Nixona by se lehce mohl změnit v karikaturu nejen v rukou liberála Olivera Stonea. Pod vlivem všeobecné tendence omlouvat kdeco kdečím by se stejně snadno mohl zvrhnout v ódu na nešťastnou oběť okolností, která to vlastně všechno myslela dobře. Nesnadný úkol z toho nějak vybruslit na sebe vzal Oliver Stone v dobách své vynikající formy a předtím, než si nasadil brusle a vyrazil na kluzkou plochu nonfiction, do svého týmu povolal špičkové hráče. Do kapitánského dresu oblékl Anthonyho Hopkinse, asistovat mu nechal Boba Hoskinse, Paula Sorvina a Eda Harrise pod krycími jmény J. Edgar Hoover, E. Howard Hunt a Henry Kissinger a manželsko-mateřský dohled svěřil Joan Allenové a Mary Steenburgenové, načež odpískal začátek tříhodinového zápasu bez přestávky, bez oddychu a bez hluchých míst. bez ohledu na minimum fyzické podoby od těch časů vidím v Nixonovi Hopkinse, jeho ztotožnění s rolí hraničí s převtělením, jeho herectví je neuvěřitelné a uvěřitelné současně. Bez nejmenší námahy se mu daří vzbuzovat nejistotu z toho, co se děje, záblesk lítosti, když se pod náporem nemoci doslova hroutí k zemi, odpor k tomu, k čemu všemu se lidé pod vidinou moci odhodlají, i strach z vědomí, že i nejmocnější z tohoto světa nejsou nic víc než lidé jako každý jiný. Ne že by to všechno bylo něco kdovíjak objevného. Objevný je způsob, jak zlehka a nenápadně se to děje a jak samozřejmě se stáváme součástí prostředí, kde strach (ze ztráty moci a tím sebe sama) vládne, paranoia mu přisluhuje, nevědomost hříchu činí a lidé jim všem klečí u nohou. Nixon netáhne na branku zdaleka tak přímo jako JFK, ale na mé straně hřiště se mu podařilo vsítit všechny góly už při prvním zhlédnutí v mých pubertálních letech. Moji rodiče to tehdy brali jako neférový vlastní gól dokazující, že mě vychovávají nějak divně, a povzdechli si, že jakékoli tendence naznačující, že ze mě někdy bude politik, ze mě vytlučou.

Daleká budoucnost, vesmírné putování, zlověstní mimozemšťané a meziplanetární válka jsou osvědčené dílky na složení spaceoperního puzzle. Petersen nám vypálil mlhovinu a složil z nich nenápadný příběh o dvou příslušnících znepřátelených stran, nucených v zájmu přežití složit zbraně a překonat vzájemné rozdíly, aby během té mnohokrát oboustranně prokleté snahy zjistili, že k překonávání toho zase tak moc není. I když je jeden z nich člověk a druhému byl přisouzen vzhled přerostlé latexové ještěrky s orientálním životním postojem a schopností partenogeneze, což jejímu/jeho lidskému společníkovi řádně zamotá hlavu a divákům se postará o citovější náplň příběhu, nejsou nám problémy, které řeší, nikterak cizí. Protože když se jeden tak dívá, jak se s cizím elementem na cizí planetě hledá společná řeč, nacházejí první malé skulinky v hradbě nenávisti a předsudků, postupně se ty skuliny zvětšují a za nimi se objevuje schopnost porozumění, přátelství a soucitu a mluví se o domově, který je po letech v cizím a studeném bitevním vesmírném poli už jen mlhavým pojmem, nedá mu to a zavzpomíná si na všechny války našich dějin a proklamace národních vůdců, že ti lidé, které jsme v životě neviděli, jsou naši smrtelní nepřátelé. A tiše zadoufá, že se v každé z nich našli nějací Willis a Jeriba, kteří aspoň pomyslně kopli ty rádoby státníky přímo do jejich nafouklé... megalomanie.

Jsou situace, kdy člověk naplno pocítí, jak strašlivě moc touží žít, třebaže podmínky, ve kterých žije, dělají ze života živoření. Pánové Forde, Neesone a spol., byla to síla, co jste předvedli, škoda jen, že ji oslabil závěr příběhu vašich postav. Ale snad si i díky vám lidé v budoucnu budou vědomi toho, že i když se o některých zločinech mlčí, jsou nepromlčitelné.

Těchto pět hvězd patří člověku obrovskému svým talentem, výjimečnému desítkami let poctivé herecké práce, okouzlujícímu svým poťouchlým úsměvem i se sedmi křížky na ramenou a zvládajícímu nás bez námahy rozplakat i rozesmát i k slzám. Snad teď budu mluvit za většinu z nás, když řeknu: "Děkujeme, Jacku. Děkujeme ti za všechny tvé bezstarostné jezdce, neúnavné souputníky Velkých sester a všech, kdo nám nařizují, co si máme myslet, za misantropické spisovatele se zlatým srdcem, za vlkodlaky potýkající se s krizí středního věku, za detektivy s přeraženým nosem a vysloužilé kosmonauty, kteří nám umožní dotknout se hvězd. Děkujeme velice, velice moc a prosíme o jediné - abys nikdy neodcházel."

To, že svého času vypadala "teen comedy" takhle a dnes vypadá tak, jak vypadá, je pro mě jedním z důkazů úpadku lidstva.

Upozorňuji uživatele, že následující text je poněkud rouhačský. Čert vem, že Účastníci zájezdu postrádají děj a zápletku a jsou pouhou přehlídkou scének. Čert vem, že v oněch přehlídkách neúčinkují postavy, ale figurky pečlivě vybrané tak, aby pokryly co nejširší spektrum (děti, důchodkyně, dorůstající mládež, postarší manželé, dementní průvodkyně). Ale ani sám vládce pekel nemůže odčarovat fakt, že se místo příjemné letní oddechovky dostavila jarní únava, která tou oddechovostí a vtipností příliš nevyniká. A protože nejsem chlap (i když jsem potřebovala písemné potvrzení lékaře, aby mi to okolí uvěřilo, a to jsem ještě musela uplatit doktora koňakem), nespasí to u mě ani hrudník Jitky Kocurové, a pokud někdo pro mě téhle dovolenkové nudě hází záchranný kruh, není to Pamela, ale česká Bridget Jonesová Anny Polívkové, která si dokáže vybojovat svoje místo na slunci a bez námahy přimět diváka, aby jí držel všechny palce, a to i přesto, že na rozdíl od Bridget pro sebe nedostala vlastní film.

V jednom prastarém čísle Mladého světa (komentář začíná protimluvem a bude pokračovat nonsensy), které jsem vyhrabala na půdě, odpověděl Miloslav Šimek na otázku, zda usíná při erotických filmech, že někdy usíná i při nich. Též se mi to u 9 a 1/2 týdne málem podařilo, protože přes nesporné Mickeyho charisma, zajímavou tématiku manipulace a dobře zvládnutou řemeslnou stránku filmu mi to přišlo podivně chladné a odtažité a u té proslavené scény jsem dostala takový hlad, že jsem film stopla a šla podniknout odborníky přes výživu zatracovaný půlnoční nájezd na lednici. Se zjištěním, že se zbytek domácnosti proměnil v kobylky, jak se dalo soudit ze zejícího prázdna, jsem se s nepokaženou linií a pokaženou náladou vrátila a dokoukala to. Zbytek noci mnou zmítaly vášnivé sny o těstovinách se sýrovou omáčkou, zapékaných žampionech a tvarohovém koláči s jahodami. S námi přízemními lidmi bez fantazie je to těžké.

Z některých komentářů by se dalo vyvozovat, že je vlastně dobře, že jsem ještě neviděla Zamilovaného Shakespeara. O pocitu, že jsem viděla něco úplně jiného, ani nemluvě, ale nad tím není třeba se pozastavovat, nejsme stejní a tudíž věci stejně vnímat nemůžeme. Mně se ta hra na dokonalou, ztracenou a nakonec zdárně zlikvidovanou Desdemonu moc líbila. Desdemonin představitel (to není překlep, ale pravidlo divadla 17. století) si na první pohled žije jako ve snu noci svatojánské, protože všichni na dotaz "jak se vám líbí?" odpovídají, že moc. Nedova kostymérka není žádná veselá panička windsorská, protože veškeré obdivné vzhlížení k jejímu idolu a obětavá práce ve dne v noci je pouhá marná lásky snaha. Jenže rozmar královy milenky vyvolá pěknou bouři a milý Ned zjišťuje, že se ocitl uprostřed komedie plné omylů, kdy neví, kým je, co je a a hlavně co teď. Splácí půjčku oplátkou a pokusí se zkrotit zlou ženu, ale přitom si začíná uvědomovat, že vynucené zkrocení muže v sobě nebyla ta pravá cesta... Škoda, že se Krása na scéně nedočkala pečlivějšího a podrobnějšího zpracování, takhle se mi chvílemi zdálo, že události a změny ve smýšlení hrdinů šly trochu ráz na ráz, ale vynikající výkony Billyho Crudupa a chameleónského Everetta spolu se zneklidňující hrou na identitu to vynahrazují, dobový kolorit je přesvědčivý a chtěla bych jednou vidět takového Othella s Desdemonou, jaké předvedli Crudup s Danesovou. Nehledě na to, že se šarmérem Karlem II. a jeho dvorem je velká legrace. Miluji vše francouzské, ale nešlo se nezasmát nahněvané a krásně britské reakci na argument, že ve Francii ženy mohou hrát divadlo už dávno: "Ovšem. Jakmile navrhujeme něco příšerného, vždycky to obhajujeme tím, že ve Francii se to dělá už dávno!" P.S. Mé nesmírné díky tentokrát náleží uživatelce Adiemus, bez které bych o Kráse na scéně neměla ponětí.