Faidra

Keltskou legendou zasazenou do novodobé Francie vane ledový dech Valhaly a seversky plavá krása hlavních představitelů připomíná křehkost efemérního kvítku, který už v okamžiku svého vzklíčení ví, že jeho čas se počítá jen na okamžiky. Přesto tahle malá fialka z pugetu francouzské kinematografie dokázala vlít sílu do srdcí lámaných válečnými lety a půl století po svém vzniku ve mně probudit jednu z mých největších platonických lásek, když jsem tehdy dávno zaslechla tichý hlas Jeana Maraise: "Je t´aime, Nathalie..."

Ze zastrčené linky šedivého filmového průmyslu se vynořil hříšně provokující snímek s křehce romantickou rozinkou uvnitř. Z šedi věku rozumu se vynořil Donatien Alphonse-Francois de Sade s tváří excelujícího Geoffreyho Rushe, aby nás usvědčil z pokrytectví, zbabělosti a zapírání své skutečné podstaty. Pohledná pradlenka Kate Winsletová pašuje v běli naškrobených prostěradel markýzova nejnovější díla a způsobuje, že Joaquin Phoenix (kde jsou ty časy, kdy jsem za nejvíc sexy kněze před kamerou považovala Richarda Chamberlaina) tiše proklíná čerň kněžské sutany na svém těle. A Michael Caine má díky všem, kteří nerespektují zavedená pravidla, natolik rudo před očima, že je odhodlán zatnout markýzovi tipec jednou provždy. Z toho všeho plyne, že se jedná o film vskutku barvitý. Nebudu-li brát zřetel na to, že skutečný de Sade byl zřejmě spíš než co jiného politováníhodný cvok, nikoli sarkastický démon pronikající ostřím svého vtipu i jiných nástrojů až k nervům blazeovaně se tvářící společnosti, a že Quills je vším možným, jen ne historicky věrným portrétem posledních let této nejednoduché osobnosti, našla jsem v něm fascinující a zábavnou společnost, která mi dala poměrně dost námětů k zamyšlení a svým pojetím ne/morálnosti, ne/normality a ne/průměrnosti mi příjemně připomněla některá Formanova díla, hravě mě přinutivší držet palce lidem, kteří by ve mně v reálném životě asi moc velké sympatie nebudili. A dočkala jsem se k tomu i překvapení v podobě romantické linky, kterou bych tady vskutku nečekala a nedožadovala se jí, ale Coulmierovi a Madeleine to bylo srdečně jedno a přiměli mě prohlásit, že svým velmi osobitým způsobem je Quills jedním z nejsilnějších a nejdojemnějších milostných příběhů, které znám. Honem zpátky k markýzovi, než se začne dožadovat mé krve (té se bude dožadovat tak jako tak, ale abych u toho netrpěla až tak moc): díky Rushovi, dalším skvěle obsazeným hercům, zmáknutému scénáři a důsledné režii je Quills filmem napínavým, strhujícím, zábavným a přes všechny ty koity post mortem, exkrementální řešení nedostatku psacích potřeb a vyříznuté jazyky také subtilním a dojemným příběhem citů skrytých pod nejrůznějšími typy masek. Jak jsem si to teď po sobě přečetla, zní to pěkně zvrhle - ale kdyby nic jiného, jsem v dobré společnosti.

Tohle bych neomluvila ani v případě, že by tvůrce vedla dobře míněná snaha vytrhnout Vernea z posmrtné nudy a dopřát mu zdravotní rozcvičku rolováním v hrobě. Jelikož mám za to, že je vedly pohnutky mnohem méně ušlechtilé, nebudu se o nějakou omluvu snažit. Tím spíš, že ani přes všechny zločiny na předloze (jmenovitě vykradení, znásilnění a umučení) se jim nepodařilo dosáhnout ničeho většího než tupého kroužení kolem zeměkoule s hláškujícím magorem a ukecaně uhihňaným "francouzským" komorníkem, které by mi lezlo krkem tak jako tak, ale to, že si ještě k tomu říkají Phileas Fogg a Passepartout, mi hnulo žlučí natolik, že se ta chudinka malá momentálně nachází někde u hypofýzy. Pro Stevieho: vrať se k Tristramovi! Pro Jackieho: vrať se kamkoli! Pro Arnieho: vrať se do guvernérského paláce, než se naštvu natolik, že ti místo Hasta la vista řeknu Adiós!

Vizuální hostina, dalo by se říct. Ale to by bylo nevýstižné, protože se jedná o vizuální žranici pro dospělou duši lačnou pohádky a dětskou duši prahnoucí po ochutnávce dospěláckého světa (a která se po setkání s temnou a rohatou stránkou herectví Timy Curryho rychle a ráda vrátí k dětství). S přílohou řádné porce nostalgie je to velice dobře stravitelný příběh pro infantilní blázny mého typu, kteří mají ve zvyku běhat slalom mezi poletujícím bílým zlatem babího léta a dávají přednost kouzlu příběhu před triky digitálních mágů. A ti ostatní se mohou aspoň podívat na Toma Cruise v dobách předortodoncistických a vyhlížejícího tak mladě, že jediný základní instinkt, který budí, je mateřský pud.

17:23 - moje spolužačky a já zíráme na nového přednášejícího. 18:48 - shodujeme se na tom, že to nestojí za to a že bychom měly přestat zírat na přednášejícího a začít zírat do skript. 20:52 - shodujeme se na tom, že to nestojí za to a že budeme zírat na Wasabi. 22:37 - shodujeme se na tom, že to nestojí za to, ale na Rena se dá zírat v čemkoli. 23:44 - uprostřed zírání na Šifru mistra Leonarda se vracejí naši partneři z hospody a jen zírají, jakým způsobem nám stojí za to prošustrovat večer. 23:56 - zavládl všeobecný mír, všichni zíráme na Brutální Nikitu. Stálo to za to, ale o tom zase někdy jindy.

V době, kdy můj zrak padl na tento titul, můj filmový románek s Pedrem A. teprve začínal, takže mi bylo přinejmenším divné, že už mě stačil poznat natolik, že natočil mou biografii. Uběhl nějaký čas a nezávazný flirt se z mé strany změnil v bezvýhradné zbožňování mistra v psychologické kresbě ženských postav a lidských osudů, který se mnou postupně mluvil, vedl mě až na dno vášně, špatně mě vychovával a spoutával mě, ale vždycky mě přitom dokázal pohladit, byť rukou oděnou v drsné rukavici. A všechno to začalo jedním nervovým zhroucením, manželskou nevěrou, mladým Antoniem Banderasem a gaspachem. Gracias, seňor Almodóvar. Za všechno.

Místo odlehčené komedie plné nadsázky a vysněných dobrodružství přišel vážný akční snímek. Místo hláškujícího svůdníka se dostavil agent s minulostí a touhou po pomstě. A já trvám na tom, že je to zatraceně dobře. Sice bych v hlavní roli ještě o něco raději viděla původně zvažovaného Lewise Collinse, ale Timothyho Daltona mi můžete podávat kdykoli, a není třeba ho protřepávat, natož míchat. Protože co svede, když se namíchne, tady ukázal dost výmluvně.

Můj věčný favorit na poli zábavy, slovní přestřelky Marais-Funés mi budou poškozovat brániční svaly ještě hodně dlouho. Pouze u toho Maraisova avantgardního řízení z kopce a zpátečkou si občas říkám "slabota, chlapče, slabota," protože mě kdysi otec povozil v plném provozu po ledě, mezi ostatními beznadějně kličkujícími auty a v otáčkách tempem tři sta šedesát stupňů za dvě vteřiny, takže to, že jsme posledních zhruba šedesát metrů letěli už jen pozadu a já jsem pohledem do zpětného zrcátka navigovala výkřiky typu "doleva, doleva, to je moc doleva, doprava, teď to mastíme na tirák, doleva," než jsme se konečně zarazili o svodidla, byla docela úlevná změna. Když jsme kupodivu bez úhony dorazili na místo určení, byli jsme uvítáni slovy: "To je dneska hrůza, co? Představte si, že jsme udělali ráno na dálnici hodiny!" Podívali jsme se po sobě a beze slov se shodli, že nemá cenu něco říkat. Z toho všeho vyplývá, že já a můj rodič jsme akčnější dvojka než Marais a Demongeotová - kdo by to byl řekl...

Proletáři všech zemí, styďte se! Tohle už se nedá omluvit vůbec ničím.

"Jak tóny kravských zvonců zní stránky pamfletů, lze dobrati se konců, být stádem Hamletů?" zpíval svého času Karel Kryl v písni Rakovina a já musím na otázku, zda jsem se dobrala konců v tomto pamfletu, odpovědět záporně. Zato nenávisti vpravdě rakovinné jsem se dobrala v množství zdraví nebezpečnému. A protože mám za to, že dokument by se měl o objektivitu aspoň snažit, příliš se mi to nezamlouvá. K USA mám své výhrady, pokládám mnohé z jejich produkce za intelektuálně slabé nebo aspoň diskutabilní, ale proč to řešit tím, že si vyberu pár kontroverzních zákonů, událostí a osobností, nazdobím to pohoršenými komentáři o tom, jací jsou ti Amíci vesměs netolerantní, bigotní a omezení blbci, a patřičně uzrálé to naservíruju jako seriózní dokument o Americe dnešní doby? Neříkám, že se mi to, čemu jsem přihlížela, kdovíjak zamlouvalo. Problém je v tom, že něco podobného by se dalo natočit o jakémkoli státě na světě, protože nemám důvod si myslet, že procento debilů je v nějakém národě vyšší nebo nižší než jinde, jenže Američané jsou holt vděčný a všemi žádaný terč. A také v tom, že pokud bych prohlásila něco typu "Japonci jsou kreténi, protože vám nikdy neřeknou do očí ne a přezouvají se na záchodě, Indové magoři, protože uctívají krávy, a Číňani banda primitivů, protože žerou psy," tak mě někdo okamžitě a právem nařkne z omezenosti, nesnášenlivosti a netolerance k cizím kulturám. Jakmile začnu plivat jed na Ameriku, dočkám se pochvalného přikyvování. Tak nevím. Mezi věci, které se v Prohřešcích Americe vyčítají, patří i pokrytectví a dvojí morálka, ale čím se to liší od prostředků, které s klidem používají tvůrci tohoto zajímavého dokumentu? Jistě, rušit pořad kvůli vulgaritám je přehnané - osobně v případě, že mi moderátor začně chrlit do uší sprosťárny, rádio vypnu nebo přeladím jinam. Zařadit na seznam sexuálně motivovaných jedinců kluka, který se vyspal s holkou mladší, než to zákony jeho země dovolovaly, je přehnané rovněž, ale pokud vědomě poruším zákon, tak snad musím počítat s tím, že za to dostanu přes prsty, a z pohledu obyvatelky země, v níž vrahové a násilníci odcházejí od soudu s podmínkou nebo trestem, který je jim samotným pro smích, si nejsem až tak jistá, jestli náhodou nepřehlížíme kostlivce ve vlastních skříních. Mnohé ze zobrazovaných příběhů mě zarazily a vylekaly a nerada bych se dočkala toho, že mi bude zákon nařizovat i to, co všechno na mně nesmí být odhaleno, ale dělat z toho závěry o americké společnosti, zákonech a mentalitě jako celku (a přijít s něčím takovým vhodně ve chvíli, kdy je společensky žádané si do USA kopnout)? To bych si zrovna tak mohla vzít jako základ svého dokumentu o mentalitě české diskusi na Novinkách a použít ji jako klíčový důkaz tvrzení, že česká společnost, toť sbírka vulgárních, nenávistných, závistivých, zakomplexovaných, šovinistických, zbabělých a z mateřského jazyka propadajících individuí. Jo, to bude trhák, až bude pro změnu svět chtít udělat mezinárodního zločince z ČR...