Gemini

Když jsem byl malý, chodíval jsem s dědou k řece. A jak už to tak dědové dělávají, i ten můj mě učil házet žabky. Docela mi to šlo a bavilo mě to, kdo by taky neměl rád ty hezky ohlazené oblázky a nesledoval jak letí nízko nad hladinou, zběsile rotují, dopadají na vodu a zase se od ní odrážejí...až se nakonec neodrazí a nezůstane po nich ani stopa. A přesně tak se to má s Ligou Výjimečných. Na pohled uhlazené, vymazlené a hodně slibné dílko, obzvlášť když znáte Alana Moorea a vidíte drsně se tvářícího Seana Conneryho a uhlazeného zhýralce Stuarta Townsenda. Potom začne ten pestrobarevný kolotoč, kterým je například bitva v knihovně...a pak se ten pomalu snižující se let nad hladinou, symbolizující úroveň filmu, dostane do svého nejnižšího bodu (to je třeba logický kopanec nebo tak něco...každopádně je toho ve filmu víc než je omluvitelné, OBZVLÁŠŤ POKUD ZNÁTE ALANA MOOREA), ze kterého se ještě párkrát povznese (třeba když začne řádit paní Harkerová;)), ale stále víc a víc je vidět úbytek energie....a pak přijde konec. Konec, který ve vás nenechá nic, stejně jako když se nad žabkou zavře voda. Trestuhodné zmrhání, opravdu trestuhodné.

Bylo to milé a příjemné, ale bylo to dávno a pohádka mládí nevrátí se nikdy zpět. Aspoň tahle ne:) Sehraná ústřední dvojka a vyvíjející se vztah, proč ne, bylo to dobré. Ale jestli bych se dnes díval na reprízu? Asi těžko...

Jestliže pro mě do nedávné doby byl nejdrsnějším komediálním kouskem poloboha Johna Cleese jeho ministr švihlé chůze, ze kterého jsem dostal záchvat smíchu ze kterého mě bolely panty a ledviny ještě druhý den, vězte že proti Fawlty Towers to byl jen velice slabý odvar. Asi jako když vedle sebe postavíte Monicu Bellucci v hezkém, leč nudném krémovém modelu z Matrix Reloaded a Monicu Bellucci v puntíkovaných letních šatech z Malény;) Nebo když vedle sebe postavíte Seteho Gibernaua a Valentina Rossiho:) První díl je pouhým náznakem té laviny, která vás přejede a rozžehlí po libovolném povrchu tak, že budete při pouhé myšlence na Španělsko zatínat ruce v pěst. Věčnou slávu Johnu Cleesovi a všem, kdo mu na tomhle jeho veledíle byli nápomocni. PS: Pomalou a bolestivou smrt těm, kdo se jakkoliv podíleli na dabingu...

Je známo, že krásná žena dokáže z muže udělat pitomce. To by v případě Halle Berry a režiséra Pitofa, jehož jsem díky Fantomovi Paříže považoval za chlapíka zajímavého a schopného, vysvětlovalo ledacos. Ale udělat ze sebe degena bez špetky odhadu či vkusu, a ještě při tom zneužít, znásilnit, zprznit a zničit takovou ikonu, kterou zanechala v srdcích všech comicsových fandů Michelle Pfeiffer, to nevysvětlíte ani Halle Berry v kůži a latexu při lesbické scéně s Sharon Stone v nejlepších letech - což jen tak mimochodem v Catwoman neuvidíte;) Tahle barevná, kýčovitá, hóóódně špatnými počítačovými triky obdařená groteskní fantazie nějakého chorého marketingového špecialisty si nezaslouží nic víc než posměch, a silně pochybuju, že to tak režisér zamýšlel. Až uvidíte (pravda, sexy) zadečkem vrtící kočku v kostýmu jak z nějakého laciného D/s filmu hopkat po střechách v rytmu jakéhosi árendbí hnoje, poznáte co to je strnutí šíje a obličejových svalů - tentokrát v grimase mísící údiv, zhnusení a zvrácené pobavení. Jediným světélkem ve tmě budiž to jak se Halle Berry postavila k té Zlaté Malině, kterou za svůj výkon utržila.

Pokud někdo věří, že bůh existuje a je dobrý, tak mi možná vysvětlí jak mohl dovolit tohleto. Tohleto neherecké nefilmové netelevizní nezábavné nehorázně odporné cosi, co používá záběry nestvůrek mezi papundeklovými kulisami, které vypadaly vcelku zábavně možná v době, kdy frčela Gappa. Já osobně si všechno tohle ulehčím názorem, že bůh je mrtvej. Narozdíl od punku;)

Vidět Dvanáct Rozhněvaných Mužů na divadle, to je ode dneška další z mých snů. Čest Henrymu Fondovi, ale proč si nepřiznat, že tento film je především o těch ostatních porotcích. O těch postavách a postavičkách od zakřiknutého bankovního úředníčka přes skvělého "zdvořilého imigranta" Jiřího Voskovce až po moudrého starce s ostřížím zrakem. Jsou to právě oni, kdo vynášejí tento film do výšin. Právě oni jsou zdrojem té letité fascinace, z nich vychází ta dusná atmosféra, ve které vtípky fanouška baseballu a zkazky reklamního agenta působí naprosto příšerným dojmem. Opona, výkřiky bravo, skandovaný potlesk ve stoje a ode mě hodnocení 100%, neboť takhle přitáhnout diváka, i když od prvních minut tuší, jak to celé dopadne, to je naprostá bomba. PS: 21.11.2007 se mi sen splnil. Mahenovo divadlo v Brně a místo ve druhé řadě mi daly jeden ze zážitků, na které se nezapomíná.

No...moje (dnes už bývalá) tchýně na tom byla v kině a byla z toho filmu ne snad přímo nadšená, ale hrozně se jí líbil. Bylo to napínavé, bylo to děsivé a mělo to děsně překvapivý konec. Pokud vás napadlo totéž, co mě, tak vězte, že spálené listí z ní kupodivu cítit nebylo;) Další racionální vysvětlení? Nebyla dlouho v kině a jako žena v domácnosti žije trochu odtržená od reality...a volí komunisty, což myslím hovoří samo za sebe:))

Vzato kolem a kolem, nic víc než poměrně slušná zábava to není. Žádné pořádné psycho ani gore se nekoná, jelikož je to sui generis humorista Rodriguez. O parodii nebo komedii ale taky nejde, takže co? Něco, co jste před rokem šestadevadesát nejspíš neviděli, to rozhodně. Ale pro mě teda nic extra. 60%

Trvalo to dlouho, ale nakonec si ke mně druhý nejsympatičtější rohatec světa (po Horned Reaperovi z Dungeon Keepera samozřejmě;)) našel cestu. A že to bylo shledání radostné, tak vám o tom teď budu chviličku vyprávět. Máte radost, že jo?:) Mignolův comics neznám a je mi to srdečně šumák, protože Del Toro s Perlmanem si především z červeného latexu vulkanizovaného modrým ohněm uplácali svoje vlastní X-Meny, minimálně co do kvality postav, výpravy a použité hudby. Žestě Marca Beltramiho a sem tam nějaká ta klasika, co může být lepšího pro vyprávění o osamělosti a bombastické záchraně světa?:) Karel Roden jako hlavní záporák plní svoji úlohu jen co se kolonky "vypadat cool" týká, protože scénář se s jeho postavou příliš nemaže a jeho dialogy jsou...no...dejme tomu, že jsem od něj čekal víc. Kdo mě ale totálně odrovnal, byla Selma Blair. Smutek a pak i nenávist v jejích očích, tak jak to bylo k vidění v Hellboyovi, na to se nezapomíná. Velkým plusem Hellboye jsou i další vedlejší nebo lépe řečeno ne úplně hlavní postavy, ať už jde o Sapiana nebo negativně charizmatického Kroenena či árijku s vypracovaným pozadím:) Těším se na druhý díl a doufám, že tentokrát si budu Perlmanovy hlášky moct užít v originále, neb jsou zatraceně cool:) 80%

Steven Soderbergh dokazuje sobě i nám, že je schopný natočit o tomtéž dva velice odlišné filmy a ještě tím slušně pobavit. Bohužel je tam už jen to "slušně". Povedeně si pohrává s ruční kamerou, která roztřeseně snímá ty elegantní a dobře vypadající herce, kteří už nepůsobí tak sebejistě a pohodově jako tomu bylo při prvním setkání. Ano, je to záměr a je to zajímavý záměr...jenže, kdo o to stojí? Tohle jsou Dannyho parťáci, sakra, ne Guy Ritchie, jehož filmům se až podivuhodně podobá i místní hudba. U toho opravdu člověk neví, co může čekat...skoro:) Ale právě proto, že tohle je "jen" Steven Soderbergh a jsme v žánru v jakém jsme, tenhle tah s temnější atmosférou a pokažením všeho, co jde, moc nevychází. Co ale vychází na sto procent, jsou některé konverzační vtípky, například nezbytný rozhovor Clooney-Pitt mezi čtyřma očima a nějakým tím chlastem, ze kterého pochopíte, že i velká sklenice může být i velkému herci malá. Další skvělá věc a ukázka všemocnosti režiséra je Julia Roberts. Ta samá Julia Roberts, která byla v prvním díle symbolem krásy a tím, zač stojí bojovat do posledního dechu, tady vystupuje jako nenamalované (nebo aspoň namalované tak, aby vypadalo že není namalované) a špatně oblečené křoví a na výsluní září a sexappealem žhne Catherine Zeta-Jones, které mimochodem ty kratší vlasy sluší tak, že by se to mělo v rámci bezpečnosti zakázat. A rozhodně po Bradově boku vypadá líp než Angelina Jolie (zdravíme Tylera;)). Pořádně kvalitní fotky v těch rudých šatech z konce filmu a máme tu novou bohyni....ale to už jsme zase tam, kde nemáme být. Máme být u toho, že ač se druhý díl snaží jak chce, hraje na jinou strunu a kdesi cosi dalšího, aby diváka zaujmul (za což budiž rejžovi chvála aspoň kvůli tomu úmyslu), dějově kombinační frajeřinky je třeba mít v krvi tak jako je tomu třeba u Podfukářů, jinak bude výsledek spíš horší než lepší. A osobně si myslím, že žoviální nadhled slušel Dannyho Parťákům poněkud víc. Hodně těsných 70% a jdu se svou milou na večeři;) PS: Pokud jste to dělal všechno sám, tak hodně velký respekt, monsieur Cassel.