major.warren

Země Alexandra Dovženka je údernou výpovědí o časech násilné kolektivizace a industrializace v SSSR (konkrétně v jeho ukrajinském rodišti, s nímž byl jako tvůrce úzce spjatý), avšak z pozice rutinní ideologické agitky film vyzdvihuje především nápaditá montáž, lehce fantaskní nálada a v neposlední řadě Dovženkův zájem o člověka. Dovženko točí docela jinak než ostatní tvůrci sovětské montážní školy. Řeč je zejména o rozdílu mezi ním a Ejzenštejnem. Přes zcela rozdílnou poetiku i formalistický přístup k filmovému médiu, je však stejně jako Ejzenštejnův Křižník Potěmkin, i Dovženkova Země od začátku do konce strhující podívanou.

Vrcholné dílo nejen sovětské montážní školy či němé éry, nýbrž kinematografie jako umělecké disciplíny. Tenkrát ještě nebylo tak docela jasné, zda je film uměním. Spousta lidí jej pokládala za módní trend, bohapustý výplod technického pokroku bez hlubšího významu. Nikdo nechtěl věřit, že film a jeho emoční dopad má stejnou hodnotu jako literatura a divadlo. Přední filmař a teoretik Sergej M. Ejzenštejn svou trilogií "1905" však navždy stvrdil, že film umění je, a že navíc dokáže skloubit i ostatní umělecké disciplíny. Křižník Potěmkin je fascinující podívaná i téměř sto let od svého vzniku. Scéna na oděském schodišti je jednou z nejsilnějších scén, jaké jsem kdy ve filmu viděl.

Úžasná adaptace mé oblíbené povídky z pera Guy de Maupassanta. Filmový mistr Jean Renoir dokázal i z napohled prostinkého příběhu o skrytých touhách měšťanské dívky, její matky a dvou vesnických floutků vykouzlit přenádhernou, impresionistickou poetikou prodchnutou podívanou, kde není ani o jediné filmové okénko navíc. Renoir pod vlivem umění svého otce (slavného malíře Augusta Renoira) podává příběh o střetnutí dvou specifických individualit (počestná dívka x vesnický bonviván) s takovou jemností, že se člověku skoro posteskne, proč se takové filmy už dnes netočí... Výlet do přírody je totiž skutečným filmovým uměním; uměním beze snah o zalíbení a podbízení se divákovi, stejně tak bez samoúčelného šokování či vypomáhání si lacinými efekty. Nedivím se, že snímek patřil k nejzamilovanějším dílům pana režiséra Menzela (odraz Renoirovy poetiky a přístupu k filmu jako umělecké disciplíně je koneckonců znát i v jeho filmech). Je to vlastně tak trochu Rozmarné léto po francouzsku. Ani stáří filmu, ani sevřená stopáž či nedějovost téměř devadesát let od natočení nijak nesnižují jeho údernost a příjemný estetický účinek. Mimo to je znát, že Renoir přistupuje k filmu z každého metru s naprostou profesionalitou i láskou k divákům. A tak to má koneckonců být. Film o ničem a zároveň o všem.

RECENZE: Barbie je hit! Margot Robbie dokáže i feminismus prodat s něhou - Českokrumlovský deník  Na Barbie jsem do kina mířil s nízkým očekáváním, snad z obavy, že stylizace "růžového světa" bude působit směšně, herci se budou pitvořit a celý film bude zahalen v nanicovatém oparu vykřikování aktivistických hesel. O to větší a příjemnější je však překvapení z výsledného produktu, který vznikal pod vedením zkušené režisérky Grety Gerwig (Lady Bird, Malé ženy). Barbie hýří energií, humorem i stylem, na který se musí zaručeně chytit i vyznavači tzv. nekomerčních příběhů. Těžko říci, zda je účinek světa Barbie dopředu vypočítaný či přirozeně podmanivý, že nechá diváky na chvíli zapomenout na realitu a vtáhnout je do tajuplné říše snů. Je mi to popravdě jedno. Existuje spousta filmů, které se snaží o podlézání divácké přízni, aniž by na to po ostatních stránkách měly. To ovšem není případ Barbie, která vyniká nejen nádhernou kamerou, ale zejména působivou koncepcí výtvarného řešení, které vskutku nedá nepřipomenout legendárního Karla Zemana. Odkazů na klasická díla kinematografie se zde najde hned několik; za vše stačí zmínit dokonalou úvodní parafrázi Vesmírné odysey. Největším lákadlem zůstává obsazení Margot Robbie. Hereččino kouzlo a něha jsou tak omračující, že skoro až zamrzí, že si nemohla ukrást film jen pro sebe. Stačí jediný úsměv a celé kino ji věrně následuje. Výkon je to stylizovaný, přesto svěží, s nádechem vrozené jemnosti, s níž její Barbie podává i občasně rušivou a nadbytečnou feministickou notu, jež však právě díky ní i pro běžného smrtelníka zůstává snadněji stravitelná. Opodál se pak motá Ryan Gosling jako Ken (po La La Landu opět v úžasné taneční kreaci), leč božskou Margot svou přesvědčivostí jen stěží dohání. Přestože se v půlce snímek poněkud zadrhne a hrozí plačtivou moralitkou, ve finále se opět zázračně nadechne a vše přehraje s vtipem a rozkoší. Snad jen doušku v podobě setkání matky a dcery si tvůrci mohli odpustit. Ale co je nejlepší? Je pořád čemu se smát, aniž by si někdo musel připadat jako hlupáček. A když se k tomu přidá překrásná Margot se svým plnokrevným úsměvem a ryzí nenuceností, nelze Barbie neodolat. 75%.

RECENZE: Brilantní zpracování, přepálená stopáž. Nolanův Oppenheimer jedině v kině - Českokrumlovský deník  Novinka Christophera Nolana si již stihla vydobýt status pravděpodobně nejočekávanějšího filmu roku a získat nadšené ohlasy od předních světových kritiků i filmařů. Nyní nastal čas ji adekvátně zhodnotit. Dokáže výsledek oslnit i jinak než jen dokonale zvládnutou technikou a hereckými výkony? Zrodil se opravdu velký film či rozpačitě stravitelná podívaná, jíž předcházel mediální boom spojený s legendou o „otci atomové bomby?“ Od Nolana se očekávalo více než kdy předtím, zejména po všeobecně vlažněji přijatém Tenetu. A právě v tom tkví past na diváky, kteří půjdou na Oppenheimera s absolutní jistotou. Nolan tentokrát bohužel přepálil hranici únosnosti. Nikoliv z hlediska vkusu, nýbrž zvolenou délkou. Tři hodiny lze totiž cítit nejen pocitově. A tím se dostáváme k původci problematiky; scénáři. V Oppenheimerovi nic nechybí, ale paradoxně přebývá. Úvodní půl hodina, jež se nese v duchu klasické výstavby životopisných filmů tzv. "jak to všechno začalo", by šla s klidnou hlavou vypustit a skrze černobíle stylizované sekvence z doby pozdější rovnou přestřihnout do pusté krajiny Nového Mexika, kde skupina nejlepších vědců pod velením Oppenheimera pracuje na něčem velkém. Rozhodně by tím režisér snadněji udržel diváckou pozornost až do závěrečného bloku, který je naprosto stěžejní a přináší nosnou a údernou pointu. K velké škodě právě v této, v mých očích zcela klíčové části filmu se diváci začínají netrpělivě vrtět v sedačce a zdárně vyhlížet stále nepřicházející konec. Nolan o natáhnuté délce jistě věděl a snažil se ji zjevně zmírnit snad až příliš dynamickým střihem v první hodině. Je však třeba dodat, že úmorná stopáž je pouhou a jedinou výtkou, již lze Oppenheimerovi udělit. Nolan natočil do detailu vybroušený opus o životě a díle J. Roberta Oppenheimera, stejně jako o údělu vědce a následků spojených s jeho objevem, zpytováním svědomí, zneužití politické i vědecké moci k intrikám a kolektivní hysterii (velmi důležitá linka "mccarthismu"). Žádné CGI, ultra-poctivá filmařina se vším všudy (IMAX formát, výprava, hudba). Ke všemu se zde najde prostor i pro estetickou opojnost (viz. zkouška atomové bomby, práce s tichem, ohnivá koule), která divákům doslova vyrazí dech. Jak tohle sakra natočili? prolétne hlavou každému, kdo ten nepopsatelný výjev na plátně spatří. Herecké výkony jsou skvělé, ať už hovoříme o představiteli hlavní role Cillianu Murphym, popřípadě přesně sekundujícímu Mattu Damonovi v roli generála Grovese. Potěší i přítomnost velkých herců v menších rolích (Rami Malek, Robert Downey Jr.), nicméně králem filmu zůstává Nolan coby režisér a také prorok nesoucí velkou pravdu celému lidstvu. A za to, že ji natočil jako první a „započal tak řetězovou reakci“, si zaslouží obdiv.

RECENZE: Jak pohřbít legendu? Nový Indiana Jones přináší dokonalý návod - Českokrumlovský deník Indiana Jones a Nástroj osudu měl být velkolepým zakončením i nostalgickým ohlédnutím tvůrců a fanoušků za více než čtyřicetiletou existencí slavné série, jejíž filmy byly vždy určeny divákům. Filmy, které přinášely upřímnou radost, smích i napětí mnoha generacím. Filmy, které byly zárukou umělecké kvality na poli konzumní kinematografie. Výsledek k mé nelibosti ovšem ztělesňuje něco docela jiného. Kreativní i producentský dohled studia Disney je znát z každého metru, chybějícím motivem hory v úvodu počínaje a odpudivou CGI vizáží konče. Opakuje se něco podobného, co pod disneyovským vedením postihlo novou trilogii Star Wars, avšak v tomto případě to bolí o poznání více. Namísto důstojné rozlučky legendárního archeologa s kloboukem a bičem totiž vznikla pompézní šílenost bez špetky úcty a respektu k předešlým dílům. Problémů je hned několik. Především novinku nerežíroval Steven Spielberg. To mu však nelze mít za zlé. Byl-li mu k realizaci předložen takto špatný scénář, nedivím se, že s díky odmítl a spolu s Georgem Lucasem za filmem stojí pouze jako autor původních postav a producentská supervize. Režii převzal James Mangold, jindy ostřílený vyznavač poctivého filmařského řemesla. Zde zjevně podlehl tlakům studia a film natočil až neuvěřitelně tendenčně a nestylově. Co scéna, to zásah digitální technologie, úvodní sekvence z druhé světové války působí jako z počítačové hry, neberou se žádné ohledy na logiku, fyzikální zákony či vývoj postav; o retrospektivních vodítkách či zcela umělém navrácení starých hrdinů nemluvě. Harrison Ford se v osmdesáti letech snaží ze všech sil, ale je bohužel vidět, že natáčení snímku přišlo hodně pozdě. Digitální omlazení Indyho je nepřirozené, v reálu zase hrdina vypadá jako by měl každou chvílí zemřít. Leč je to ovšem právě Ford a další herci (výtečná Phoebe Waller-Bridge i dojemně směšný záporák Madse Mikkelsena), kvůli nimž se vyplatí Nástroj osudu vidět. Za snahu! Indiana Jones už nemá jiskřivost ani zápal k honbě za hledáním ztracených artefaktů napříč věky, ke všemu se připlete jakoby nezúčastněně, náhodou. Přepálená stopáž je rovněž úplně mimo, což se tvůrci rozhodli řešit mechanickým podsouváním jedné akční scény za druhou (dohromady jich je asi šest), přičemž sotva jedna stojí opravdu za to a film by se bez nich klidně obešel. Kouzlo Spielbergovy a Lucasovy série tkvělo zejména v nádherné kombinaci tajemna, starosvětskosti, humoru a akce. Jenže akce bez efektů a laciných vsuvek (viz. jízda na koni v metru / kluk pilotující letadlo).  Vizuálně je nový Indiana Jones doslova odporný, ošizený ve všech složkách včetně výpravy a kostýmů. Dokonce ani hudba Johna Williamse (jakkoliv je tradičně bravurní) tentokrát neutváří dramatickou oporu rozvláčnému a přeplácanému scénáři, jenž si za svou historickou kuriozitu zvolil jakýsi Archimédův mechanismus, který dokáže prolomit trhliny v čase. Alespoň tak jsem to tedy pochopil. Nechybí samozřejmě náckové coby hlavní záporáci, pátrání v hlubinách, jeskyně plné hmyzu a další trademarky spjaté s „jonesovským“ kultem. Celé to pak dohromady vyznívá jako řízená parodie. Tento pocit nejvíce eskaluje při závěrečné akci v návratu časem. Každého fanouška zaručeně potěší nosná dávka nostalgie. Její vložení je ale vždy buďto tlačené silou či naopak až bizarně primitivní, že se divák skoro zastydí, byť jen pousmát se nad zmínkou o starých dobrých časech. Kdepak kvalitní podívaná, kterou Hollywood vždy ctil a uměl, zato status nejdražšího béčkového filmu v dějinách by Nástroj osudu mohl z fleku atakovat. Jako zarytý milovník Indiana Jonese se musím se značně neuspokojivým výsledkem jeho závěrečného dobrodružství vyrovnat. Věřím, že ho časem přijmu jako oddechovou, nostalgií provoněnou akční podívanou, která zkrátka přišla později, než měla (respektive neměla přijít vůbec) a ještě se dosti utrhla ze řetězu. Za plnohodnotného zástupce legendární a pro mě v mnoha ohledech formativní série ho nicméně nejspíš nikdy považovat nebudu. PS: PO DRUHÉM ZHLÉDNUTÍ DOMA NA MENŠÍ OBRAZOVCE JSEM SHOVÍVAVĚJŠÍ A PŘIDÁVÁM HODNOCENÍ NA TŘI ***

Spellbound sice není v mých očích až tak vyšperkovaný klenot jako je tomu u jiných Hitchcockových děl (zejména trio Rear Window, Vertigo, Psycho), nicméně pořád se jedná o perfektně napsaný, vystavěný a filmařsky nevšedně vtahující příběh; doplněný navíc o klíčový motiv psychoanalýzy, s nímž scénář velmi nápaditě pracuje, a konstrukci snu coby vodítka k rozuzlení záhadné vraždy psychiatra dr. Edwardse (kreativní dozor S. Dalího). Ústřední dvojice klasického Hollywoodu ztvárněná Ingrid Bergmanovou a charismatickým Gregorym Peckem je jakousi jistotou, jež nemůže selhat, obdobně jako režijní koncepce velkého mistra napětí. Přídavek tvoří nádherné hudební téma Miklóse Rózsy, po právu oceněné Oscarem. Leč asi navždy zůstane v pozadí za jinými klasikami, rozhodně si Rozdvojená duše zaslouží diváckou šanci. Zklamání v žádném případě nehrozí. Těším se na druhé zhlédnutí, třeba doplním o poslední hvězdičku. Na první podívanou mě lehce zklamala práce s tempem a jakási nevyváženost tří dramatických bloků filmu (první část je raketovou rychlostí poháněna kupředu, druhá zase poněkud natažená a konec pak opět příliš rychlý).

Impozantní dílo sovětské montážní školy z režie Sergeje M. Ejzenštejna, průkopníka filmové montáže. Stávka dodnes (obdobně jako režisérův slavnější Křižník Potěmkin) neztratila nic ze svého kouzla a filmařské bravury. Dělník, továrníky křivě obviněný z krádeže, jenž v zoufalosti spáchá sebevraždu, a masakr stávkujících, prolínající se s porážkou dobytka, mi navždy utkví v paměti. Geniální film!

Paralelní matky jsou dalším skvělým počinem Pedra Almodóvara. V kině jsem je bohužel nestihl, přestože jsem se na ně dlouho těšil, tak alespoň nyní jsem si tento pro mě dosti značný rest konečně doplnil. Režisér stále ohromuje nesmírnou výtvarnou i obrazovou bravurou a výjimečnými hereckými výkony (klasicky dokonalá Penélope Cruz a překvapivě vyspělá Milena Smit). Na rozdíl od svých dřívějších, bizarně i dojemně výstředních děl přidává tentokrát i určitý společenský přesah v podobě aktuálních úvah o vlastní historii a nemožnosti věčné lži. Film je to prostý, chvílemi až triviálně melodramatický, avšak v klíčovém momentu Almodóvar zařadí na plný pohon; nikoliv vypočítaný předem, nýbrž osudově přirozený nával emocí v závěru filmu veškeré potenciálně negativní připomínky jakoby vymetá z divácké paměti. Je až s obdivem, že kultovní tvůrce, kdysi hýřivý provokatér a energický vypravěč, v pozdním období své kariéry točí čím dál tím více údernější a údernější filmy; a také osobnější. Předchozí (částečně autobiografická) Bolest a sláva mě smetla ještě o něco více, ale i tak jsou Paralelní matky půvabným (a opětovným) režisérovým vyznáním se ženské emancipaci i rodné zemi, a především pak krásnou filmovou podívanou, která nenechá jedno oko suché. 75%.

Za mě dosud nejlepší Almodóvar. Jakkoliv mě v souvislosti s jeho rozmanitou filmografií nejvíce zasáhly tituly Vše o mé matce a zejména pak Bolest a sláva, již považuji za jeden z nejdůležitějších filmů, které jsem dosud zhlédl v kině, právě v Mluv s ní jakoby se spojilo snad vše, co mám na Almodóvarovi jako tvůrci nesmírně rád. Silný příběh, bizarní, ale dojemné figurky, barvitost, mocná role hudby a přirozená emocionální údernost.