major.warren

Jestliže jsou Ostře sledované vlaky a Postřižiny všeobecně považovány za vrchol spolupráce Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala, pak musím s čistým svědomím i uctivým respektem k oběma jmenovaným titulům označit za tento vrchol Skřivánky na niti, jež sice nevynikají až tak silnou formální přesností jako "Vlaky," ani půvabnou nostalgií jako Postřižiny, ale spojují v sobě hrabalovskou poetiku, jeho laskavost i zájem o člověka s kritickým pohledem na temná léta padesátá, kdy i ti největší intelektuálové byli ze dne na den odstaveni, a kdy se budoucnost bytí začala jevit jako značně nejistá. Scéna s hrdiny stojícími za deštivého počasí okolo ohně, ve snaze se alespoň trochu zahřát, je přesným ztělesněním toho, co mám na tvorbě Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala tak nekriticky a upřímně rád.

Živelná hříčka plná absurdna a bláznovství. Vtáčkovia, siroty a blázni jsou filmem půvabně groteskním i hořce vyznívajícím, je v nich patrná neobyčejná autorská ruka Juraje Jakubiska, v rovnováze s řídící ideou přinášejí zajímavé vizuální, výtvarné i herecké zpracování, a v závěru se skutečně dostavuje symbolický náznak existenciálního přesahu, byť jeho aktuálnost zůstává svázaná s kontextem doby 60. let. Hrdinové filmu se oprošťují od tradičního způsobu bytí, podnikají ztřeštěnou cestu plnou bláznivých situací a tím nacházejí skutečnou svobodu. V závěru je však - zcela v souladu s pravidly klasického dramatu - potkává tragédie.

Nějak si s filmy Andrzeje Wajdy nedokážu poradit. Pokaždé mě na nich fascinuje jejich neuvěřitelná vnitřní dravost, filmařská přitažlivost, expresivní téma i forma. Přesto mám vždy po skončení filmu pocit, že Wajdův styl neumím správně uchopit. A Člověk z mramoru, jakkoliv splňuje veškeré výše uvedené aspekty, běžně utvářející neobyčejný divácký zážitek, není bohužel výjimkou. Titul "Občan Kane v socialismu" je poměrně výstižný, byť Wajda jde oproti Wellesovi až na dřeň ve věci společenské a politické kritiky, již zde představují jak hrdina Mateusz Birkut v sympatickém podání Jerzyho Radziwilowicze, tak především studentka filmové školy Agnieszka (Krystyna Janda) skrze jejíž pátrání nahlížíme na osud samotného Birkuta. Člověk z mramoru je film modernistický, kritický a troufám si říci, že i strhující. Určitá aktuálnost z něj nevyprchala dodnes. Z hlediska "Kina morálního neklidu" jistě patří k jeho absolutním vrcholům; rovněž jako Wajdův Popel a démant k "Polské filmové škole," ale pořád je to na mě z nějakého, mně dosud neznámého důvodu příliš těžké. Zatím dávám po čertech zasloužené čtyři hvězdičky a určitě se k Člověku z mramoru ještě někdy v budoucnu vrátím. Snad pak už konečně přijdu Wajdovi na chuť.

Nádherné vypodobnění všeho, co jsme kdysi zažili a co bychom chtěli zažít znovu, i když je to už všechno stejně dávno pryč. Romance pro křídlovku Františka Hrubína patří k tomu nejkrásnějšímu, co v české poezii za dlouhá léta vzniklo. Báseň tak křehká a tak upřímná; báseň, jež neomrzí ani po kolikátém přečtení. Ve spolupráci s režisérským matadorem českého filmu, Otakarem Vávrou, vznikl na prahu celospolečenských změn v druhé polovině 60. let snímek, který pro mne nikde jinde na světě nemá obdoby. Neznám nic, co by se svou vnitřní poetikou, estetickou opojností a kouzlem přiblížilo síle Hrubínovy básně a jejímu filmovému přepisu. Mladičký Jaromír Hanzlík (Vojta/samotný Hrubín) zde ztvárňuje životní úlohu, rovněž jako Zuzana Cigánová (Terina), Miriam Kantorková a další. Film je navíc úžasným důkazem toho, že Otakar Vávra, jakkoliv kriticky na něj můžeme s odstupem času nahlížet, byl Velký filmař; to zdůrazňuji zejména pro ty, kteří jak rozumu zbavení dodnes s oblibou tvrdí, že Otakar Vávra vůbec točit neuměl, že byl jen ztělesněním umělecké průměrnosti a natáčel pouze konvenční filmy poplatné době. Romance pro křídlovku se však sotva ohlíží na nějaké konvence (umělecké ani politické) a po zásluze patří mezi Vávrova nejcennější díla. Scéna Terinina odjezdu mě pokaždé dovádí ke smutku a prazvláštnímu citovému rozpoložení, které lze jen těžko vyjádřit slovy. Kdyby se mě někdo zeptal, zda existuje jeden český film, který bych si vzal s sebou na pustý ostrov, pak by to byla Romance pro křídlovku. Víc netřeba dodávat.

Silnice patří mezi vrcholy první fáze tvorby Federica Felliniho a je nemožné zařadit ji do jednoho konkrétního žánru či stylu. Fellini vychází z neorealistické poetiky, avšak v každém momentě ji skrze osobitý pohled povyšuje na divácky atraktivnější a významově hlubší úroveň, nemluvě o úrovni estetické. Modernistický přístup k filmu u Felliniho ovšem netkví v záměrném obcházení a podvracení narativních či technologických postupů, popř. experimentování s tempem (na rozdíl od Michelangela Antonioniho). Je to něco naprosto abstraktního, fantaskního a těžce uchopitelného, co utváří Felliniho filmový jazyk. V popředí všeho však stojí neutichající zájem o člověka. V Silnici režisér spojil osudy prostoduché, ale laskavé Gelsominy (úchvatná Giulietta Masina) s hrubým cirkusákem Zampanem (Anthony Quinn), jenž je přinejlepším necitou a barbarem, který Gelsominu pouze využívá, uráží a peskuje. Gelsomina má svého "šéfa, kolegu a manžela v jedné osobě" i přes všechny strasti velmi ráda. S bodem obratu v podobě rvačky mezi Zampanem a Bláznem se Silnice stáčí do svého závěru (scéna na pláži), jenž je jedním z pro mě nejdojemnějších momentů, s jakými jsem měl kdy možnost se ve filmovém umění potkat. Okamžik, kdy si Zampano uvědomí, jak moc Gelsomině ublížil a jak moc ji měl vlastně rád, aniž by jí to ovšem kdykoli předtím, byť jen naznačil, mě zkrátka vždy přivede k slzám. A nestydím se za to. Silnice je můj zamilovaný film, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla ani významu.

RECENZE: Filmová esej C'mon C'mon s Joaquinem Phoenixem i přes mnohá klišé baví. Téma vztah dospělý-dítě je filmaři z celého světa všeobecně vyhledávané již od dob Chaplinova Kida. Když už se však tvůrce rozhodne znovu sáhnout po "věčné" látce, musí předem nalézt alespoň jeden ozvláštňující aspekt, originální klíč, který ohranému motivu přidá na novém pohledu. Tedy spíše než co se tentokrát nabízí otázka jak. Snímek C'mon C'mon více než hraný film, byť s divácky vděčným základem, zpodobňuje opojnou audiovizuální esej o sblížení novináře Johnnyho, v přesném podání neselhávajícího Phoenixe, se svým synovcem Jessem. Na společné cestě plné otázek se společně zabývají vizí budoucnosti, jeden druhého odhalují a zároveň konfrontují vlastní názory na svět, jež je postupně spojují dohromady. Úvahový film se vůbec málokdy vidí, zvlášť dnes v záplavě diváckých senzací. Vždy navíc potěší, když se nezávislému filmu, který má co říct, podaří proklouznout do širší kino distribuce a nikoliv jen na festivalové uvedení. I co do formy má C'mon C'mon co nabídnout. Předně je černobílé a tím i přirozeně atraktivnější, což se v době digitálních omalovánek vděčně vyjímá. Zároveň je nad míru zajímavé povšimnout si jeho narativního vzorce a rovněž úplné absence dějové dynamiky. Ve výsledku však zamrzí, že jakkoliv je to film formálně nevšedně zajímavý, vnitřně uklidňující a obsahově až neskonale upřímný, není tak oslnivý jako některé jiné tituly z dílny americké nezávislé produkce, která k mému velkému zklamání v posledních let, až na drobné výjimky typu The Florida Project, bohužel upadá do zapomnění, popřípadě si nachází cestu jen k omezenému publiku. Pokud ale toužíte po filmu, který vás uklidní, rozesměje i dojme, pak je černobílé C'mon C'mon ze současné nabídky kinosálů ideální volbou. Vyhozený čas ani peníze to jistě nebudou. 70%.

Národní filmový archiv odvedl skvělou práci. Děkuji za to, že jsem si Bílý ráj mohl vychutnat v nejlepší možné kvalitě, navíc s výborným hudebním doprovodem, který celému snímku přidává na přístupnosti. Bílý ráj herce a režiséra Karla Lamače se mi jeví jako jedno z nejvýraznějších děl němé éry českého filmu a české kinematografie vůbec. Lamač nejenže využívá na svou dobu mnoha tiše fascinujících postupů (např. při práci s herci, objektivy, střihovou montáží), ale Bílý ráj se zdá být svou poetikou a jazykem natolik specifický, že přirozeně zapadá mezi jedinečná díla světového filmu dané doby. Nádhera českého němého filmu tkví nejvíce právě v inovativním přístupu jeho tvůrců k naraci a především v přebírání formativních vlivů od nejvýznačnějších světových filmařů; v Bílém ráji je patrný vliv Griffitha i Sjöströma, zejména co se týče čistoty stylu, vystavění příběhu a rovněž i technologické zdatnosti. Lamač si však utváří i vlastní režijní styl a přístup k filmové řeči, vycházející z české divadelní tradice a národní mentality. Nejedná se o komedii, nýbrž o "horské drama" spojující v sobě prvky romantismu i napínavé detektivky. Zajímavým úkazem může být i způsob pojetí vyprávění coby spletité mozaiky postav, která se v české kinematografii dostala na výsluní s nástupem zvukového filmu a zůstala aktivní ještě dlouho poté (viz. díla Menzela, Svěráka). Z herců zaujmou sám režisér v roli nevinného vězně, Anny Ondráková a především ikonický Josef Rovenský. Těžko najít jednu jedinou vadu na kráse. Pro mě je tedy Bílý ráj dokonalou ukázkou význačné narativní práce, která zaručeně vede k úžasnému diváckému zážitku, jenž se nijak nesnížil ani sto let od prvního uvedení.

Oslava kinematografie v tom nejširším slova smyslu. Dziga Vertov a Michail Kaufman natočili v roce 1929 film, který nejen že zásadním způsobem zformoval a otevřel dokumentární žánr širokému publiku, ale přinesl i do té doby nevídaný univerzální filmový jazyk plný revolučních postupů v práci s kamerou a střihovou montáží, navíc zcela oproštěn od vlivu divadla a literatury. Je až s fascinujícím podivem, že i více než devadesát let od své premiéry Muž s kinoaparátem stále funguje na všech úrovních a přináší významově nesmírně silný a divácky strhující zážitek. Nelze si pomoct, ale když zařadím toto "experimentální" dílo sovětské avantgardy do kontextu světové kinematografie (němé i zvukové) oné doby, jeví se mi Vertovova "symfonie velkoměsta" jako z jiného světa; zejména pro své nadmíru modernistické metody snímání, narace a nabuzení dojmu jednoty celku. Střihová montáž je zkrátka tak geniální, že dohromady utváří kompaktní filmovou podívanou, připomínající ódu na život, která zákonitě povzbudí i dojme každého milovníka filmu. Vertov svůj snímek sice prezentoval jako experimentální počin, ale i tak je nanejvýš jasné, že velmi dobře věděl co, proč a jak hodlá pomocí své filmové kamery vyjádřit. Není co vytknout. Muž s kinoaparátem pro mě nyní představuje jedno z nejvýznamnějších a nejpřínosnějších děl filmové historie, kterému jsem moc rád podlehl. 100%. Hollywood byl možná vždy "továrnou na sny," ale Muž s kinoaparátem je žhavým důkazem toho, že sovětský film 20. let byl "továrnou na filmové postupy."

Výtečná detektivka s univerzálním přesahem. V žáru noci jsem si pustil až nyní, především z nostalgie, vzhledem k odchodu mého oblíbence Sidneyho Poitiera, jelikož Česká televize úmrtí této herecké ikony zjevně ignoruje. Poitier byl jedním z nejcharismatičtějších herců své doby a také zásadní osobností filmu 60. let, který otevřel dveře mnoha významným černošským hercům, když skrze své role prolomil mnohá společenská tabu, jež se vztahovala i na samotnou filmovou výrobu. V žáru noci je v kontextu Poitierovy filmografie nejen zářným příkladem jeho hereckého mistrovství, které se zde potkává s další legendou stříbrného plátna, Rodem Steigerem v roli šerifa, ale rovněž pro jeho filmy typické mnohoznačnosti příběhu, kde se žánrová podívaná střetává se společensko-politickým přesahem. Poitier ztvárňuje specialistu filadelfské kriminálky, který se dílem náhody připlete k vyšetřování vraždy jižanského podnikatele. Musí se však potýkat jak s rasovými předsudky, pramenícími z letité historie, tak s nedůvěrou a despektem místní policie. Aktuálnost tohoto snímku je patrná i dnes, kdy se falešná hra na rasovou korektnost stává normou. Významový přesah současných děl je však nijaký, zatímco filmy s Poitierem mají pořád co říct. V žáru noci je výborný film, který dokazuje preciznost režie Normana Jewisona, důležitou úlohu scénáře i herecké kvality Steigera a Poitiera. R.I.P. Sidney Poitier.

RECENZE: Povedená gangsterka, nebo jen touha po senzaci? Klan Gucci přináší poctivou filmařinu - Českokrumlovský deník Ridley Scott patří k oné vzácné skupince režisérů, jejichž filmy zůstávají i s nezastavitelně přibývajícím věkem svých tvůrců pořád stejně energické jako by je točili za mlada. A pokud vám Scottova tvorba posledních let připadala unavená, s Klanem Gucci (po Posledním souboji jeho již druhý letošní projekt) se režisér Gladiátora a Blade Runnera vrací na vrchol sil. Ne že by se snad jednalo o přelomové dílo pozdní fáze jeho kariéry, ale zosobňuje přesně ten druh filmu, kterému se říká "poctivá žánrovka," navíc obohacena kulisou skutečného příběhu rodiny Gucci, a zejména pak hvězdným hereckým ansámblem v čele s úchvatnou Lady Gagou a půvabně zestárlým, ale stále vynikajícím Al Pacinem, a byť se zde všichni herci nejednou dostanou do přestylizované pózy, jsou to v první řadě právě oni, kteří tvoří hlavní důvod k tomu Klan Gucci vidět. Hned po nich je to neuvěřitelná profesionalita Ridleyho Scotta, který ze svého dřívějšího nadání vůbec nic neztratil. Naopak ve čtyřiaosmdesáti letech si hraje jako čerstvý nováček ve světě kinematografie, smlsává si na každém záběru, který buduje v dokonalé výtvarné stylizaci dodávající filmu na sex-appealu, a čestné místo nechává i hudbě (výborný soundtrack). Samozřejmě i Klan Gucci má několik vad na kráse. Předně je to příliš rozvleklé tempo; částečné zkrácení by filmu určitě prospělo a přidalo na dynamičnosti, jež tento typ snímku potřebuje. Většina stínů leží na scénáři. Dramatický oblouk není dostatečně propracovaný ani náležitě vystavěný, vyprávění se chvílemi rozplývá tak, že hrozí nudou. Slabší momenty jsou ovšem záhy vykoupeny těmi o poznání silnějšími a pokud si něco opravdu zaslouží palec nahoru, je to prokreslení charakterů jednotlivých postav, které se jedna vedle druhé od základu proměňují a společně s nimi se mění i motivace jejich jednání uprostřed komplikovaného světa rodinného byznysu. Dalo by se říci, že i Klan Gucci tak trochu parazituje na skutečnosti, z níž si logicky bere jen to, co se mu hodí. Výsledek je však rozhodně zajímavější a divácky přitažlivější, než kdyby se tvůrci snažili o pouhé vyobrazení dávno uveřejněných faktů. Takhle má Klan Gucci, gangsterka z prostředí módního průmyslu, alespoň náznak provokace. A ta k tomuto žánru bezpochyby patří. 70%.