major.warren

Řím, otevřené město je filmem o síle lidského přesvědčení, jež zde nejvíce zastupuje postava pátera Pietra. Rossellini skvěle koncipuje napětí i obraz Itálie v době nacistické intervence. Film jsem viděl úplnou náhodou. Že by Boží vůle? Další z vrcholných děl italského neorealismu, které ani na minutu nepustí. Anna Magnani a Aldo Fabrizi zde excelují!

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane."

Chápu a absolutně respektuji Matrix jako přelomové dílo kinematografie, a to jak po jeho technologické, narativní i filosofické stránce. Keanu Reeves, Carrie-Anne Moss i Laurence Fishburne jsou skvělá trojka, má to styl, nápady i tempo, které přesahují běžnou konzumní kinematografii absolutně ve všem a smekám před Wachowskými, že něco takového dokázali stvořit. Jen já asi nejsem úplně ta správná cílová skupina. Přiznám se, že v dětství mě film docela minul, viděl jsem ho jen sporadicky v TV a vždy radši dával přednost "béčkovějšímu" Terminátorovi. Přesto zastávám názor, že kdo řekne, že "Matrix je shit," neví, co mluví. Je to totiž snímek nejen technicky brilantní, ale i znepokojivě aktuální.

Síla v lokální tematice, budování estetiky na základě naturalistického vyobrazení prostředí a zcela precizní režijní práce; to jsou domény snímku Andreje Zvjaginceva Leviatan, o němž jsem do poslední doby neměl sebemenší potuchy, za což se po strhující a na dřeň jdoucí projekci upřímně stydím. Největší pocty, jaké se v kinematografii vůbec může dostavit, je, když dílo úzce spjaté s místem svého původu, tamní kulturou a etnickou mentalitou nese ve své hloubce univerzální přesah a zároveň je natočeno tak mistrovským způsobem, že může oslovit diváky po celém světě. To je případ Leviatanu. Zhruba od 15. minuty se do Vás zakousne a do závěrečného bloku, kdy se s hudbou Philipa Glasse přeneseme do titulků, už nepustí. Zlatá palma byla jednoznačně namístě. Více takových filmů, které myslí v první řadě na sílu člověka a jeho ne vždy úspěšný boj a také na tvůrce, kteří stále umí přivést diváky do stavu, že se skončením filmu nemohou popadnout dech. 85%.

De Santisův Řím v 11 hodin skvěle baví a zároveň nahání mráz po zádech. Nesmírně skvěle vystavěný, skrze dílčí osudy jednotlivých "uchazeček o jediné místo písařky" (leč lehce stereotypně charakterizovaných) odvyprávěný snímek, který dodnes neztratil nic z hloubky svého poselství ani atraktivní, téměř dokumentární formy zprostředkování skutečné tragické události širšímu filmovému publiku. Jen škoda, že mezi neorealistickými klenoty poněkud zapadl.

Griffith byl inovátor. Ve 12 minutách odvyprávěný příběh o pokusu vyloupit rodinnou vilu je zároveň geniálním postižením moci prostředků modernity, jež zásadně ovlivňují dramatický vývoj děje (viz. telefon, automobil).

Děti ulice jsou film, který mi z tvorby italských neorealistů docela vypadl. Mezi mé preference patřily Zázrak v Miláně či legendární Zloději kol. Tento nenápadný De Sicův a Zavattiniho klenot mě však přiměl opět přehodnotit můj názor na společenský přesah kinematografie jakožto umělecké disciplíny. Film tak něžný stejně jako krutý. Bez jediného efektu či laciného kazu, plně autentický a zároveň poetický (viz. závěrečný obraz odcházejícího koně). Masterpiece, který řeší sic dětsky nevinný, ale o to silnější konflikt. Jestli je nějaké dílo o hodnotě přátelství, pak jsou to Děti ulice.

Ucho, legendární psychologický thriller z dílny Karla Kachyni a Jana Procházky, patří k tomu nejlepšímu, co v československé kinematografii, kdy vzniklo. Zároveň se jedná o jedinečný úkaz dokonalé žánrové podívané, která snese ta nejpřísnější světová měřítka. Sevřenost Kachyňovy režie, soustředící se jen na dva aktéry (duo Brzobohatý x Bohdalová) a klaustrofobické prostředí potemnělého bytu, brilantní dialogy, napínavá hudba, perfektní nasvícení. Všechny filmařské složky jsou dohromady utkány tak mistrně, že emocionální údernost a budovaní atmosféry skrze prohlubující se paranoiu jsou divácky nevšedně atraktivní. Navzdory zdárné vizáži snímku coby dialogové inscenace tvořené v ateliéru, je Ucho dílem modernistickým v mnoha ohledech, což nádherně dokazuje jeho stálá popularita napříč diváckým spektrem. A je to také názorná ukázka toho, jak velcí umělci Kachyňa s Procházkou byli. Ucho je nejen politicky odvážným a filmařsky pokrokovým dílem, zároveň totiž širokému publiku odhaluje a tomu zasvěcenému ztvrzuje, že Jiřina Bohdalová je největší herečkou, jakou naše kultura, kdy měla.

Lawrence z Arábie má v sobě snad všechno, co by měl dobrodružný velkofilm mít; nádherný širokoúhlý formát, krásnou kameru F. Younga, která v pouštních scenériích doslova kouzlí, obrovský kompars a skvěle postavené davové scény, bohatou výpravu i správně působivou hudbu (klasik Maurice Jarre). Na rozdíl od jiných děl, jež se nálepkou "velkofilm" pyšní, však ani přes svou nataženou délku Leanův "Lawrence" nepůsobí utahaně a jeho účinek je magický i šedesát let od jeho uvedení. David Lean byl zkrátka mistrem svého řemesla a v žánru tzv. epického velkofilmu ho dosud nikdo nepřekonal. Legendární Peter O'Toole v titulní roli T. E. Lawrence je naprosto jedinečný. V jeho tváři se mísí vtipný dobrodruh, nonšalantní bonviván i hrdý bojovník. Historické pozadí filmu, líčící povstání arabských kmenů proti osmanským Turkům, v dramatickém zpracování scenáristy Roberta Bolta (např. i scénáře k Doktoru Živagovi či pozdější Misii) nesmírně ožívá, nicméně klíčovým elementem je vyprávěcí perspektiva z pohledu hlavního hrdiny, jenž jako by celý film ve skutečnosti pátral po odpovědi na věčnou otázku "kdo jsem?" Právě hledání našeho místa ve světě je pro mě stěžejním tématem Leanova dokonalého filmu, který si milerád pustím v budoucnu znovu. Jediné, co z celého filmu působí (zvlášť dnes) už poněkud směšně, je obsazení rolí arabských velitelů anglickými a americkými herci (Guinness, Quinn).

Ikonický hollywoodský snímek 40. let, který propojil účelovou složku (propagandistický film spojenců) s tou uměleckou, dodnes neztratil nic ze svého kouzla. Curtizova režie je přesná ve všech detailech (kamera, hudba, práce s tempem i mizanscénou, vedení herců). Napínavý zvrat na konci a závěrečná usmiřovací douška mezi Rickem a kapitánem Renaultem je pro mě jedním z nejsilnějších závěrů, jaké jsem v klasické hollywoodské kinematografii viděl. Humphrey Bogart (Rick) a Ingrid Bergmanová (Ilsa) jsou v romanci na pozadí války zkrátka nezapomenutelní. Jejich vzájemná jiskřivost ve spojení s třetím Paulem Henreidem (Viktor Lazslo) ještě více sílí a v závěru při scéně rozloučení jim emoce zatraceně věříte.