major.warren

RECENZE: Chlapec a volavka připomene, proč je Mijazaki král - Českokrumlovský deník  Legenda světové animace a zakladatel věhlasného studia Ghibli Hajao Mijazaki uvedl do kin svou novinku Chlapec a volavka, jíž si po deseti letech odskočil z filmařského důchodu zpátky na výsluní stříbrného plátna. Výsledek je přinejmenším okouzlující. Už proto, že japonský mistr, který stojí např. za oscarovou Cestou do fantazie, si nemusí nic dokazovat. Raději si hraje a obrací se k podstatě, tedy vlastnímu osudu. Kdepak, že by dvaaosmdesátiletému tvůrci snad došly peníze a musel tak škemrat nájem na divácích. Cena vstupenky se v tomto případě bohatě vrátí. Jednak film publikum odmění úžasnou animací, jež oplývá nápady doslova v každém jednotlivém záběru. Zadruhé nechá běžné smrtelníky na okamžik nahlédnout do neochvějné říše Mijazakiho snů, což samo o sobě budí zvědavost, za níž se zkrátka platí. Avšak i tíha úcty ke géniovi a jeho odkazu je zde znát. V Chlapci a volavce totiž Mijazaki buduje věčný obraz sebe samého; jak napověděly rozhovory v médiích, adresovaný je zejména jeho vnukovi. A to je krásné, neb režisér je stále jako ten malý citlivý kluk s duší dobrodruha a superhrdiny zároveň, nic mu není cizí, ničeho se nebojí a kupředu ho pohání touha za poznáním, kterou mu v souvislosti s matčinou smrtí vnukne modrá volavka. Příběh Mijazaki tentokrát zasadil na konec druhé světové války, přičemž hned úvodní sekvence s hořící nemocnicí dá jasně najevo, v jakém duchu se dílo v následujících minutách ponese. Nebyl by to však opěvovaný král, aby nejednou nepřekvapil, ze zdánlivě prosté hříčky nevybočil a nenechal diváka snít, plakat, bát se, to vše bez ohledu na rámec časoprostoru. Právě koncept křehkého světa dětské fantazie, jenž leží skrytý za branou skutečnosti, je onou esencí působivosti, již do slastného požitku z vnímání nádherně vylaďuje hudba režisérova letitého spolupracovníka, skladatele Džóa Hisaišiho. Těžko v poslední době pohledat animovaný snímek s hlubším poselstvím a přirozenější krásou jazyka. Zvláště dnes, v záplavě spotřebních rychlokvašek od korporátu Disney, působí Chlapec a volavka jako natolik vytoužený návrat k prvotní čistotě. A jak vidno, tu Mijazaki vyznává nejvíce.

RECENZE: Pije jako Dán! Chlast je zajímavý experiment - Českokrumlovský deník Dánský film oceněný Oscarem je příběhem o zvláštním experimentu čtveřice učitelů, kteří se za pomoci neustálé přítomnosti alkoholu v krvi snaží dosáhnout lepších výsledků ve svých profesních i osobních životech. Když se ovšem prvotně omezený pokus zvrhne v nekontrolovanou jízdu, zjistíme, že namísto počátečního zlepšení nyní došlo k jejich deformaci. Herecký projev Madse Mikkelsena zraje s přibývajícími roky jako víno. Mikkelsen hraje prostě, nesnaží se zalíbit ani vzbuzovat sympatie, jeho hrdina není nikdo s kým by se divák chtěl nutně ztotožnit. Přesto mu herec dokáže dodat charisma a přetvořit jej z nudného středoškolského učitele v živou a zábavnou postavu, která také patřičně překročí vlastní hranice. Thomas Vinterberg, spoluzakladatel hnutí Dogma 95, se jako správný filmař každým dalším dílem vyvíjí a zlepšuje. Těžko jeho Chlast s čímkoliv srovnávat. Vyprávění se nenese pouze v duchu psychologické studie experimentu a jeho dopadů, ale najde se v něm i místo pro legraci (např. parádní sestřih politických výstupů), stejně jako pro překvapení budící úžas (finále). Vinterberg je totiž, stejně jako jeho neméně slavný kolega Lars von Trier, velký vypravěč, ale zároveň i geniální „dítě,“ které si rádo hraje a umí být neuvěřitelně originální a kreativní, což Chlast posouvá zase o level dál. Druhá polovina je bohužel o něco rozvláčnější a děj se chvílemi začíná topit v řešení manželských vztahů. Jakmile se však pozornost obrátí zpátky ke čtveřici aktérů a jejich experimentu, je to zase bomba. Chlast je zvláštní film, nicméně po všech stránkách je to mimořádný zážitek. 80%.

Chobotnička je sama o sobě nejpůvabnější Mooreovkou. Úžasná Maud Adams coby Chobotnička a na druhé straně trio záporáků Louis Jourdan / Kabir Bedi / Steven Berkoff. K tomu krásné exteriéry Indie, velkolepé akční i romantické scény a skutečná překrásná hudba Johna Barryho. Chobotnička splňuje všechny body, co má pravá Bondovka mít, tedy akci, humor, kouzlo, eleganci, napětí. Myslím, že Ian Fleming by byl zakomponováním příběhu majora Smithe velmi potěšen a i mě je napojení na původní předlohu hodně sympatické. Celkově myslím, že jde o jednu z nejlepších Mooreovek a jednu z mých asi nejoblíbenějších Bondovek vůbec. U mě to nejlepší hodnocení. Vlaková scéna je super!

RECENZE: Hýřivě estrádní Chudáčci křísí Emmu Stone sexem - Českokrumlovský deník  Yorgos Lanthimos (Humr, Favoritka) získal pověst tvůrce, jehož díla spadají do hledáčku konzumního i festivalového publika. Tenkou hranici mezi mainstreamem a uměním dokáže Lanthimos skutečně obratně vybalancovat. Své o tom vědí i Chudáčci, režisérova novinka, která se již nyní může pyšnit Zlatým glóbem pro nejlepší komedii. Jsou navíc stvrzujícím důkazem toho, že filmové umění může být zábavné, a ještě k tomu chytré. Stylizovaná hříčka, odehrávající se na sklonku 19. století, vypráví poutavý příběh Belly Baxterové, vědeckého výplodu slavného chirurga v podání Willema Dafoea (s vizáží připomínající „sloního muže“). Bella má implantovaný mozek dítěte, tudíž navzdory fyzické vyspělosti stále prochází mentálním vývojem. Jednoho dne se ale nevyzrálá divoška vydá od svého „Boha“ na cestu za dobrodružstvím… Geniální nápad v kontrastu s vyčpělým schématem tradiční road movie Lanthimos skvěle zaobaluje do kabátku hýřivých nápadů. Divákům poskytuje nesčetné množství vodítek, jež zážitek ještě umocňují. V kontextu proměny a dospění hlavní hrdinky se mění nejen barvy, ale rovněž i výběr objektivů, přičemž vynikne zejména práce s širokoúhlými skly, které deformují scénický prostor. Největším zjevením Chudáčků je však znovuzrození hereckého talentu Emmy Stone, která jako by ušla mílové kroky od rolí v Birdmanovi a La La Landu. Její projev je v souladu s náladou vyprávění stylizovaný, hořce vtipný, fyziognomicky podmanivý, s přehledem zvládá i silnější psychologické scény, rovněž jako sexuální orgie pod střechou pařížského nevěstince. Krom tradičně vynikajícího Dafoea jí přihrává zejména bonvivánský hrubián, jehož ztvárnil Mark Ruffalo. Film jako takový nicméně patří herečce.  O čem Chudáčci vlastně pojednávají? Těžko je lze převyprávět, či dokonce shrnout do jedné věty. Lanthimos na základě literární předlohy Alasdaira Graye namíchal svěží koktejl anatomie, sexu a emancipace. Ve chvíli, kdy fanatický důstojník Belle připomene její společenské postavení, vyvstane na paměti legendární Pygmalion. Narážek je zde vůbec mnoho, ale Lanthimos naštěstí nepatří k těm, co pouze slepě následují, ale raději klasiku pozvedává a aktualizuje. Vymezit Chudáčky v rámci žánrové šablony je zhola nemožné, stejně jako vstřebat všechny detaily na první dobrou. Se závěrečným obrazem stavu iracionálního světa zalije pozorné diváky příjemný pocit radosti z toho, že pořád lze stvořit inteligentní srandu s dojemně věcnou myšlenkou. A to se naštěstí pořád cení.

Chungking express režiséra Wonga Kar-waie, jakkoliv se zcela vymyká žánrovému zařazení, je pro mě především filmem o lásce. Dva zdánlivě neprovázané příběhy o touze po vztahu a porozumění režisér a scenárista Wong Kar-wai natočil naprosto úchvatně, jen těžko srovnatelně s čímkoliv, co jsem v žánru „romance“ měl dosud možnost vidět, přičemž svobodně rozvolněný děj filmu umístil do pomyslného srdce Asie - Hongkongu. Od první minuty je znát, že režisér staví vizuální a výtvarnou složku nad tu obsahovou, čímž si však vytváří dostatečný prostor pro nové možnosti vyjádření. Experimentuje s obrazem, střihem i hudbou – úžasná "California Dreamin" se nese celým snímkem. Asijskou, respektive hongkongskou, kinematografii zatím téměř vůbec neznám; i to může být důvod toho, že mě Chungking Express tak nadchnul. K tvorbě Wonga Kar-waie se určitě ještě vrátím, nejspíše pak dílem Stvořeni pro lásku. 8,5/10.

Chuť třešní mi v lecčem připomněla Kaurismäkiho snímek Smlouva s vrahem (hlavní hrdina je navíc typově velmi podobný Jeanu-Pierru Léaudovi), byť z hlediska autorské poetiky se jedná o dva zcela odlišné filmy. Chuť třešní je nepochybně netradiční a vskutku nedějový film, který obchází klasické narativní postupy, nesnaží se zalíbit ani hrát na emoce, nevyužívá hudbu a spoléhá se spíše na atmosféru vyprahlého okolí než na příběh. Jako celek je pro mě však velmi impozantní, po vnitřní stránce dokonce duševně povznášející. Přirozenou cestou totiž pojednává a trefně pojmenovává existenční otázky člověka, přičemž diváka staví do pozice tichého pozorovatele, který jako by seděl vedle na sedadle terénního vozu, v němž se příběh z největší části odehrává. Režisér nic nevysvětluje, zkrátka nastaví jasnou premisu a dál už jen vypráví. Íránská kinematografie pro mě stále zůstává dosud neobjevenou cestou plnou překvapení. Styl vyprávění Abbase Kiarostamiho se mi hodně líbí, byť pro zahraničního diváka může působit až příliš svérázně. Kiorastami ve svém filmu netlačí ani tak na herecký projev Homayouna Ershadiho, který vynikajícím způsobem ztvárňuje hlavního hrdinu pana Badiiho, jako spíše na práci s kamerou, a mnohem více prostoru věnuje vyniknutí hornaté krajiny v okolí Teheránu, než aby jakkoli odbočoval k motivaci hrdinova jednání. Právě čistota Kiarostamiho tvůrčí estetiky a pravdivého zachycování světa kolem tvoří významnou součást stylových prvků Chuti třešní. Cesta pana Badiiho do vlastního hrobu sice stále nikam nevede a v podstatě se točí v neměnném rytmu - nastoupení případného "hrobníka", vysvětlení celé situace, odmítnutí nabídky - přesto divák zůstává zvědavý, zda se mu jeho záměr ve finále podaří uskutečnit a povede se mu zemřít. K mému překvapení ani pomalé tempo filmu zde není na škodu, ba naopak pomáhá ještě více rozvinout divákovy myšlenkové asociace, které se k postavě a jednání pana Badiiho vztahují. Chyběla mi ovšem pointa a bohužel jsem nepochopil ani závěrečný epilog. Chuť třešní se mi ale i tak moc líbila. Je to rozhodně neobyčejný film, který stojí za pozornost.

Indiana Jones a Chrám zkázy je všeobecně brán jako nejtemnější díl z celé série. Já souhlasím, přesto ho ale mám moc rád, stejně jako všechny ostatní díly. Zvolené historické téma se mi moc líbí, Harrison Ford je pořád skvělý, navíc zde má super parťáka ("Kraťas") a krásnou ženskou společnost (Kate Capshaw). Uznávám, že některé momenty byly trochu přes čáru, ale co v Indiana Jonesovi není, že? Nejlepší scéna je podle mě začáteční sekvence v Šanghaji. U mě to nejlepší hodnocení. Jeden Oscar za nejlepší vizuální efekty.

Jako vždy fantastické. Indy nikdy nezklame. Ano, je to nejslabší díl série, prozatímní série. Ale pořád je to Indy. A pořád je to Harrison, a Steven, a Williams, a Michael Kahn, a všichni ostatní. Skvělí herci, skvělé akční scény, skvělá hudba. Jen ten konec. To si přeci jen mohl Spielber při své lásce k mimozemšťanům odpustit. Vizuálně jako vždy skvělé. Perfektní kamera, střih i zvuk, i vizuální efekty. Ten scénář je možná trochu slabší, ale zase, je rozhodně zajímavý. Já na tom vyrostl, takže to znám z paměti a Cate Blanchett jsem dlouho znal jen z tohoto filmu a pamatuji si, že jsem byl udiven, když jsem zjistil, že je ve skutečnosti blondýna. Ale krom ní a skvělého "dědka" Harrrisona byl dobrý i můj anti-oblíbenec Shia LaBeouf. A Karen Allen po dvaceti pěti letech také:-). Pěkně to doplnili Ray Winstone, John Hurt jako Oxley a jeho, "Henry Jones, Junior," či Jim Broadbent. Ale Marcus Brody, Sallah či pan starý profesor Jones mi tam chybí pořád. U mě 85% a nejlepší hodnocení. Je to prostě Indiana. A ten nezklame. Já jsem spokojen, i když uznávám, že jde o slabší a rozhodně méně kouzelnější díl série. Ale na 5 se moc těším a doufám, že bude. Nejlepší scéna je úvodní, pak emotivní scéna u Indyho doma s pohledem na fotografii starého otce, honičky ve městě, honičky v pralese a finální americký doják:-). Bez toho to nejde.

RECENZE: Jak pohřbít legendu? Nový Indiana Jones přináší dokonalý návod - Českokrumlovský deník Indiana Jones a Nástroj osudu měl být velkolepým zakončením i nostalgickým ohlédnutím tvůrců a fanoušků za více než čtyřicetiletou existencí slavné série, jejíž filmy byly vždy určeny divákům. Filmy, které přinášely upřímnou radost, smích i napětí mnoha generacím. Filmy, které byly zárukou umělecké kvality na poli konzumní kinematografie. Výsledek k mé nelibosti ovšem ztělesňuje něco docela jiného. Kreativní i producentský dohled studia Disney je znát z každého metru, chybějícím motivem hory v úvodu počínaje a odpudivou CGI vizáží konče. Opakuje se něco podobného, co pod disneyovským vedením postihlo novou trilogii Star Wars, avšak v tomto případě to bolí o poznání více. Namísto důstojné rozlučky legendárního archeologa s kloboukem a bičem totiž vznikla pompézní šílenost bez špetky úcty a respektu k předešlým dílům. Problémů je hned několik. Především novinku nerežíroval Steven Spielberg. To mu však nelze mít za zlé. Byl-li mu k realizaci předložen takto špatný scénář, nedivím se, že s díky odmítl a spolu s Georgem Lucasem za filmem stojí pouze jako autor původních postav a producentská supervize. Režii převzal James Mangold, jindy ostřílený vyznavač poctivého filmařského řemesla. Zde zjevně podlehl tlakům studia a film natočil až neuvěřitelně tendenčně a nestylově. Co scéna, to zásah digitální technologie, úvodní sekvence z druhé světové války působí jako z počítačové hry, neberou se žádné ohledy na logiku, fyzikální zákony či vývoj postav; o retrospektivních vodítkách či zcela umělém navrácení starých hrdinů nemluvě. Harrison Ford se v osmdesáti letech snaží ze všech sil, ale je bohužel vidět, že natáčení snímku přišlo hodně pozdě. Digitální omlazení Indyho je nepřirozené, v reálu zase hrdina vypadá jako by měl každou chvílí zemřít. Leč je to ovšem právě Ford a další herci (výtečná Phoebe Waller-Bridge i dojemně směšný záporák Madse Mikkelsena), kvůli nimž se vyplatí Nástroj osudu vidět. Za snahu! Indiana Jones už nemá jiskřivost ani zápal k honbě za hledáním ztracených artefaktů napříč věky, ke všemu se připlete jakoby nezúčastněně, náhodou. Přepálená stopáž je rovněž úplně mimo, což se tvůrci rozhodli řešit mechanickým podsouváním jedné akční scény za druhou (dohromady jich je asi šest), přičemž sotva jedna stojí opravdu za to a film by se bez nich klidně obešel. Kouzlo Spielbergovy a Lucasovy série tkvělo zejména v nádherné kombinaci tajemna, starosvětskosti, humoru a akce. Jenže akce bez efektů a laciných vsuvek (viz. jízda na koni v metru / kluk pilotující letadlo).  Vizuálně je nový Indiana Jones doslova odporný, ošizený ve všech složkách včetně výpravy a kostýmů. Dokonce ani hudba Johna Williamse (jakkoliv je tradičně bravurní) tentokrát neutváří dramatickou oporu rozvláčnému a přeplácanému scénáři, jenž si za svou historickou kuriozitu zvolil jakýsi Archimédův mechanismus, který dokáže prolomit trhliny v čase. Alespoň tak jsem to tedy pochopil. Nechybí samozřejmě náckové coby hlavní záporáci, pátrání v hlubinách, jeskyně plné hmyzu a další trademarky spjaté s „jonesovským“ kultem. Celé to pak dohromady vyznívá jako řízená parodie. Tento pocit nejvíce eskaluje při závěrečné akci v návratu časem. Každého fanouška zaručeně potěší nosná dávka nostalgie. Její vložení je ale vždy buďto tlačené silou či naopak až bizarně primitivní, že se divák skoro zastydí, byť jen pousmát se nad zmínkou o starých dobrých časech. Kdepak kvalitní podívaná, kterou Hollywood vždy ctil a uměl, zato status nejdražšího béčkového filmu v dějinách by Nástroj osudu mohl z fleku atakovat. Jako zarytý milovník Indiana Jonese se musím se značně neuspokojivým výsledkem jeho závěrečného dobrodružství vyrovnat. Věřím, že ho časem přijmu jako oddechovou, nostalgií provoněnou akční podívanou, která zkrátka přišla později, než měla (respektive neměla přijít vůbec) a ještě se dosti utrhla ze řetězu. Za plnohodnotného zástupce legendární a pro mě v mnoha ohledech formativní série ho nicméně nejspíš nikdy považovat nebudu. PS: PO DRUHÉM ZHLÉDNUTÍ DOMA NA MENŠÍ OBRAZOVCE JSEM SHOVÍVAVĚJŠÍ A PŘIDÁVÁM HODNOCENÍ NA TŘI ***

Můj asi nejoblíbenější Indy. Neuvěřitelně zábavná a napěchovaná jízda od začátku do konce. Navíc je tu Sean Connery v roli Henryho Jonese staršího a konečně se také vrací postavy Marcuse Brodyho a Sallaha. Poslední křížová výprava je jeden z těch filmů, co si můžu pouštět pořád dokola a nikdy mě neomrzí. Miluju úvodní sekvenci a symbolické předání klobouku, scénu s letadly, tankovou sekvenci i legendární závěr. Oproti prvním dvěma dílům je tu víc humoru i akce, byť za celou sérii podle mě ještě stále nepatrně převládají Dobyvatelé ztracené archy. U mě to nejlepší hodnocení. Jeden Oscar za nejlepší střih zvuku.