major.warren

Spellbound sice není v mých očích až tak vyšperkovaný klenot jako je tomu u jiných Hitchcockových děl (zejména trio Rear Window, Vertigo, Psycho), nicméně pořád se jedná o perfektně napsaný, vystavěný a filmařsky nevšedně vtahující příběh; doplněný navíc o klíčový motiv psychoanalýzy, s nímž scénář velmi nápaditě pracuje, a konstrukci snu coby vodítka k rozuzlení záhadné vraždy psychiatra dr. Edwardse (kreativní dozor S. Dalího). Ústřední dvojice klasického Hollywoodu ztvárněná Ingrid Bergmanovou a charismatickým Gregorym Peckem je jakousi jistotou, jež nemůže selhat, obdobně jako režijní koncepce velkého mistra napětí. Přídavek tvoří nádherné hudební téma Miklóse Rózsy, po právu oceněné Oscarem. Leč asi navždy zůstane v pozadí za jinými klasikami, rozhodně si Rozdvojená duše zaslouží diváckou šanci. Zklamání v žádném případě nehrozí. Těším se na druhé zhlédnutí, třeba doplním o poslední hvězdičku. Na první podívanou mě lehce zklamala práce s tempem a jakási nevyváženost tří dramatických bloků filmu (první část je raketovou rychlostí poháněna kupředu, druhá zase poněkud natažená a konec pak opět příliš rychlý).

Pedro Almodóvar se uvolnil a natočil Rozkoš v oblacích. No, proč ne? Vůbec ne špatný film. Rozhodně jsem čekal, že to bude horší. Není to žádné mistrovské dílo, ale rozhodně není na 51% jako zde na ČSFD. Spáčilová mě překvapila, že dala 70%, já bych dal takových 65%. Ten film má něco do sebe. Scénář je originální, celkem vtipný. Almodóvar ze svého filmařského stylu nic neztratil. Nikdo nepředvedl žádný jedinečný výkon, ale každý herec si zde našel dostatečný prostor, včetně Antonia Banderase a Penélope Cruzové hned v úvodu. Dobrá komedie. U mě hezké čtyři hvězdičky.

RECENZE: Rytíři spravedlnosti v sobě nesou víc než jen příběh pomsty - Českokrumlovský deník Anders Thomas Jensen natočil film, který se velmi těžko popisuje. Na jedné straně vypráví severskou komedii natočenou v osobitém stylu a v hlavních rolích se svými kmenovými herci. Na straně druhé film sleduje příběh pomsty; pomsty amatérské, ovšem v podání svérázné skupiny hrdinů tak zábavné, že se zkrátka nedá nesmát ani v okamžicích, kdy kulky tříštivě rozsévají vše kolem. Zápletka vypadá asi takto: dojde k určité (nešťastné) události, která posléze propojí několik postav, až se zprvu maně vybaví slavných 21 gramů. Dramatický začátek však rázem vystřídá směsice humoru a tiché osudovosti. Mads Mikkelsen, úplně jiný než v nedávném Chlastu, je opět výborný; jeho fyzický výkon a zasmušilý výraz působí na kameru mimořádně přesvědčivě a je to právě on, kdo vede čtyřčlennou skupinu „spravedlivých rytířů“ na jejich cestě. Seskupení hrdinů je trochu šílené: voják, jeho dcera, její přítel, matematik a dvojice hackerů; většinu z nich navíc tvoří pomyslní vyděděnci společnosti. Přesto načas utvoří jednu velkou rodinu se zdánlivě společným cílem: vyrovnat se s bolestivou ztrátou a najít a potrestat viníky. Jensen vzdoruje tradicím žánru a přeskakuje od temného thrilleru přes lekci psychologie až k nejčernější komedii, chvílemi hraničící s groteskou. Rytíři spravedlnosti jsou výborně vystavěni a s režisérovým uměním vrcholí v jeden z nejsilnějších závěrů, jaký jsem v posledních letech ve filmu viděl. Abychom si rozuměli, není to žádný nový Kmotr, ale zkrátka a dobře parádně napsaná i natočená “komedie,” která baví s každým dalším okamžikem víc a víc. O skvělé pointě (celém závěru) netřeba hovořit. A ideálně si o Rytířích spravedlnosti nezjišťujte vůbec nic. Byla by totiž škoda nechat si dopředu prozradit, byť jen nepatrnou část ohňostroje překvapení. 85%.

Legendární film s Anthony Quinnem a legendární hudbou Sirtaki při které se má pít metaxa a tancovat legendární tanec. Film oceněný třemi Oscary (vedlejší herečka, kamera, výprava) a dalšími čtyřmi nominace včetně té za nejlepší film. Řek Zorba je černobílý film z roku 1964 a je natočený podle knižní předlohy Nikose Kazantzakise. Režisérem filmu je Michalis Kakojannis. Neviděl sem film úplně celý, ale ty nejlepší scény ano. Jako například legendární tanec Anthony Quinna právě s hudbou Sirtaki. Tento film, ale měl velkou konkurenci. Film My Fair Lady s Audrey Hebpurn. Řek Zorba je vynikající film a mě se moc líbil.

Naprosto úchvatný film. Skvělý scénář, výborní herci, krásná hudba. Je to film o životě a o vskutku poutavém přátelství mezi dvěma stárnoucími lidmi. Morgan Freeman si lepší start své hvězdné kariéry nemohl přát a za mě měl Oscara brát už za tenhle film. Jeho Hoke Colburn, věčný optimista s úsměvem na tváři a nadhledem pro každou situaci, je jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů. Jessica Tandy na druhé straně představuje ráznou slečnu Daisy, zprvu zatrpklou starou dámu s vytříbeným vkusem i ostrým slovníkem, která se ovšem s příchodem svého nového řidiče postupně proměňuje v sympatickou společnici. S Freemanem tvoří jedinečnou dvojku a jejich vzájemné "pošťuchování" je vděčným pepřem celého příběhu. Podstatou je jejich společný výkon, tudíž nelze říct, zda je lepší on či ona. Jako celek je Řidič slečny Daisy spíše malý, komorní snímek. O to větší radost mám pokaždé, když na něj náhodou narazím v televizi a musím ho zkrátka vždycky dokoukat až do konce. Na rozdíl od jiných filmů se nesnaží ohánět rasovou tematikou ani přílišnou korektností. Jednoduše vypráví (navíc s humorem) svůj příběh a funguje to! Všechno pak spojuje skutečně nádherná hudba Hanse Zimmera (jeden z jeho prvních filmů). Je tu plno památných scén (učení abecedy, přejezd z Georgie do Alabamy), ale finální scéna je tak neskonale milým a dojemným zakončením letitého přátelství mezi Freemanem a Tandyovou, že mě s každým dalším zhlédnutím dostává víc a víc. U mě to nejlepší hodnocení. Čtyři Oscary za nejlepší masky (báječná proměna herců), adaptovaný scénář, hlavní herečku a film. Ještě jednou to zopakuji: Moc hezký film, který si vždycky rád pustím.

Řím, otevřené město je filmem o síle lidského přesvědčení, jež zde nejvíce zastupuje postava pátera Pietra. Rossellini skvěle koncipuje napětí i obraz Itálie v době nacistické intervence. Film jsem viděl úplnou náhodou. Že by Boží vůle? Další z vrcholných děl italského neorealismu, které ani na minutu nepustí. Anna Magnani a Aldo Fabrizi zde excelují!

De Santisův Řím v 11 hodin skvěle baví a zároveň nahání mráz po zádech. Nesmírně skvěle vystavěný, skrze dílčí osudy jednotlivých "uchazeček o jediné místo písařky" (leč lehce stereotypně charakterizovaných) odvyprávěný snímek, který dodnes neztratil nic z hloubky svého poselství ani atraktivní, téměř dokumentární formy zprostředkování skutečné tragické události širšímu filmovému publiku. Jen škoda, že mezi neorealistickými klenoty poněkud zapadl.

Nejsyrovější zrcadlo úpadku a zvrácenosti. Saló aneb 120 dnů Sodomy je i přes svou pověst mistrovské dílo, které vyniká nesmírnou inteligencí. Pasolini pod vlivem Sadeho předlohy inscenuje hrůzy, jaké si ani nedovedeme představit, ale v rovině druhé staví nadčasové podobenství i znepokojivé varování před těmi, jež finanční kapitál proměňují v absolutní moc.

Podle mě nejlepší československý seriál vysílaný za totality. Sanitka rozhodně není nějaký socialistický výmysl, jak mnozí tvrdí, ale je to velice silný a nesmírně kvalitní příběh z dílny mistra české scenáristiky Jiřího Hubače. Ano, poplatnost době zde je. Ale vadí to? A přívlastek "socialistická Ordinace?" Ani náhodou! Jaromír Hanzlík jako doktor Jandera je jednou z mých nejoblíbenějších seriálových postav vůbec. Absolutní legendou je pro mě pak postava doktora Skalky v podání Jiřího Bartošky. Moc se mi líbil i hrdina Petra Kostky, doktor Mádr, jenž se v sedmém díle rozhodne emigrovat (scéna jeho emigrace je jednou z mých nejoblíbenějších). Navíc je tu parta výjimečných herců i v malých rolích: Josef Vinklář (ředitel), Pavel Zedníček, Petr Nárožný (pudil). Sanitka je legendární seriál a vždycky se na ní rád podívám. Moje nejoblíbenější díly jsou 3. 7. a 10.

"Žijeme v apokalyptické době." Dokonalost! Co se o něm dá více napsat, aby to přesně vystihlo jeho uměleckou velikost? Snad jen mohu říci, že projekce Satanského tanga (děkuji, že jsem měl možnost vidět jej na velkém plátně) byla jedním z nejkomplexnějších a nejintenzivnějších filmových zážitků, jaké jsem měl dosud možnost získat. Sedm a půl hodiny uteče paradoxně jako voda; pocitově rozhodně rychleji než některé filmy s kratší stopáží (koneckonců i Tarrův "pouze" dvouhodinový snímek Zatracení se táhne podstatně línějším tempem). Satanské tango však již na začátku svým nekonečným ustavujícím záběrem / scénou definuje svou poetiku a styl a postupně restandardizuje divácké návyky na zcela novou úroveň vnímání filmového času. Celek je veledílem s neuvěřitelnou sílou účinku; grandiózních momentů je zde hned několik (monstrózní kapitola s kočkou, půlhodinové tango). V rámci svého interpretačního pole mě Satanské tango přimělo k živé úvaze nad biblickým podobenstvím o příchodu zkázy v podobě Irimiáše a jeho nohsleda Petriny, jimž nihilističtí obyvatelé zpustošené posttotalitní maďarské vesnice, zahleděných pouze do sebe samých, přisuzují božskou hodnotu. Fascinující počin!