Fancipal

Ikona a klenot americké televizní zábavy. Pořad, kterým prošel prakticky každý, kdo za velkou louží v oboru něco znamená. SNL by měla být studnicí inspirace pro všechny bezduché, plytké a pseudovtipné maškarády, kterými náš krmí naše komerční televize (čest všem vyjímkám). Standard obecně přijímané kvality je čistě subjektivní ukazatel, přesto není sporu, že se pořad stále drží vysoko nad pomyslnou laťkou. Ve vysílání bez přestávky od roku 1975. SNL je reakcí na aktuální společenské dění, nekorektní politickou satirou, a to vše doplněno řadou vtipných scének, dramatických vystoupení a skečí. Takto má vypadat inteligentní humor.

Připadalo mi to, jako by Channing Tatum zažívál krizi středního věku o 10 let dříve. Vzhledem k typologii jeho rolí, je více než jasné, že samotná role je pro něj jakýmsi budíčkem, protože si moc dobře uvědomuje, že mladý nebude napořád. Možná právě proto, mu jeho role tak sedla. Nicméně o něčem jako souvislý a smysluplný příběh nemůže být vůbec řeč. V konečném důsledku, tak tento film od dvou hvězdiček zachraňuje pouze kvalitní herecký ansábl, solidní soundtrack a nad očekávání dobře zvládnutá choreografie jednotlivých vystoupení.

Dumu nad tím, jaký smysl mělo natočení tohoto filmu. Příspěvek žánru ? Pochybuju, vzhledem k tomu, že jednotlivé zvraty a celkové směřování příběhu je neskutečně předvídatelné, čitelné a v řadě předešlých případů i zručněji natočené. Láska k filmu ? Těžko. Toto není art film, ale laciná napodobenina a slepenina nesčetněkrát zpracovaného tématu. Vylučovací metodou jsme došli k poslednímu, mé osobě známému důvodu, proč se točí filmy - peníze. Nic proti tomu, je to business jako každý jiný, přesto nemůžu překousnout flagrantní příklady, kdy se točí jenom pro peníze, bez jakékoliv přidané hodnoty. Moje hodnocení tak odraží můj respekt k Jennifer Lawrence, která jediná vysoko přesahuje úroveň tohoto filmu a je obrovskou nadějí a svěžím větrem, který může zatuchlým koutům Hollywoodu jedině prospět.

Na nic si nehrající, hloubavý, inteligentní a upřímný pohled na strasti, první lásky a nepodmíněná přátelství v životech dospívajících středoškoláků. Na tom být jiný a tím pádem osamělý, není nic špatného, jen musíte doufat, že najdete přátele, kteří jsou na tom podobně jako vy ...

Příznivci žánru budou chrochtat blahem. Bezchybně zvládnutá žánrovka, scénaristicky bez hluchého místa, je mistrně natočenou a po řemeslné stránce skvěle zvládnutou výpovědí své doby. Rád bych věřil, že existovala doba, ve které slova jako čest, odpovědnost nebo zásadovost nezněla s příchutí patosu jako dnes. Příběh podle skutečné události uchvacuje právě silou s jakým odhodláním se dokázala jedna rodina vzepřít pokryteckému a prohnilému systému. Lawless nejsou ani Public Enemies ani Nedoknutelní. Jsou sví. Přesto inspirativně kráčí vyšlapanou cestičkou svými žánrovými předchůdci. Lawless nemají na to stát se klasikou, na to se tvůrci příliš báli experimentovat, takhle z toho vznikl žánrově čistý film, bez hlubšího přesahu nebo vlivu na svůj žánr. Co ale na tom, hlavně že atributy kvalitní gangsterky jsou splněny - pašovaný alkohol, korupce, oblíbená hračka všech gangsterů - automatický Thomson, hodní-zlí poldové a sympatičtí zločinci, kterým by byl zločin nefandit. Film, o kterém ještě možná něco uslyšíme na přelomu února a března při předávání Oscarů.

Pokud jsme všichni jenom kapkami v moři, jakou sílu může mít čin jednotlivce? Zpočátku možná nepatrnou, ovšem až do okamžiku, kdy jedna kapka inspiruje a strhne ostatní a změní se v mohutný příliv bořící a nenávratně měnící obecně přijímané a většinovou společností akceptovatelné pořádky. Někde je jedna kapka přesně to, co svět potřebuje … Čím jiným je Atlas mraků, než svědectvím, že motorem pokroku doby je a musí být naděje v lepší zítřek. Unikátnost sama o sobě obsažená v žánrové pestrosti. Kde jinde můžeme být svědky takové palety jednotlivých žánrů - souvisle, logicky, smysluplně a především nenásilně v „jednom“ uceleném příběhu. Akční-futuristické sci-fi 22. století, detektivní thriller z období zámořské ropné krize, komedie z domu pro seniory, zakázaná láska počátku 20. století nebo dobrodružná výprava v post apokalyptické době. Atlas mraků je komplexní, mnohovrstevní (doslova) a inteligentně namíchaný koktejl pro všechny. Jak z výše zmíněného vyplývá. Atlas Mraků je z rodu těch, kterých se dneska už moc netočí. Velké zrcadlo lidské společnosti, přes všechna uběhnutá staletí stále opakující stejné chyby, definována stejnými slabostmi, hnána stejnými pohnutkami a motivována neměnnými cíli. Staletí plynou, ale technologická vyspělost nejde ruku v ruce s vyspělostí morální. Atlas mraků je po právu filmem, jenž si zaslouží být pamatován. Dvojnásobně to platí dnes, v době, kdy paměť většinové společnosti selektivně vynechává.

Jakou šanci dovolat se svých práv má žena, která byla brutálně znásilněna v restauračním zařízení třemi muži za hlasité podpory a povzbuzování ostatních hostů? Poutavý příbeh o výkladu práva, jeho hranicích a především o morální integritě a zodpovědnosti jednotlivce. Jodie Foster je neobyčejná herečka ve výjimečném filmu o věčně aktuálním tématu.

120 minut bezduchého žvatlaní. Snaha vykreslit postavy Divokého západu reálně, bez toho tolik obdivovaného romantického ideálu, je jistě obdivuhodný počin, ale čtyři zlaté sošky v hlavních kategoriích, včetně sošky za nejlepší film ? To je snad vtip ! Akademie se může ve své více než osmdesátileté historii pochlubit řadou omylů. Nesmiřitelní jsou jedním z těch kolosálních.

Britská exportní značka 007 potvrzuje svou životnost, nadčasovost a příslušnost do 21. století. Časy se mění, s nimi i nároky a očekávání diváků. Režisérské angažmá řídila snad sama prozřetelnost. Sam Mendes exceluje ve vodách, do kterých se jeho předchůdci, s výjimkou Casina Royale, obávali vstoupit, tj. zdařile balancuje mezi tradicí a modernitou, zachovává kouzlo a silné stránky legendy a úspěšně buduje most do nového století. Právě niterný náhled do duše, myšlenkových pochodů a motivů je definujícím prvkem nové bondovky. Po odlehčeném humoru a sebeironii nejsou ani stopy, hlavnímu hrdinovi zůstal pouze sarkasmus, jako obranný mechanismus. Craigův nevyrovnaný a vnitrně rozpolcený Bond je nejvěrnější odrazem své literární předlohy a zároveň kompletně jiný, než jeho pětice předchůdců. Přesto není nouze o několik podařených exkurzů do minulosti, v čele s projížďkou v nejkultovnějším voze z prestižní špiónovy garáže – stříbrném Aston Martinu DB6. Celý příběh předchází událostem z Dr. No. Divák je tak svědkem zrodu a vývoje slavného britského agenta. Co začalo příběhem s Vesper Lynd, končí v jedné sešlé protestantské kapličce, kdesi na Skotské vysočině. Emotivní závěr vyráží dech svou nevyhnutelností, stejně jako očekáváním nových začátků. Jsem nesmírně zvědav, kam nás Daniel Craig, ve své roli žijící ikony filmového plátna, vezme příště.

Mohla jedna nešťastná personální volba změnit průběh voleb ? Na tuto otázku se nepřímo ptá další z řady bezchybných skic politických reálií a zákoutí americké politiky. Prestižní klání o nejvyšší politický post a de facto pozici nejmocnějšího muže planety – je soubojem, ve kterém nerozhoduje filosofie a poselství kandidátů, politický program nebo upřímnost, ale charizma rockové hvězdy, množství vybraných peněz a vizuální a společenská image, často vykalkulovaná a vykonstruovaná do nejvyšší možné míry. Merito věci se přesouvá z proneseného obsahu do prezentované formy, která tak vytlačuje přednesené poselství na vedlejší kolej. Tleskám tvůrcům za to, že přistoupili k analyzované látce nestranně. Nesoudí, nýbrž pouze konstatují fakta, tj. přesně to, co bych od tohoto typu filmu očekával. Woody Harrelson se dostává v poslední letech do znamenité formy, Edu Harrisovi chybí dostatek prostoru, naopak Julianne Moore září a na rozdíl od jí ztvárněné postavy, je po profesionální stránce bezchybná. Právě Sarah Palin je hlavní „hvězdou“ filmu a místy je ze strany medií vystavena laciné, leč pravdivé a zasloužené kritice. Je naprosto bez diskuze, že na tázané otázky měla znát odpověď, nicméně bych rád věděl, jak by na podobně orientované otázky odpověděli zástupy těch, kteří se jí smáli. Obávám se, že znalosti většinové populace týkající se tzv. „všeobecného přehledu“ nejsou o moc hlubší. A nyní k „tragické“ postavě celého volebního příběhu roku 2008 - Johnu McCainovi. Vždy na mně působil jako slušný, zásadový a upřímný člověk. Patriot a vlastenec v pravém a ryze pozitivním slova smyslu, který si moc dobře uvědomuje, že se z politiky něco vytratilo – dle mého názoru ideová upřímnost a sebeurčující přesvědčení. Domnívám se, že mohl být dobrým prezidentem. Naneštěstí pro něj, přišel v nesprávnou dobu. Zkušenosti, politická kontinuita a příslušnost k republikánské straně byly v roce 2008 pro mnoho voličů nestravitelnou překážkou. V konečném důsledku byl poražen, nikoliv svým politickým oponentem, ale dobou a časem ve kterém kandidoval, tj. dějinami. O tom zda byla volba Baracka Obamy ku prospěchu země a ne pouze symbolickým mezníkem a krokem kupředu v oblasti rasové tolerance a rovnoprávnosti, můžeme polemizovat za pár let, až bude hlavním objektem podobné filmové adaptace současný americký prezident. Za sebe palec nahoru.