Prezidentské volby

Naprosto pocitvý, věrohodný film, kterému věřím každý dialog, každé hnutí emoce v obličeji, každé gesto. Popisuje americké volby prezidenta zevnitř volebního štábu i zvnějšku, nic neodsuzuje, ani nedémonizuje, zjevuje střídmě americké způsoby, aniž je vnucuje jako recept pro všechny. Julianne Moore, Woody Harrelson a Ed Harris jsou zcela bezchybní, dávají svým postavám svůj dech i srdce, všechno plyne přirozeně, dramaticky - volby sice nevyhráli, ale lepší být nemohli. (27.09.2012)

Z mého pohledu to vzhůru hodně táhne herecká sestava, která odvádí vynikající výkony. Zvlášť Harrelson mi zde nesmírně sedl, ale Moore taktéž dobrá. Kombinace reálných a hraných sekvencí mi přišla přirozená a nezažil jsem pocit umělé montáže. Přínosná sonda do zákulisí americké prezidentské volby- tak bych snímek krátce shrnul. 70 % Oblíbená část- "Můžu vám říkat Joe?" (07.02.2014)

Politici jsou hvězdy, ne státotvůrci Jako Lincoln nebo Jefferson (což byl dle mého jeden z největších politiků vůbec). Tak to funguje, ale ne proto, že "ono je to špatně". Ale proto, že my jsme to dovolili. Nechali jsme udělat všechny ty mediální poradce, spin doctory a PR managery z politiky šoubyznys. Už za Kennedyho o jeho vítězství v debatě rozhodl ne obsah jeho řeči, ale to že vypadal líp než Nixon, míň se potil a byl líp oblečenej. Jenže Kennedy ať byl jakej byl aspoň věděl kde leží ten okolní svět. Od roku 1960 jsme to stihli dotáhnout k tomu, že ti, kteří se ucházejí o naši přízeň ve volbách, jsou k tomu kvalifikovaní ne tím, jak rozumějí řízení státu, ekonomice, obraně a tak dále, ale jak působí na voliče. Kdo potom skutečně vládne? Ten politik, nebo ta banda poradců, lobbistů a klik, která mu financuje kampaň? I když co se týče filmu, bejt v kůži Harrelsonovy postavy tak Americe po pár minutách přibude další politickej atentát. Asi bych se neudržel... (19.04.2013)

Ak by to niekto za desať rokov nakrútil pre veľké plátno, tak by sa to v momente stalo kultovou politickou drámou. Na to, že to nakrútili Demokrati (Tom Hanks) je film prekvapivo pozitívny a nikto tam nie je bad guy. Je to iba film o sérii zlých rozhodnutí, kde sa jedna žena nikdy nemala stať guvernérkou, nieto ešte nominantkou na viceprezidentku. A pritom film mi na Sarah Palin vytvoril skôr pozitívny názor ako na v pohode ženu, ktorá zjavne (okrem iného) nepozná mýtus o Ikarovi. Epická tragédia nakrútená ako komorná dráma. Tlieskam. (31.08.2012)

Mohla jedna nešťastná personální volba změnit průběh voleb ? Na tuto otázku se nepřímo ptá další z řady bezchybných skic politických reálií a zákoutí americké politiky. Prestižní klání o nejvyšší politický post a de facto pozici nejmocnějšího muže planety – je soubojem, ve kterém nerozhoduje filosofie a poselství kandidátů, politický program nebo upřímnost, ale charizma rockové hvězdy, množství vybraných peněz a vizuální a společenská image, často vykalkulovaná a vykonstruovaná do nejvyšší možné míry. Merito věci se přesouvá z proneseného obsahu do prezentované formy, která tak vytlačuje přednesené poselství na vedlejší kolej. Tleskám tvůrcům za to, že přistoupili k analyzované látce nestranně. Nesoudí, nýbrž pouze konstatují fakta, tj. přesně to, co bych od tohoto typu filmu očekával. Woody Harrelson se dostává v poslední letech do znamenité formy, Edu Harrisovi chybí dostatek prostoru, naopak Julianne Moore září a na rozdíl od jí ztvárněné postavy, je po profesionální stránce bezchybná. Právě Sarah Palin je hlavní „hvězdou“ filmu a místy je ze strany medií vystavena laciné, leč pravdivé a zasloužené kritice. Je naprosto bez diskuze, že na tázané otázky měla znát odpověď, nicméně bych rád věděl, jak by na podobně orientované otázky odpověděli zástupy těch, kteří se jí smáli. Obávám se, že znalosti většinové populace týkající se tzv. „všeobecného přehledu“ nejsou o moc hlubší. A nyní k „tragické“ postavě celého volebního příběhu roku 2008 - Johnu McCainovi. Vždy na mně působil jako slušný, zásadový a upřímný člověk. Patriot a vlastenec v pravém a ryze pozitivním slova smyslu, který si moc dobře uvědomuje, že se z politiky něco vytratilo – dle mého názoru ideová upřímnost a sebeurčující přesvědčení. Domnívám se, že mohl být dobrým prezidentem. Naneštěstí pro něj, přišel v nesprávnou dobu. Zkušenosti, politická kontinuita a příslušnost k republikánské straně byly v roce 2008 pro mnoho voličů nestravitelnou překážkou. V konečném důsledku byl poražen, nikoliv svým politickým oponentem, ale dobou a časem ve kterém kandidoval, tj. dějinami. O tom zda byla volba Baracka Obamy ku prospěchu země a ne pouze symbolickým mezníkem a krokem kupředu v oblasti rasové tolerance a rovnoprávnosti, můžeme polemizovat za pár let, až bude hlavním objektem podobné filmové adaptace současný americký prezident. Za sebe palec nahoru. (21.10.2012)