Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Fantasy
  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi

Recenze (359)

plakát

Mission: Impossible II (2000) 

Přemýšlel jsem, jestli dát 2, nebo 1 hvězdu, ale ten film je tak šílený, že to prostě na 2 hvězdy vážně nebylo. Totální odklon od 1. dílu, od něčeho, co perfektně fungovalo. Toto snad po té sérii nikdo nechtěl a ani nemohl chtít. Celý snímek je přehlídka patosu. Netuším, jestli to v roce 2000 bylo módní, ale tento styl snad není ospravedlnitelný, i kdyby ten film byl starý 100 let. Zpomalené záběry, dlouhé, osudové pohledy z očí do očí, neustálé skoky spojené se střelbou ze 2 zbraní naráz. Naprostým absurdním vrcholem Mission: Impossible II pro mě je rozhodně rytířský souboj na motorkách doprovázený skokem. Proti ději samotnému nic nemám; je jednoduchý, ale to by nutně nemuselo tak strašně vadit, kdyby jen diváka neustále nerušily ty vyprávěcí prostředky, které se hodí pro úplně jiný styl filmů, než je tento. Osobně jsem se u toho mohl jenom smát. Až na zlodějku, která se skrz tyto vyprávěcí prostředky stala prakticky nástrojem ďáblovým, byly vedlejší postavy sympatické. Negativum pro mě bylo také, že se drtivá většina filmu odehrává jen v jedné lokaci, což na poměry série působí nesmírně chudě. Mission: Impossible je jednoduše krok vedle a cenu tento film vidět má jen kvůli sequelům, které už naštěstí dosahují úplně jiných kvalit.

plakát

Indiana Jones a nástroj osudu (2023) 

Indiana Jones a nástroj osudu je snímkem, jenž srazila především nesmírná očekávání publika. Těmto očekáváním ani zdaleka nedostál. Nástroj osudu je film, který jednoduše nemusel (stejně jako 4. díl) vzniknout a vůbec nic by se nestalo. Tvůrci se očividně snažili sázet na jistotu, ale tady to nějak nefunguje. Všichni tam působí strašně staře (taky objektivně jsou), chybí tomu elán, nápad a svěží vítr. Postava Inianovy kmotřenky je šíleně nesympatická, stejně jako její malý, zlodějský pomocník, a divík si celou dobu přeje, aby už toto duo konečně zmizelo z plátna. Proti ději v zásadě nic nemám, ale ani mě ničím nenadchnul. Líbil se mi nápad s cestováním v čase a jako jediný větší zvrat filmu beru právě přenos do antických Syrakus, ke kterému jsem nečekal, že vůbec dojde. Jinak byl děj ale značně strojový a člověk si má problém vybavit, co vše se v tak dlouhém filmu vůbec odehrálo. Snímek obsahuje spoustu dějových nesmyslů a scenáristických zkratek. Asi nejvtipnější byla scéna s dalekohledem, kdy jen takto nacista zjistil, že vlastně Indy pluje na západ. Pak také, jak se všichni ve stejný čas prostě sešli v hledání jednoho pokladu; dříve po válce se nic z toho podniknout nemohlo. To, že by antagonisté nic nenašli bez Indyho, kterému to později ukradnou, je známá věc už z předchozích dílů série. Ani tentokrát to tvůrci nijak neřešili a hlavně, ať děj prostě plyne a moc nad tím nepřemýšlet. Indiana Jones a nástroj osudu není přímo špatný film, ale od této značky každý jednoduše musel čekat něco jiného; ne toto těžce roubované, dle příruček napsané tahání peněz z lidí.

plakát

Nahá pastýřka (1966) 

Rozmýšlel jsem se mezi dvěma a třemi hvězdami, ale pro tři nakonec převážilo, že jde o domácí dílo a že to není natolik dlouhé, aby to vůbec mohlo začít nudit. Rozuzlení detektivního příběhu není nijak světoborné a po zhlédnutí ve mně, co se týče děje, zůstalo pár nejasností. Pochválit chci povedenou výpravu, zajímavé zámecké zasazení a výkon herců, s nimž jsem mohl být jedině spokojen. Nahá pastýřka je ucházející film, který nijak nevyniká, ale rozhodně ani nedělá československé filmové tvorbě ostudu. Líbilo se mi, jak byla ukázána všeprostupující zlodějna, která obepínala celou tehdejší komunistickou společnost, kdy kradl každý, akorát v malém; vskutku amorální politický režim. Navíc ze snímku čiší i jistá tehdejší bezútěšnost. Nahá pastýřka jako kratší podívaná s rodinou stojí především díky tématům za zhlédnutí.

plakát

Prokletý ostrov (2010) 

Prokletý ostrov je nesmírně zajímavý film. Velmi se mi líbilo, že až do poslední chvíle jsem vůbec netušil, jak to celé dopadne a i po závěrečných titulcích, je konec otevřený a je na každém, aby jej interpretoval. Snímek buduje perfektní mysteriózní atmosféru; a to až takovou, že bych se některé pasáže nebál označit za hororové. Minimálně mě film zcela pohltil a hltal jsem ho od první do poslední minuty. V Prokletém ostrově je navíc velké množství filozofických námětů k zamyšlení, které člověku otevřou spoustu nových pohledů na lidskou povahu a obecně přirozenost, které by ho dříve ani nenapadly. Devízou pak je i děj, který je skutečně chytlavý a na konci při vysvětlení celé záhady to vše drží koherenci a dává smysl; to je důležité vždy. Nerad bych ještě opomenul závěrečnou scénu s odchodem na konečný zákrok. Těch celých pár minut bylo jednoduše úžasných a zanechalo mě s otevřenou pusou. Prokletý ostrov je tak definitivně snímek, jenž doporučuji ke zhlédnutí.

plakát

Schindlerův seznam (1993) 

Neuvěřitelně silný film. Měl jsem obavy z více než 3hodinové stopáže, ale ty se ukázaly jako zcela liché. Spielbergovi se podařilo diváka ke snímku přilepit od 1. do poslední minuty.  Často zmiňovaným negativem je ahistoričnost postavy Oskara Spielberga. Mně osobně to ale nevadilo, protože film má takové morální poselství a takovou spoustu inspirativních myšlenek, že převážení formy nad obsahem je v tomto případě zcela v pořádku.  Z těch silných myšlenek bych rád zmínil například rozhovor mezi Schindlerem a Göthem o povaze moci, stejně tak jako závěrečnou myšlenku, že 1 život je jako celý svět. V neposlední řadě nesmím zapomenout zmínit neoddiskutovatelnou přesnost vyobrazení židovského utrpení v okupované Evropě. Z toho důvodu Schindlerův seznam má i edukační funkci, protože dnešnímu člověku celé to téma musí být jen těžko představitelné, v čemž obrazové médium jako film může rozhodně pomoct. Rád bych také vypíchl celou scénu s násilným vyklízením ghetta; společně s dívkou v červených šatech a použitým soundtrackem to bylo tak strašně děsivé, že je to svám způsobem nezapomenutelné. Jen málokterý film mě kdy dojal, Schindlerův seznam je ale rozhodně jedním z nich. Tento snímek mě ovlivnil, skutečně donutí člověka se hluboce zamyslet. Proto ho rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.

plakát

Minority Report (2002) 

Přemýšlel jsem o 4 hvězdách, nakonec ale misky vah ke 3 přiklopily mezery v logice děje; když se nad pár věcmi člověk pořádně zamyslí, moc nedávají smysl; například důvod celé anabáze, kdy antagonista mohl celý problém vyřešit rozhodně hladčeji než obviněním policejního kapitána. Jinak se mi ale Minority Report mimořádně líbil. Celý svět a fungování tušitelů je natolik složité, že trvá, než se do něj divák vžije. Film tak nabádá, abychom se nechali jen unášet, příliš nad tím nepřemýšleli a jednoduše vnímali atmosféru a chytré odhalování světa. Díky tomu se zázračně zakryjí i ty již zmíněné logické nesrovnalosti. Hlavní devízou snímku pro mě byla právě ústřední myšlenka předjímání vražd. Ta byla moc zajímavá a díky prostřihům vražd dodávala mysteriózní nádech. Líbila se mi také finální pointa celého provedení zločinu (ta mi přišla chytrá) a pak také samotná expozice dystopického světa s neustálým skenováním sítnic. Právě dějová linka s oční operací mi přišla ve své špíně a nouzových podmínkách jednoduše skvělá. Minority Report je povedený film, který tak rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.

plakát

Requiem za sen (2000) 

Requiem za sen je neskutečně silný film. Máloco ve mně zanechalo takovéto pocity. Dějově to samozřejmě není žádný skvost, ale o to tady nejde. Úhelným kamenem snímku je dokonale ztvárnění pád do stále hlubších osidel závislosti. Všechny 3 (4) hlavní postavy se dočkají patřičné pozornosti a každá přináší divákovi své specifické poselství. Zároveň snímek obsahuje nepřeberné množství různých skrytých motivů, nad kterými se člověk musí po zhlédnutí pečlivě zamyslet. Vyzdvihnout musím dechberoucí soundtrack, jenž snímek perfektně dokresluje; takovou vynikající symbiózu jsem neviděl už velice dlouho. Závěrečných 10 minut filmu je pak přímo skvost; to jsem jendoduše zůstal zcela oněmělý s vyvalenýma očima; neuvěřitelně silné zakončení. O Requiemu za sen budu přemýšlet ještě dlouho, o všech jeho skrytých vrstvách a poselstvích, které se diváku režisér pokouší předat. Toto by mělo být povinně přehráváno na všech školách. Poučení, že člověk se musí kontrolovat, nezapomínat na své blízké a nebýt sobec je univerzální. Requiem za sen proto rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.

plakát

Sbohem, baby (2007) 

Původně jsem chtěl dát pouze 3 hvězdy, ale tu 4. jsem jedoduše musel přidat za závěr. Ten mě totiž dokonale překvapil a já ho vůbec nečekal. Do poslední minuty tak trvalo napětí a závěrečné překvapení se u mě neminulo účinkem. Navíc musím ocenit i rozporuplný závěr a poslední scéna se špatným jménem panenky a dlouhým pohledem do dáli byla skutečně dokonalá. Sám si vůbec nejsem jistý, ke kterému řešení by bylo morálně správné se přiklonit a snímek toto dilema vystihl dokonale. Sbohem, baby je jednoduše kvalitní snímek, který navíc poskytuje i cenný vhled do života amerických chudších, bílých vrstev; nikdy neuškodí vidět, jak to na takových nízkopříjmových předměstích USA, prolezlých drogami, doopravdy funguje. Film snad v nikom nemůže nezanechat mnoho podnětů k zamyšlení, ať už co se týče životní situace mnoha dětí nebo obecně pojetí a fungování spravedlnosti. Sbohem, baby je tak rozhodně filmem, který doporučuji ke zhlédnutí.

plakát

21 gramů (2003) 

21 gramů je dějově poměrně plytký film, u něhož to ale vůbec nevadí, protože to bohatě dohání svým zajímavým stylistickým pojetím. Oceňuji vyprávění pomocí skákání v čase. Nejvíce se mi ale líbilo nesmírně tragické vyznění celého filmu. To skutečně s divákem pohne. Snímek nemá prakticky žádné skutečně kladné hrdiny; všechny postavy jsou pouze vytrvale pronásledovány osudem. 21 gramů dává nahlédnout do toho, jak je život neuvěřitelně křehký a jak zamotané občas může vše být. Tomuto napomáhají i 3 dějové linie. Všechny hlavní postavy by mohly být šťastné a úspěšné, ale nic jednoduše nejde podle plánu a život má své vlastní cesty. Občas mi přišlo, že byl film možná až příliš rozvleklý a pomalý, hádám ale, že to prostě patří ke zvolenému vyprávěcímu stylu. 21 gramů tak pro své syrové ztvárnění reality lidských osudů rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.

plakát

12 opic (1995) 

12 opic mě nadchlo. Je úžásné, kolik témat dokáže obsáhnout jeden 2hodinový film. Celá stopáž mi utekla nesmírně rychle. Zároveň děj diváka doslova pohltí, člověk se do protagonistů skutečně vcítí a doufá pro ně v dobrý konec. Pochválit musím také dynamiku vztahu Jamese i jeho psychiatričky, jenž byl vystavěn takřka učebnicově. Do poslední chvíle jsem netušil, jaké vyústění děj vlastně bude mít, takže jsem při rozuzlení oněměl; přesně takto má jendoduše vyprávěcí oblouk vypadat. Závěrečná scéna se spolusedící v letadle je výborná, krásně zapadá do rámce celého díla. 12 opic také velice plynule střídá rychlost, s jako plyne. Občas tak může připomínat grotesku (jako např. v blázinci), jindy zase akční dobrodružství (finální třetina děje). Vše funguje takřka dokonale; skutečně mě prakticky nenapadají žádná negativa. Musím také pochválit výkon Brada Pitta, který pološílené fanatika a primárního antagonistu většinu filmu tak dobře, že oklame celé publikum tak dobře, že je závěr jednoduše mimořádně úderný. Líbila se mi i vize budoucnosti, nebezpečí smrtícího viru (což se po koronavirové pandemii ukázalo skutečně prorocké) a pojetí cestování v čase, kdy minulost nejde měnit, protože je přeci už daná; to je hezký příjemný fatalistický protiklad oproti tomu, jak bývá časoprostor zpracován v současné tvorbě, kdy se do něj všemožně zasahuje a je bezostyšně měněn. 12 opic je tak definitivně filmem, který rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.