Pohrobek

Dost působivý slepenec - v tom dobrém slova smyslu - různého prožívání a chápání sexuální touhy v kontextu oficiálně probíhající sexuální revoluce na Západě i té neoficiální, ale možná i stejně intenzivní v socialistickém bloku. Výpovědně velmi zajímavé - samozřejmě to, co Makavejev myslel vážně a čím chtěl "pouze" zmást diváka, asi jen tak snadno identifikovat nelze. V každém případě velmi povedeně se prolínající dvě tři linie dost zvlášních příběhů a občas až geniální hra asociací, která si na mušku bere z velké části sovětsko-jugoslávské problémy.

Podmanivý faustovský snímek, postavený na vizuálních hodech zpřítomňujících mnohé z nezbytných středověkých atributů velmi přesvědčivě a věrohodně. Janningsův Mefisto své ďábelské roli pekelného svůdce dává všechno a stává se tak možná i tím nejpozoruhodnějším na celém snímku. Osobně mi tedy trochu vadí víceméně "urfaustovský" charakter námětu, což vynikne především v pohádkovém závěru, jenž působí v porovnání s tím Goethovým přece jen trochu hloupě.

MInimálně v explicitě sexuálních scén skutečně věrná adaptace románu Henryho Millera. Snímek je to bezesporu zajímavý, lehce experimentální a značně nezávislý. Převedení děje do "současné" Paříže je zvláštním počinem, přece jenom si myslím, že velká část specifik Millerových románů se vztahuje k sladkému meziválečnému nicnedělání. Miller - jenž snad sám občas zašel na natáčení - určitě nemohl být nespokojen, já osobně ale preferuji Chabrolovu verzi z roku 1990 kvůli větší "filmovosti" a konsistentnějšímu stylu.

V rámci žánru ještě vcelku přijatelné. Námět není v dnešní době pochopitelně nikterak originální, ovšem jistou míru "exotičnosti" nabídnout může. Na atraktivitě miss USA 1996 však film stojí až moc.

Velmi vyrovnaně a sebevědomě převedený Hrabal, tentokrát s mnohem větší dávkou melancholie, než jak jsme na to byli u Menzla zvyklí. Snímku se nedá upřít kouzlo, zručnost a atmosféra, která stále "houstne" v dobrém slova smyslu. Film krásně dokumentuje Menzlův pracovní i životní vývoj a postoj a je svébytnou výpovědí o historii i současnosti, zcela bez nebepečí nemístného zjednodušování nebo kýče.

Chvílemi silně trapné, ovšem k tématu, jež tu bylo provedeno, se celková "nedovařenost" snímku i docela hodí. Nikdo nechtěl efektní thriller využívající "atraktivního" prostředí reality-show. Všichni jsme čekali reflexi tohoto fenoménu. A v tomto ohledu mi tento výtvor docela stačil, i když spíš jako pokus než jako regulérní snímek, mystifikace nebo dokument sui generis.

Pro mě osobně možná i o něco "přehlednější" než Schulzova knižní předloha, kterou tedy vřele doporučuji :-) Ovšem trochu se tu vytratil ten do absurdna dovedený subjektivní, ale tak kouzelný a mnohému jeho vlastní fantazie z doby dospívání asociující pohled. Z hlediska fantaskních obrazů hody - samozřejmě, že knížka je ještě o pár úrovní výš, ale domnívám se, že tenhle snímek je pro seznámení s avantgardním světem Bruna Schulze i o něco vhodnější.

Určitě velmi důležité téma - vzhledem k dnešnímu častému nepochopení smrti jako takové a toho, že si pro nás může přijít opravdu kdykoliv. Myslím si, že dokument byl pojat ještě velmi citlivě a výtky, které ho viní z laciného přístupu, jsou liché.

Snímek, jehož síla tkví zdánlivě především ve skvělých dialozích a charakterizaci postav, což samozřejmě odpovídá převodu divadelní hry jako takové. Ale bylo by neopustitelným prohřeškem prohlásit toto filmové dílo za pouhou adaptaci. V každém případě se tu Anthony Harveymu a galerii skvělých herců - nevyzpytatelný Peter O'Toole kraluje a odvádí tu jeden ze svých nejpropracovanějších výkonů celé své kariéry - podařilo ztvárnit jeden víceméně rodinný konflikt nebývalým způsobem. Vlastně se ani tak nejedná o historický snímek - zasazení filmu je ironizováno i samotnými představiteli - viz řeči o roce 1183 a barbarské epoše.

Povedená povídková směs o tom, co se vám všechno může přihodit v ložnici. Vše začíná víceméně rodinným a sentimentálním příběhem vojáčka, který se pořádně nevyspí, ale zato může být svědkem zrození nového života. Zajímavá Jeanne Moreau, která ovšem dostala příliš málo prostoru na to, aby svoji postavu jakkoliv rozehrála. Následující tři povídky se již nesou v odlehčeném duchu. Vittorio De Sica jako šarmantní manžel, jenž se musí rozvést, spolu s Dawn Adams nabídli velkou porci konverzačního umu. Třetí povídka - dost nevýrazná, s dětinskou pointou - je víceméně pouze romantickou epizodkou. Závěrečný příběh o posteli madam de Pompadour by si zasloužil celý film, takže má zákonitě slušné tempo a hýří vtípky a nápady. Celkově příjemný snímek se spoustou známých tváří.