progression

Vynikající dokument o profesorce Věře Hofmanové, vyjímečné ženě všestranně vzdělané, s mnoha různorodými koníčky, ale především ženě ryzích lidských vlastností, které dříve bývávaly samozřejmější a která přes všechno, co ve svém bohatém životě dokázala, nikdy neztratila skromnost a pokoru. To už tak bývá, že ti, kteří toho dokázali nejvíc, bývají nejskromnější a dost často pro širší veřejnost neznámí. Přesný protiklad té druhé kategorie, kteří to co jim schází z jejich schopností musejí naopak dohánět "zviditelňováním per huba" , nesplnitelnými sliby, přifařováním se k veřejným penězovodům a co možná největším zviditelňováním se v médiích (nehodící se škrtněte), přestože té první kategorii mnohokráte nesahají ani po kotníky. Paní profesorka učila mnoho let děti v zapadlých oblastech Moravy, v Brně jako "persona non grata" nesměla. Mezi její největší koníčky patřilo už od mládí psaní. Psala povětšinou do šuplíku. Kvůli přirozené skromnosti její tvorba byla podle ní stále nedokonalá. Jenže pro to psaní měla neuvěřitelný talent a schopnosti, které dlouho ležely ladem. Něco málo ze své tvorby později vydala pod různými pseudonymy,, protože díky jejím pevným názorům by jí samotné v tehdejší době samozřejmě nic nevydali. Pro širší veřejnost byla objevena (lépe řečeno její pseudonymu Květa Legátová) až po uvedení velice úspěšného filmu Želary, zfilmovaného podle její povídky "Jozova Hanule" a posléze i vydáním povídky (s dalšími dotisky). Psala o prostředí, ve kterém dlouhá léta žila a které důvěrně znala a vzhledem k jejímu nenapodobitelnému bohatému a košatému jazyku patří její (pozdě ale přece objevené) dílo ke klenotům československé literatury 20. století. Ocenění se dočkala až na samém sklonku života a díky své skromnosti stejně většinu honorářů rozdala potřebným. Ve filmu o ní obdivně mluví i její žáci a z celého dokumentu vyplývá, že naprosto zaslouženě. Škoda, že takovýchto vyjímečných osobností není u nás daleko více - anebo se o nich neví. To by asi to naše "couvání ke světlým zítřkům" :-) nevypadalo tak jak bohužel vypadá ... Dost mne překvapuje, jak málo hodnocení má tento vyjímečný dokument, i když hodnocení jsou vesměs velice vysoká a myslím, že tento dokument opravdu stojí za shlédnutí. I když ústřední postava dokumentu byla vlastně po většinu svého života pro širší veřejnost také skoro neviditelná a neznámá.  V archivu ČT je tento dokument dostupný na  https://www.ceskatelevize.cz/porady/12350472458-vsechna-jmena-kvety-legatove/

Tak jsem si po mnoha letech zopakoval tuto povedenou 40 let starou komedii. Myslel jsem, že třeba současné dojmy z tohoto filmu nebudou takové silné, jako když tenkrát při povedených hláškách kino bouřilo. No, mýlil jsem se. Uvědomil jsem si, jak nadčasový snímek Oldřich Lipský natočil, zraje jako víno, je stále aktuální. Možná je to i proto, že některé v něm popsané neduhy společnosti, lidské vlastnosti i situace (dost často) přetrvávají. Rovněž jsem si uvědomil jaké nadčasové filmy Oldřich Lipský točil, jaké geniální myšlenky a nápady vymýšlel, takže většina jeho vydařených komedií dost pravděpodobně bude bavit i příští generace. Třeba i u jeho filmu Happy End, kde se svým tvůrčím nápadem o dost předběhl Podivuhodný příběh Benjamina Buttona a díky nápadu převrácených dialogů možná i o pár koňských délek předstihl. Ale to jsem trochu odbočil. V této komedii kraluje dvojice "ufonů" v nezapomenutelném podání Lasicy a Satínského, jejich "oběť" v podání Jiřího Menzela, ale hodně zapamovatelné příležitosti v tomto snímku dostaly i další herecké hvězdy tehdejší doby. Nezapomenutelné dialogy ústřední dvojice, spousta povedených glos a originálních filmových hlášek (hláška "Promiňte prosím, ale neměl byste pro nás nějakou zatracenou zkurvenou práci ?" nemá chybu). Umně zakomponované úryvky z rovněž originálních a nadčasových Jiránkových rozkošných animovaných "filmečků", hodně vydařená hudba Petra Skoumala a především herecké výkony daly vzniknout filmu, který lze rovněž zařadit ke klenotům československé kinematografie. Zajímavé bylo, že hned z počátku filmu mi přišla na mysl asociace : Panelstory a Věra Chytilová ... Každopádně myslel jsem, že třeba po letech budu jednu hvězdičku ubírat, ale dopadlo to obráceně, nakonec jsem ještě tu zbývající přidal. Je to samozřejmě subjektivní, ale myslím si, že tato komedie má co říci i do budoucnosti pro další generace, což platí i u většiny dalších Lipského komedií, ta nadčasovost se počítá a jenom svědčí o tom, jak geniální tvůrce to byl.

Jelikož italštinou nevládnu, originální název mi nic neříkal, ale vzhledem k tomu, že "učitelské filmy" mám rád, viděl jsem jich mnoho a velká většina z nich patřila k silně nadprůměrným, dal jsem filmu šanci. Film "To Sir With Love" se Sidney Poitierem a ústřední písní v podání Lulu patří k mým největším srdcovkám (možná i proto, že jsem jej viděl jako první z této kategorie) a velice rád si jej občas "opráším". Tohle je navíc film životopisný, což je rovněž můj šálek čaje:. O existenci učitele Alberto Manziho jsem předtím neměl tušení, ale o to příjemnější překvapení pro mne film (překládaný jako "Nikdy není pozdě") byl ! Příběh učitele, který měl "zhůra dánu" schopnost a talent předávat poznatky i životní pravdy a hodnoty velice poutavou, i když hodně neortodoxní formou. Dalo mu hodně úsilí si "svoje metody" i pravdy obhájit a vybojovat, ale nakonec se mu to podařilo. Třeba za to mohly i životní náhody a souběh šťastných okolností, ale "štěstí přeje připraveným" a o tom všem je tento vyjímečný film, který diváka naplno vtáhne do děje a už nepustí až do samého konce. Úsilí prosadit své revoluční učitelské metody samozřejmě naráželo na byrokratické předpisy i zaběhlé zvyklosti. "Mocní" samozřejmě nemají zájem na přílišné zvyšování inteligence národa, protože se jim pak hůře ovládá. Když navíc byrokratická pravidla vymýšlejí lidé ve skutečnosti hodně odříznutí od reality (velice často s mocí spjatí), je výsledek takový jako je. Takže film je i hodně nadčasový a skýtá i mnoho námětů k zamyšlení... Učitel Monzi si nakonec (i když ho to stálo hodně úsilí) své obhájil a jeho metody hodně pomohly mladé generaci (v ústavech pro mladistvé), tak nakonec i celému národu (v rámci TV výuky), které byly zaměřeny pro všechny, ale v první řadě pro ty nejpotřebnější v zaostalejších oblastech Itálie, kterých v tehdejší době bylo stále dost. Ve filmu byla samozřejmě také znázorněna i úloha a vliv médií (v první řadě TV) na vědomí národa (tedy těch "ostatních"). Je potřeba se snažit si tu svobodu médií (obzvláště těch veřejnoprávních) hlídat a ochránit, aby se nestaly jen dalším nástrojem pro utužování moci... Karel Kryl to ve svých písních předvídavě popisoval výstižně a naprosto přesně. Každopádně v současné době negativních událostí a zdůrazňování negativních titulků od "novinářů" a paparazziů působí nesmírně pozitivně a myslím, že existuje málokdo, koho by se tento film a dojmy z něj vůbec nedotkly. Uvědomuji si, že můj komentář subjektivní je a více než o filmu jsou v mém komentáři obsaženy ty následné dojmy. Za to se omlouvám, ale tento film mne docela trefil přímo na komoru. Jak trefí jiné diváky je samozřejmě na nich :-) Nakonec přesvědčete se sami ...

Tak tenhle film jsem ještě pořád nevydýchal a asi ve mně bude rezonovat ještě pořádně dlouho. Poslední film ikony polské kinematografie Andrzeje Wajdy a důstojný pomníček za jeho rozsáhlou filmografií obsahující mnoho nezapomenutelných filmových skvostů. Je obdivuhodné v devadesáti letech natočit takovýhle film. V šedesátých/sedmdesátých letech jsme v kinematografii (nejenom) patřili mezi naprostou světovou špičku, ale "kdeže loňské sněhy jsou" ... Je obdivuhodné jaké filmy točí v posledních letech Poláci. Nevyhýbají se žádným tématům i těm "dost třeskutým" a ve srovnání s nimi bohužel prohráváme hodně vysoko na body. Vynkající Boguslaw Linda v roli malíře Wladyslawa Strzeminskiho (možná jeho životní role), ale zdatně mu sekundují i další, např. mladičký herecký objev Bronislawa Zamachowska, kterou si určitě rovněž zapamatujete. Film nejenom o tom jak se minulý režim (pod dohledem "rudého bratra") vyrovnával s elitami (nakonec my bychom mohli také vyprávět ...) je vyprávěn strhující formou a ty výklady a teorie o umění jsou velice poučné a fascinující. Podobné filmy by se měly uvádět před volbami pro ty, kteří dokázali rychle zapomenout, i pro ty mladší generace, které dřívější "pořádky" nezažily a nenechat se zblbnout před volbami od  rojících se populistů a "našeptávačů návratu ke starým pořádkům". Ono to zprofanované heslo "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak" si lze vysvětlovat i trošku odlišnou formou :  S "kýmkoliv" ale hlavně JINAK, nakonec "mírotvorné" činy oné "rádobyvelmoci" můžeme neustále sledovat v přímém přenosu :-(  Opravdu již více než 100 let "země neomezených možností" a dokud neskončí to "kremelské panoptikum" na smetišti dějin, tak se asi víceméně nic nezmění ... Tak mne napadla čistě hypotetická otázka : Kdyby se tenkrát před 105-ti lety pár "revolucionářů" neožralo a nezačli střílet z Aurory - kde by teď ta lidská civilizace byla  :-?

Tak jsem si po mnoha letech zopakoval skvělý životopisný film o Edith Piaf natočený podle výtečného románu, který napsala Momonka (Simone Berteaut). Jako by film vůbec nezestárnul, zasáhnul mne úplně stejně jako tehdy (stejně jako román). Film sice zobrazuje jen první polovinu románu, krušné začátky Edith, čím vším si prošla než se stala slavnou i všechny rány osudu, které ji potkaly v začátcích její kariéry (a další ji čekaly i později, když už byla slavnou - to už v tomto filmu není, spíše ve filmu  Edith a Marcel, natočeném o něco později. Obdivoval jsem skvělý herecký výkon Marion Cottilard v novém filmovém zpracování života Edith Piaf, ale nemohu si pomoci, pro mne je "srdcovka" tento film, Herečka hrající Edith je nejenom vizuálně věrohodnější (Edith byla opravdu hodně malá - o to měla větší hlas) i prostředí pařížské periférie, kde Edith vyrůstala je v tomto filmu podle mne přirozenější a věrohodnější. Zpěvačka Marsová nazpívala písně Edith Piaf do filmu také výborným způsobem a hlas Edith Piaf ve filmu zazní až v úplném závěru filmu, kde zpívá asi svoji nejslavnější píseň "Ničeho nelituji". Vzhledem k tomu, že román psala Momonka, která žila celou dobu věrně po boku Edith, obsahuje film i hodně zajímavého z života Edith, což už třeba není tolik vidět v novějších filmových zpracováních. Každopádně skvělý filmový zážitek a ještě více ten čtenářský, který je pochopitelně úplnější a komplexnější.  Obé můžu jen doporučit.

Výborné sociální drama britského režiséra Kena Louche výstižně zobrazuje neúnavný konflikt mezi na jedné straně smyslem pro spravedlnost a boji proti křivdám a na druhé straně zobrazením stále se rozrůstající byrokracie. Téma v současné době bohužel velice aktuální. Ta byrokratická pravidla jsou bohužel nastavovány těmi, kteří přímo úměrně výšce postů a vlivu jsou čím dál tím více odkloněni od reality, takže některá rozhodnutí jsou opravdu "na palici" a proti zdravému rozumu. Když se něco nepodaří (slušně řečeno), posílí se stavy, vymyslí další byrokratická pravidla a úřady a jede se dál. Problém je hlavně to, že přibývají neustále ti "chovní" a nikoliv ti "tažní", takže je to bludný kruh. Hlavní hrdina, zdánlivě "bručoun, prudič a šťoural", ale muž s ohromným srdcem, který přes svůj nelehký osud se snaží jak pomáhat těm slabším, kteří pomoc potřebují, tak i bojovat s těmi větrnými mlýny nesmyslné byrokracie. Přesto, že představitelé ústředních postav byli pro mne neznámí, podali vyjímečné a nezapomenutelné herecké výkony a celkové vyznění tohoto filmu ve mně rezonovalo a asi ještě bude rezonovat dost dlouho. Ne náhodou se mi vybavil severský film Muž jménem Ove , který má s tímto filmem mnoho společného. A v tom boji proti nespravedlnostem světa a ústřední postavou mi vzdáleně připomněl i legendární Eastwoodovo Gran Torino.

Tvůrci takových úspěšných filmů jako "Nedotknutelní" nebo "Samba" si zase posunuli laťku na další úroveň. Tohle dílo ale není ani zdaleka komedie, i když s častými střípky humoru se i v tomto vářném filmu setkáváme a je to jen k prospěchu. Film o vyjímečných lidech s autistickým postižením, kteří to v životě nemají vůbec lehké (včetně jejich nejbližších), ale rovněž o vyjímečných pečovatelích a pomocnících, kteří obětavě pomáhají tam, kde zdravotní péče (stát) nedokáže (nebo ani "byrokraticky nechce") pomoci a někdy tu péči přestane zvládat i samotná rodina. Syrové, ale velice realisticky pojaté drama natočené velice poutavou, lidskou a laskavou formou dokáže diváka plně vtáhnout do této vážné problematiky a díky "těm humorným střípkům", v nichž jsou tvůrci asi opravdu mistři, celkový dojem při sledování jen navyšuje. Je moc potěšitelné, že v současném světě plném negativních zpráv a honbou za zisky existují i lidé, kteří svým morálním postojem a lidskými vlastnostmi upřednostňují pomoc těm, kteří ji potřebují a to bez ohledu na zisk i své životní pohodlí. To všechno nám film obnažuje velice výstižnou formou. Tu dodatečnou hvězdičku jsem musel přidat za obdivuhodný herecký koncert Vincenta Cassela v roli, na kterou u něj opravdu nejsme vůbec zvyklí !

Dechberoucí životopisné drama o vyjímečné, ale současně i hodně kontraverzní osobnosti generála Pattona, o kterém jsme se my ze starší generace z pochopitelných důvodů ve škole vůbec neučili. Útržkovité informace jsme získávali až o něco později a nikoliv ze zdrojů oficiálních. Pod vedením režisérského velikána Schaffnera vzniklo nezapomenutelné dílo, které osobnost generála Pattona ukazuje se všemi klady i zápory v syrovém a současně strhujícím rytmu. Diváka nenechá ani na chvilku vydechnout a hluboce ho vtáhne do příběhu a "zarazí do křesla", což zrovna režisér Schaffner uměl velice dobře.  Výborná hudba a především vynikající herecký koncert George C. Scotta, který tu zlatou sošku dostal naprosto zaslouženě. Takováhle postava, ta se mu musela opravdu skvěle hrát. "Nepotřebuji, aby mne mí vojáci milovali, ale aby za mne bojovali !"

Výborný Barabášův horolezecký dokument, což v jeho případě už vůbec nepřekvapuje. Na rozdíl od jeho předchozích dokumentů je malinko potlačená obrazová složka, ale o to zajímavější jsou v dokumentu znázorněné výpovědi horolezeckých legend (Chris Bonnington, Petr Habeler), účastníků tehdejší expedice i významných horolezců mladší generace. Největší místo dostává pochopitelně Ivan Fiala, vedoucí expedice. Výpověď je velice osobní a zahrnuje jak tehdejší události, to co se dělo po návratu, ale pokouší se vysvětlit i to, s čím musel třicet let žít. Horolezecké veličiny komentují tehdejší výstup jako jeden z milníků horolezectví, ale současně se zaměřují i na rizika dlohodobějšího pobytu "v zóně smrti" nad 8000 m. Stará horolezecká pravda je, že úspěšný výstup nekončí na vrcholu, ale až návratem do základního tábora. Pověry Šerpů často zmiňují, že Čomolungma se často rozzlobí a pokořitele nerada pouští zpátky. I to se možná tehdy splnilo, počasí se opravdu změnilo hodně extrémně. O tom všem dechberoucí formou vypráví dokument, který vysvětluje motivace horolezců, rizika himalájského lezení i obtížnosti rozhodnutí "v pásmu smrti". I když tehdejší události shodou všech okolností dospěly k tragédii, vyznění dokumentu je hodně osobní i dojemné.        V souvislosti s těmi návraty zpátky se mi opět vybavilo, jestli tím prvním na vrcholu nebyl tehdy v roce 1924 už Mallory. Tehdejší technické i komunikační možnosti oproti těm současným byly ještě v plenkách, ale jak to bylo tehdy v roce 1924 s tím vrcholem už se nikdy nikdo nedoví. To už ví jen George Mallory ... Ještě jsem si vzpomněl na jednu z nejoblíbenějších knížek svého dětství "Himalájští tygři". Byla to sice románová fikce, ale založená na skutečnostech, které autor studoval velice důkladně.  Budu si ji muset po letech znovu přečíst, jaké budou mé dojmy z této knihy teď.

Další geniální Wajdův film, volně navazující na Člověka z mramoru. Bylo opravdu obdivuhodné takovýto film tehdy natočit, zobrazoval i reálné události a i když opět sklidil vavříny v Cannes, obávám se, že od "černobrýláče" Jaruzelského a jeho věrných Wajda asi "sklidil ocenění" spíše "inverzní". To zahrnutí tehdejších dokumentárních záběrů z Gdaňsku i celá scénáristická a režisérská stavba souvisejícího příběhu je obdivuhodná a nenechá diváka ani na chvilku vydechnout, o množství podnětů k přemýšlení ani nemluvě. Docela brutální obžaloba vládnoucí moci, jejích praktik a současně i věrohodné znázornění a oslava té strany druhé - vznikající Solidarity.  Ve filmu mají místo i návaznost na děj také gdaňské události o deset let zpátky. Jméno Janek Wisniewski tam je opakovaně zmiňováno. K těmto událostem mohu doporučit skvělý novější film "Ćerný čtvrtek, Janek Wisniewski padl" od režiséra Krauzeho (jeho bohužel poslední film).