Devadesát Dva

Antibéčko. A tak poctivě a řemeslně natočené, precizní v detailech, stylizaci, stereotypech, citacích a nadsázce, že režisérovi bych se mohl i klanět. Na 'The Editor' je radost pohledět, o plakátu nemluvě, protože to, o co se tvůrci snaží jde ze snímku silně cítit. Tohle giallo, na které jsem čekal dva roky, by mohlo školit kdejaké A-filmy a já si feelingu a srdce cením víc, než rozpočtu nebo značek.

https://media.giphy.com/media/lXiRD6COxDO7BOKTm/giphy.gif. K krom nějakých zaškobrtnutí a nucených křečí to mělo feeling. Boyega je novej Denzel. A Jedi kick-ass of the movie žena, i když Daisy chvílema dost přehrává, sic se na ni dívá hezky.

Noé má rukopis a pořád je to lepší investice času, než drtivá většina veškeré dnešní produkce, která vás nikam neposune. Jeho 'Love' je francouzská romance 21. století - jednoduchá story se spoustou (real) sexu a když se zrovna nešoustá, řeší se politika v pozadí vztahů a jak to okořenit. Řádně ulepené stylem, který nechává běžnou fake erotiku ve filmech blednout závistí. Všem neposkvrněným liberálním áčkovým herečkám bych doporučil být otevřenější vůči Stanislavského metodě a namísto ojíždění slipů jejich kolegů a brečení na Oscarech, jak to bylo těžký (o používání dablérek nemluvě), jít tímhle směrem a ukázat, o čem že je herecké řemeslo. Už je to zase nějakej ten pátek, co jsem viděl něco, co by mělo jednoduchým přímočarý a silný příběh, nehrálo na mě divadlo a nemlelo mi do očí kecy, tohle mi zase připomnělo jaký účinek dokážou mít prostá slova a záběry, když člověk ví, jak je má použít. (Island, 4.12.2015)

Scéna, kdy Budd pohřbívá B. Než jí zatluče víko rakve, řekne "This is for breaking my brother's heart." Napadlo mě, jestli to není nikoliv monolog Budda k B., ale spíš monolog Tarantina k samotné Thurmanové.

"This system make of us slaves. Without dignity. Without depth. With the devil in our pocket. This incredible money, this money, this shit, this nothing. This paper, who have nothing inside. Movies have heart, bum-hum-bum, have mind, chhhhhhhhhh, have power, have ambition. I wanted to do something like that. Why not?" (...) "Why dont you have an ambition? Why? Have the greatest ambition possible. You want to be immortal? Fight to be immortal. Do it. You want to make the most fantastic art movie? Try. If you fail, it's not important. We need to try." (Alejandro Jodorowsky, Jodorowsky's Dune)

Nejde jen o genius loci toho, co Linklater na plátně obvykle vytváří, ale i o dobře odposlouchané dialogy. I když se školy v US od našich liší a tím pádem jsme coby Evropani, připravení o IT faktor, jde to z toho pořád citít, spoustu společného, spousta detailů, malých dialogů. Velké + za casting a dlouho už jsem neslyšel tak přesné OST, pokud jde o feeling. Veškerá rebelie mládeže v US v polovině 70's, soustředěná na poslední den středoškoláků. Dlouhá doba. A chce to um, dát tohle dohromady, nehledě na to, co kritika tvrdí. Zpočátku jsem měl vážně skvělou náladu, ale jak ganja ustupovala a blížil se konec, já, narozdíl od hrdinů, vystřízlivěl. Je škoda, že jsem ten film viděl v momentě, kdy už je tohle pár let za mnou, kdy už se s ničím takovým nedokážu ztotožnit, kdy už jsem vnitřně mrtvý. Nevím proč, konec se mi nelíbil. A taky, když to člověk podrobí detailnějšímu pohledu, jsou tu filmy jako Zlaté časy na Ridgemont High, Americké graffiti nebo třeba Breakfast Club, které tuhle věc taky inspirovaly, než ji Linklater posunul zase dál a inspiroval tím zase např. American Pie. Právě proto se jeví jako záchrana, že se tenhle film z 90's odehrává v 70's a Linklater nám líčí skrz svoje alter-ego Mitche ne svůj poslední den střední, ale poslední den jeho prváku, kdy dostal výprask, ale i potkal lidi a získal zkušenosti. Linklater u mě definitivně i nadále jen a jen stoupá, ale ke konci jsem najednou spatřil jakousi nechuť, co tam většinu filmu nebyla. Možná víc moje vina, jak vina filmu.

Není to už, co dřív, ale pořád je to 80's Carpenter. A Jack Burton, antihrdina(!), co nenabízí řešení, ale otázky. Spoustu otázek. Je škoda, že tyhle filmy už se natáčet nebudou, to období tehdy bylo úžasnou směsicí zábavy a pitomosti, tedy srdce, které se nebálo dělat věci po svém. Kritizovat umí samozřejmě každý, ale kdyby deset lidí z těch tisíců, co to hodnotili, jen vědělo, kolik i za tímhle bylo práce a jak je někdy neadekvátní filmy vůbec hodnotit. (První projekce: 10.11.2008, Druhá projekce: 23.4.2015)

Vystoupení přechází do negativního napětí až příliš snadno a vy si říkáte, kdy ho ti texaští puritáni a vidláci vypískají, protože ti lidi, ke kterým mluví jsou pravděpodobně ti samí, proti kterým mluví (a že to v pozdější části jde cítit). Žádnej stand-up komik na mě nepůsobil tak cynicky, zahořkle a ostře jako antikrist Hicks, ten chlap byl sám sebou každou vteřinu. S ukňouraným, falešným, moralizujícím kreténem jako je třeba Cosby se to absolutně nedá srovnat (a že těchle vlezlých Cosbyů je). Začal jsem s Dylanem Moranem a ten pro mě dlouho byl #1, ale když jsem si ho teď nedávno pouštěl, po několika letech a zkušenostech nejen ve sféře stand-up comedy, ale obecně, tak to bylo o tolik slabší a lidi jako Hicks a jejich zvířecí upřímnost, která si nebere servítky s ničím, je žene kupředu a zraje naopak s časem jako víno (napadl mě i Hunter s. Thompson, ale oba borci jsou už historie). Nevýhoda je rovněž i ta, že pokud jste viděli Billovy předešlé vystoupení, první polovina 'Sane Man' je v podstatě plná, sice ikonických, ale bohužel i notoricky známých částí. Vcelku se to vleče, ale páni, jak to pak najede a že to má zvláštní atmosféru, jakou u jiných stand-up show neuvidíte.

Neznám nikoho jiného (a že jsem si za poslední léta stand-up comedy celkem prolezl), než Billa Hickse, kdo lidi přiměl namísto smíchu mlčet a jehož vystoupení někdy působily neuvěřitelně černě. U Hickse to není komedie v pravém slova smyslu, jako spíš kritika společnosti a to na samotnou dřeň. Vím, že člověk může narazit na spoustu komiků, co říkají věci upřímně, tak, jak je vidí, jaké jsou, ale většina z nich během toho mluví převážně o sobě a svém životě, co se jim nedaří, v čem jsou ňoumové a to dost skrývá fakt, že žvaní sice pravdivě, ale o ničem, jen o sobě. Hicks je jiná liga. Vyloženě vystupuje jako kritik a jestli se lidi jeho sarkasmu a vyprávěním smějí, je pro něj podružné, naštěstí to kompenzuje tím, že je schopen vidět i tu tragikomedii v těch situacích, co rozebírá, čili jeho vystoupení dostává i humorný nádech. A nezapomeňte: "It's just a ride." (projekce #1: 27.01.2012, projekce #2: 19.4.2015)

Z filmu dýchá neopakovatelná noir atmosféra noční Paříže a to i když je den. Teprve letos jsem si film konečně pustil v originále, ve francouzštině a dojem to ještě zesílilo. Někomu to může připadat naivní, ale já myslím, že Besson se velice dobře vyvaroval všem klišé a po Cameronovi nikdo nemá tak dobré a silné ženské postavy. Trefil se i v castingu. André je, roztěkaný dobrák, co se v Paříži zadlužil u nesprávných lidí a Angela je neodolatelná kráska, co mu pomáhá se z toho dostat, možná, že film by byl ještě půvabnější, kdyby byl čistě realistický a Angela by byla skutečně jen coura, ale těžko říct, jen mám dojem, že by to bylo silnější. Debbouze s Rasmussen tvoří perfektní kontrast ve všech ohledech. Jeden z mých nejoblíbenějších romantických filmů, možná nejoblíbenější vůbec. Jednoduchý a silný příběh.