Devadesát Dva

Scéna, kdy Budd pohřbívá B. Než jí zatluče víko rakve, řekne "This is for breaking my brother's heart." Napadlo mě, jestli to není nikoliv monolog Budda k B., ale spíš monolog Tarantina k samotné Thurmanové.

"This system make of us slaves. Without dignity. Without depth. With the devil in our pocket. This incredible money, this money, this shit, this nothing. This paper, who have nothing inside. Movies have heart, bum-hum-bum, have mind, chhhhhhhhhh, have power, have ambition. I wanted to do something like that. Why not?" (...) "Why dont you have an ambition? Why? Have the greatest ambition possible. You want to be immortal? Fight to be immortal. Do it. You want to make the most fantastic art movie? Try. If you fail, it's not important. We need to try." (Alejandro Jodorowsky, Jodorowsky's Dune)

Nejde jen o genius loci toho, co Linklater na plátně obvykle vytváří, ale i o dobře odposlouchané dialogy. I když se školy v US od našich liší a tím pádem jsme coby Evropani, připravení o IT faktor, jde to z toho pořád citít, spoustu společného, spousta detailů, malých dialogů. Velké + za casting a dlouho už jsem neslyšel tak přesné OST, pokud jde o feeling. Veškerá rebelie mládeže v US v polovině 70's, soustředěná na poslední den středoškoláků. Dlouhá doba. A chce to um, dát tohle dohromady, nehledě na to, co kritika tvrdí. Zpočátku jsem měl vážně skvělou náladu, ale jak ganja ustupovala a blížil se konec, já, narozdíl od hrdinů, vystřízlivěl. Je škoda, že jsem ten film viděl v momentě, kdy už je tohle pár let za mnou, kdy už se s ničím takovým nedokážu ztotožnit, kdy už jsem vnitřně mrtvý. Nevím proč, konec se mi nelíbil. A taky, když to člověk podrobí detailnějšímu pohledu, jsou tu filmy jako Zlaté časy na Ridgemont High, Americké graffiti nebo třeba Breakfast Club, které tuhle věc taky inspirovaly, než ji Linklater posunul zase dál a inspiroval tím zase např. American Pie. Právě proto se jeví jako záchrana, že se tenhle film z 90's odehrává v 70's a Linklater nám líčí skrz svoje alter-ego Mitche ne svůj poslední den střední, ale poslední den jeho prváku, kdy dostal výprask, ale i potkal lidi a získal zkušenosti. Linklater u mě definitivně i nadále jen a jen stoupá, ale ke konci jsem najednou spatřil jakousi nechuť, co tam většinu filmu nebyla. Možná víc moje vina, jak vina filmu.

Není to už, co dřív, ale pořád je to 80's Carpenter. A Jack Burton, antihrdina(!), co nenabízí řešení, ale otázky. Spoustu otázek. Je škoda, že tyhle filmy už se natáčet nebudou, to období tehdy bylo úžasnou směsicí zábavy a pitomosti, tedy srdce, které se nebálo dělat věci po svém. Kritizovat umí samozřejmě každý, ale kdyby deset lidí z těch tisíců, co to hodnotili, jen vědělo, kolik i za tímhle bylo práce a jak je někdy neadekvátní filmy vůbec hodnotit. (První projekce: 10.11.2008, Druhá projekce: 23.4.2015)

Vystoupení přechází do negativního napětí až příliš snadno a vy si říkáte, kdy ho ti texaští puritáni a vidláci vypískají, protože ti lidi, ke kterým mluví jsou pravděpodobně ti samí, proti kterým mluví (a že to v pozdější části jde cítit). Žádnej stand-up komik na mě nepůsobil tak cynicky, zahořkle a ostře jako antikrist Hicks, ten chlap byl sám sebou každou vteřinu. S ukňouraným, falešným, moralizujícím kreténem jako je třeba Cosby se to absolutně nedá srovnat (a že těchle vlezlých Cosbyů je). Začal jsem s Dylanem Moranem a ten pro mě dlouho byl #1, ale když jsem si ho teď nedávno pouštěl, po několika letech a zkušenostech nejen ve sféře stand-up comedy, ale obecně, tak to bylo o tolik slabší a lidi jako Hicks a jejich zvířecí upřímnost, která si nebere servítky s ničím, je žene kupředu a zraje naopak s časem jako víno (napadl mě i Hunter s. Thompson, ale oba borci jsou už historie). Nevýhoda je rovněž i ta, že pokud jste viděli Billovy předešlé vystoupení, první polovina 'Sane Man' je v podstatě plná, sice ikonických, ale bohužel i notoricky známých částí. Vcelku se to vleče, ale páni, jak to pak najede a že to má zvláštní atmosféru, jakou u jiných stand-up show neuvidíte.

Neznám nikoho jiného (a že jsem si za poslední léta stand-up comedy celkem prolezl), než Billa Hickse, kdo lidi přiměl namísto smíchu mlčet a jehož vystoupení někdy působily neuvěřitelně černě. U Hickse to není komedie v pravém slova smyslu, jako spíš kritika společnosti a to na samotnou dřeň. Vím, že člověk může narazit na spoustu komiků, co říkají věci upřímně, tak, jak je vidí, jaké jsou, ale většina z nich během toho mluví převážně o sobě a svém životě, co se jim nedaří, v čem jsou ňoumové a to dost skrývá fakt, že žvaní sice pravdivě, ale o ničem, jen o sobě. Hicks je jiná liga. Vyloženě vystupuje jako kritik a jestli se lidi jeho sarkasmu a vyprávěním smějí, je pro něj podružné, naštěstí to kompenzuje tím, že je schopen vidět i tu tragikomedii v těch situacích, co rozebírá, čili jeho vystoupení dostává i humorný nádech. A nezapomeňte: "It's just a ride." (projekce #1: 27.01.2012, projekce #2: 19.4.2015)

Z filmu dýchá neopakovatelná noir atmosféra noční Paříže a to i když je den. Teprve letos jsem si film konečně pustil v originále, ve francouzštině a dojem to ještě zesílilo. Někomu to může připadat naivní, ale já myslím, že Besson se velice dobře vyvaroval všem klišé a po Cameronovi nikdo nemá tak dobré a silné ženské postavy. Trefil se i v castingu. André je, roztěkaný dobrák, co se v Paříži zadlužil u nesprávných lidí a Angela je neodolatelná kráska, co mu pomáhá se z toho dostat, možná, že film by byl ještě půvabnější, kdyby byl čistě realistický a Angela by byla skutečně jen coura, ale těžko říct, jen mám dojem, že by to bylo silnější. Debbouze s Rasmussen tvoří perfektní kontrast ve všech ohledech. Jeden z mých nejoblíbenějších romantických filmů, možná nejoblíbenější vůbec. Jednoduchý a silný příběh.

Snímek, co pracuje na jiném kmitočtu, z jiného Světa, jiná pravidla, jiná mentalita. Twisty ne uprostřed příběhu, ale vět. I přesto, není to žádná šílenost, nejde o nějakou onanii, a že už jsem toho viděl. Je to spíš takový ten druh filmu, co je mezník, přiměje lidi dívat se na věci trochu jinak, což není k zahození, jenže tenhle mezník nešel dopředu, ale spíš kamsi bokem. Mnoho lidí považuje 'The Room' za filmový protipól Občana Kanea a to označení ohromně sedí. Režie se prapodivně plácá, až vyžívá, ve scénách a neuvěřitelně zvláštních dialozích, co nedávají smysl, stejně jako Wiseau sám a i většina toho, co se ve filmu děje a jak se to děje. Herecky je to prapodivně prkenné, něco mezi špatnou telenovelou a pozdní nedělní zkouškou, na které už nikdo nemá zájem nic předvádět. Šablonovité postavy bez jakýchkoliv vlastností a šťávy. 'The Room' není jen špatný film, on si zkrátka bezohledně jede svoje. Práce kamery kupříkladu není zlá a dává tomu punc jakési pomyslné kvality, to ale zase boří vše ostatní. Výsledné pocity jsou takové schizoidní, rozdvojené. Definitivně něco jiného.

"Chceš umřít?! (...) "...jseš mrtvej." (...) "...a jestli na to zapomeneš, tak jseš mrtvej." (...) "...hej, jestli mě nechytíš, tak tě zabiju." (...) (o scénářích nemluvě) ____ Aneb romance na entou, protože hl. hrdina musí pro ženu svých snů projít zvláštním peklem. Ti dva si prostě a jednoduše rozumí. Žánrově mě naposledy takhle bavilo snad jen '500 Days of Summer', nebo 'Pěna dní' od Viana. Jihokorejci v roce 2001 natočili tuhle neuvěřitelně sympatickou věc a vsadili na absurdní upřímnost, kterou dostáváte jen v situacích ze života. Je to krásný protipól k hollywoodským blockbusterům s dobrým obsazením ústřední dvojice - hlučné a rázné holky a kluka, jehož bych popsal jen tím, že má hodně často zaražený výraz a stejně jako já, pootevřenou pusu a to je vlastně vše, co o něm stačí vědět a vidět, aby si i tak brzy získal vaši náklonnost. Čím dřív od vzniku jste tohle viděli (resp. blíže roku 2001, tím to bylo patrně silnější - taky to chce mít za sebou první velkej vztah, aby člověk docenil určité maličkosti, čímž mám na mysli, jak číst to, co po vás holka chce a nebo nechce). -Můžeš si dát kolu. -Dám si kávu. (...) (oči při čtení scénáře) (...) Stavba mostů příležitostí pro toho koho miluješ. Silné čtyři. Skvělá volba i pokud člověk nemá rád romance a chce na ně změnit názor, protože tady žádný patos nenajdete. Nedojde tu dokonce ani na polibek.

'Švestku' jsem si nechal na úplný konec, protože ji mám nejradši a zároveň si myslím, že je to #1 DJC. Je to hra česká a snoubí se v ní spousta tradičního Česka - vesnice, železnice, zpívání, dědkové, senilita se správnou nadsázkou, i ta švestka. Užívám si atmosféru téhle hry. Jestliže někdo řekne "Jára Cimrman", první, co se mi vybaví, je Smoljakův monolog v semináři ke Švestce. 11.6.2010 mi bylo DJC představeno. Nejdřív jsem viděl Akt a následně Němého Bobeše a už to bude skoro pět let, od smrti Smoljaka a od momentu, kdy jsem s DJC začal a možná skoro deset let, co se věnuju aktivně sledování filmů. Trochu to na mě padlo, kolik jsem tím strávil času, jako starej dědek jsem vzpomínal. Bylo mi líto, vidět tak úžasnou živou hru a říct si přitom, že Smoljak a Kašpar, kteří v ní excelují, už tu nejsou. Jak by řekl pan Smrtka: Tak na shledanou. "Jestlipak ses, pane Bože, díval, ptá se Cimrman chybujícího stvořitele..." (...) "Pekárku, mám nový vynález, bezbolestné kleště..." (...) "Já jsem totiž jako student..." (...) "I když poslyšte, ona to vždycky pravá svíčková nebyla." (...) "Profesor Albert Pražák..." (...) "Já mám se svou hlavou starostí až nad hlavu."(...) "A co, vy kluci? Vy se tady držíte jak dva buzeranti..." (...) "Přemku, ještě jednou řekneš slovo žebřík a já na mou duši z toho vozejku vstanu a přerazím tě." "To prej se stalo!" (...) (přepsaný komentář z 11.7.2010) ____ 95% (1997)