tahit

Ujetý film, abych nekřivdil, občas nějaká ta hláška zabodovala

Dá se říci v historickém žánru svěží vítr ze severu. Poctivě baví, příjemně ubíhá a nevnáší do toho nějaké ty fantasy scény. Navíc jde o nedotčenou krajinu.

Když vidím milou českou komedii, třeba jen náhodou, je to v uchopení a výsledku pokaždé jakési fajnové zastavení. Poznám to podle toho, že z ničeho nic mám v dané chvíli radost s pěkného pocitu. A to je na filmu vždy krásné. Zvláštní je, že tehdejší soudobá kritika tento zcela lidový film pouťové zábavy a jarmarku Vladimíra Slavínského neuvěřitelně strhala. Budiž zde podotčeno, že hodnotím se vkusem obyčejného diváka, tudíž odborné instituce kritiky mě jsou naprosto lhostejné.

S rozpaky hodnotím tento film, spíše jako mírné zklamání. Troufám si říci, že okupační realitě z hlediska exteriérů a interiérů se dá hodně co vytknout. Některé rekvizity ani kostýmy se neslučují s obrazem doby. Což je v kresbě prostředí přinejmenším zarážející. Nespornou hodnotou filmu je pochopitelně výrazná postava Jiřiny Bohdalové v roli Karly Hlinové. Protože osudově tragický úděl Karly Hlinové (vlastně Anny Letenské) vznikl podle skutečnosti, tak možná by splnil lépe svůj účel, kdyby ve filmu nebylo tolik klopýtnutí.

Charismatický chlapík filmového kumštu. To je první, co se mi vybaví, když padne jméno Jean-Paul Belmondo. Navíc, v tom pravém slova smyslu je typ, jenž vždy uměl přilákat do kin davy lidí. Ostatně se domnívám, že dobrý film musí být na prvním místě zábavný. To je pro mne podstatné. Vlastně ani nedělal velké umění, jenom pár artových filmů, pro náročnějšího diváka. Jen se obávám, že jen málokterý dnešní francouzský herec je stejně všestranný jako on.

Kunta Kinte v jiném ražení a ve zkrácené verzi. Vyhovující současným komerčním požadavkům. Tvůrci se rozhodli dát v tomto novém zpracování hlavním postavám mnohem heroičtější vyznění. Neboť to lidi mnohem víc osloví než fakta. Patrně přitlačili i v brutalitě. Pravděpodobně se také nechali inspirovat několika prvky s nedávno uvedeným filmem 12 let v řetězech. Byť se nemohu zbavit dojmu, že nová adaptace poněkud rozředila ten strhující náboj emocí, jenž kdysi vháněl slzy do očí.

Na rozdíl od Remarqueovy knihy (která byla ve všech bodech výmluvnější) nevychází film úplně tak nejlépe. V knize Remarque zcela výstižně líčí nesmyslnost války a touhu po obyčejných věcech až v prorockém smyslu. Nicméně poněkud zúžený děj umí být také přesvědčivý, a rozhodně fajn ke zhlédnutí.

Drogy? Styl filmu drsnej, (vlastně ve své podstatě depresivní). Je mi líto, ale nic pozitivního v téhle psychopaticko-feťácké kriminálce nevidím. Nic lepšího se už uštrikovat asi nedá. Tak tohle téma se v rámci vyprávění jenom notoricky opakuje, tak to prostě je.

Neveselá realita, co se děje týče. Je to celé o krutosti i tom, jak může být hluboká beznaděj dětské existence. Film, na který se bohužel nedívá ani trochu lehce. Film, v němž je obětí dítě. Film vyniká promyšlenou depkou ve všech složkách. Snaha dát filmu naléhavější platnost, estetizující dětskou nahotou v zobrazení, je podle mého názoru dílčí nedostatek filmu. Bylo to přehnané. Každopádně je to jeden z nejsmutnějších filmů, které jsem kdy viděl.

Troufám si říct, že šarmantní Gilbert Bécaud zde nejenom výborně zpívá, ale prim tu mají hlavně precizní texty. Takže, z pohledu dneška přinejmenším určitě příjemný koncert. Myslím, že to byla zrovna náhoda, protože jsem si na něj tak nějak vzpomněl také minulý týden, když jsem slyšel na Karlově náměstí v Praze u piana tiché prozpěvování sympatické cizinky „Toi qui marches dans le vent….“