tahit

Dlužno přiznat, že jsem to chtěl vzdát už po prvním dílu, nicméně asi i díky tomu, že mě zajímá severská historie, dal jsem tomu ještě příležitost a neskrývám spokojenost.

Ačkoliv se v druhé polovině film odvíjí mírně přehnaně, tak to zase moc nevadí, protože lze konstatovat, že působivost děje je značná. Viditelně tu vyznívá skvělá práce herce Madse Mikkelsena který je hybnou silou celého příběhu. Co se týče samotné historky, ať už je smyšlená, či nikoli, tak s jistou rezervou mohu napsat, že film si vzal na mušku de facto přesný popis toho, kam až může vést, když vezme kterýkoli člověk spravedlnost do vlastních rukou, který nemá stoprocentní jistotu o vině a v dobré víře touží po odplatě, ale zcela v rozporu se zdravým rozumem. Ale mám i drobnou výtku, když přijmu fakt, že Lucas je líčen jako velmi sympatický člověk, tak pochopitelně těžko si představuji, že se ocitne rázem rychle kvůli křivému obvinění v osidlech nenávisti téměř všech přátel. Působilo to na mě dost nereálně.

S pocity malého kluka jsem sledoval báječný biják s vůní dálek, který tvoří jakýsi vstup do života a myšlení odvážného muže, který uměl vzdorovat vlnám a větrům oceánu. Zažil to snad každý z nás, že sní o dalekých cestách ve spojitosti s něčím zajímavým, aneb brázdit vlny moří. Ostatně se domnívám, že převést celou plavbu voru Kon-tiky cca ve dvou hodinách do filmové podoby je téměř nemožné. Tudíž podle mého názoru tu nemá smysl hledat ten či onen prohřešek. Poněvadž co do významu má tento pojatý pohled v kresbě prostředí bezpochyby své velké klady, což ostatně souvisí přinejmenším s poznáním, kdo byl Thor Heyerdahl, který věnoval svou lásku a badatelství končinám nedotčeného ráje zaoceánských kultur. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se znovu zmocní nějaký režisér plavby voru Kon-tiky. Jak charakterizovat tento příběh? Snad slovy, bylo tam vše, co mám rád, i opětovný úžas nad obsaženým faktem, že to dokázal. Netřeba asi dodávat, s jakou radostí jsem kupoval všechny jeho knihy. Není bez zajímavosti a za zmínku stojí i skutečnost při této příležitosti zmínit českého velikána a cestovatele Eduarda Ingriše, rovněž přítele Thora Heyerdala, který také absolvoval na balzovém voru plavbu k břehům Polynésie. Jeho první pokus o plavbu se nezdařil, ale o pár let později v roce 1959 dosáhl svého vysněného cíle.

První, co mě napadlo, že to bude úplně jiná káva, než nostalgicky laděný návrat do minulosti zachycený ve stylu retro televizního seriálu Vyprávěj. Shovívavost vůči normalizační době je tatam a všichni se jistě shodneme na tom, že doba, kterou zachycuje režisérka Agnieszka Holland s vlastním emočním vztahem a znalostí dobových reálií se jeví trochu jinak než výše zmíněný seriál. Leč v zájmu úplnosti a ve snaze lépe pochopit dobu chci podotknout, že na odhalená fakta československé minulosti oživené dokumentárními záběry se lze podívat ze dvou stran, protože každá mince má dvě strany. Dnes si to lidé už nepamatují, ale lze vysvětlit, že pro mnoho občanů v době pookupační tzv. normalizace bylo ještě jiné Československo. Právě z tohoto společenského a politického marasmu uměla řada lidí šikovně profitovat a nakrást třeba ve státním podniku všechno, co potřebovali pro stavbu svých chalup. Nemluvě o tom, že již od ranních hodin hospody jen hučely a cinkaly půllitry, některé známé osobnosti, umělci, herci, zpěváci a muzikanti, (přisluhovači režimu), doslova lezli za minulé doby režimu do zadku, či dokonce fízlovali. Zatímco jiní lidé protisocialisticky naladění (třeba Charta 77), museli třeba pracovat v kotelnách nebo jít rovnou sedět. Nicméně, zaplať pánbůh, že padl zářivý socialismus, dlouho jsem si myslel, že všechno bude fajn, ale dnešní vláda arogance moci, mocných chamtivců a lobbistů o fajnovosti tedy moc nesvědčí. Nemyslím si, že to je dobrá cesta do budoucnosti. Ale zpět k věci. Osudové drama JUDr. Dagmar Burešové při vší úctě mohlo nabídnout za 240 minut mnohem více, možná je to i tím, že tam bylo pár nadbytečných scén. I přes výše řečené je Hořící keř nadprůměrně vystavěný seriál, jenž zvedl televizní laťku. Herecký vklad v podání herečky Jaroslavy Pokorné v roli Libuše Palachové na mě působil asi nejemocionálněji, mimochodem skvěle to hrála. Velký herecký talent Táňa Pauhofová měla půvab, ale nejsilněji na mne nepůsobila. Snad bych ještě dodal, že je možná škoda, že zatím z neznámých důvodů filmaři opomíjejí detailnější pohled na život Jana Palacha, jenž by byl jistě nosnou a zajímavou látkou pro celovečerní film.

I když dobu, kdy se příběh odehrává, jsem nezažil, tak období stalinismu v Československu určitě nebylo procházkou růžovým sadem. Výborný dějový námět a stylizace zobrazení padesátých let má temnou atmosféru. Zpočátku to vypadá na super detektivní žánr, alá Markova partička vedená radou Vacátkem. Nicméně následně se to mění v něco, co připomíná spíše politický thriller. Můžu si klást otázku, proč tam byla ta postava bývalého esesáka naverbovaná do služeb kriminální policie NDR, který z pověření Nejvyššího sovětu SSSR má sestylizovat jistou akci v Československu, který StB naprosto převezl? Čistý policista v době vrcholící komunistické demagogie, který mi přišel dokonalý jako Mirek Dušín se smyslem pro čest a pravdu? Citelnou slabinou filmu je dost nepravděpodobný děj. Přesto přese všechno na český film celkový dojem dobrý.

Už jsem kdysi četl knihu, tudíž jsem předem znal obrysy fiktivního příběhu. Proto mě zajímalo, jak si Robert Bresson poradil s literární předlohou uvedenou na filmové plátno. Mohu říci, že ačkoliv film nemá navrch nad knížkou, poněvadž není, ani nemohl být dokonale shodný, tak určitě zachovává hlavní podstatu knižní předlohy. Šerosvitně laděný obraz je důkladně prodchnut chmurně navozenou atmosférou. Navíc čtení z deníku vyvolává optický vjem, že čteme fakticky pravý, ne smyšlený deník, což provází pocit věrohodnosti. Herec Claude Laydu v postavě nemocného venkovského faráře z Ambricourtu v roli správce farnosti dal hodnověrnost. Ostatně o tom svědčí brilantně zahraná otevřenost, pokora a očištění, byť vyjadřuje smutnost. Co si mám o takové věci myslit? Ať se mnou souhlasíte, nebo ne, určitě by bylo zcela zvláštní, kdyby nad lidskou bytostí už nic neexistovalo, ale to už je jiná historka.

Pravda, tvůrci nepřišli s ničím novým, ale jako celek nepostrádá velkorysou výpravnost, podpořenou zajímavými herci a docela místy zajímavou vypravěčskou konstrukcí. Jde ale o vnějšně přitažlivou podívanou, kde se po řemeslné stránce toho příliš vytýkat nemůže. Vyjma toho, že se tu vrství fakta a fikce dohromady.

Bylo poměrně jasné, jak se bude milostný příběh odvíjet a znovu platí, že příběhy od Jane Austen se vždycky trefí do mého vkusu. Neřkuli, že romantická historka Fitzwilliam a Elizabeth provanula myslí jako horká vůně kávy. Není snad třeba dodávat, že té nevěstě to slušelo.

Tak toto není žádná komerční idyla a slabším náturám může vadit, nemusí to být pro ně akceptovatelné, jelikož je vyprávěn brutálními prostředky. Poloha vyprávění je zpočátku nepředvídatelná, přestože ke konci filmu jsem vycítil, co se zřejmě odehraje. Autorům filmu se podařilo v nezvyklém příběhu ukázat, jak to v onom strašném čase mohlo vypadat, vskutku dusná atmosféra s mrazením v zádech.

Jedno tomuto filmu rozhodně nikdo neupře, sympatický herecký výkon Mikaela Persbrandta. Rodinné drama a téma násilí má některé okamžiky nesmírně silné, ale také slabá místa jako vystřižená z laciného románu. Největší pozornost na sebe strhuje chlapec v postavě Christiana, žel jeho psychické dozrávání zavání přílišnou vykonstruovaností, především lačnost pomsty, která si nezatěžuje hlavu následky. Tím ale nechci vůbec říci, že by to byl film špatný. Na druhou stranu, příběh ve svém obsahu dokumentuje to, co kolem nás existuje od pradávna. Z tohoto hlediska lze říci, že vždycky se najdou tací lidé, kteří se vydají cestou zla.