tahit

Po zkouknutí lahodné hudby Mamas & the Papas jsem dostal opět neskutečnou chuť nechat rozvibrovat svoje domácí repráky touhle kapelou a poslechnout si opět přenádherné vokály, které ve své době žádná jiná kapela dvou kluků a dvou holek prostě neměla a jejich přirozeně krásně melodické hlasy dovedly dát písničce neuvěřitelný odpich. Slastné písně Monday, Monday, nebo California Dreamin' se nezapomínají a řadily se k podobnému stylu, jako zpívali třeba Beach Boys. Ach jo, to byla doba úžasně krásné muziky a opravdových hlasů jako měla třeba i jedna z mnoha Cass Elliotová. A to ani nemluvě třeba jen namátkou o Jefferson Airplane, The Who, The Animals, Creedence Clearwater Revival a dalších, ale to už sem jaksi nepatří. Když se trochu ohlédnu zpátky, prostě se to musí poslouchat srdcem a nejde o žádné televizní odrhovačky, ale vymakanou muziku.

Ledem obalená socha Ježíše Krista v zimní šedi a rozbitý lepený betlém vtiskuje filmu zádumčivou atmosféru. Myšlenková osnova bezstarostné pohody podbarvená koledami v době války kdesi ve slovenských Karpatech je jímavá, leč zub času je na tom už hodně znát.

Westernová manufaktura, výborná hudba, kouřící kolty a stoh mrtvol. Bohužel, zub času zapracoval, ale koukat se na to dalo, protože je tam George Hilton. On byl nejen charismatický, ale i skvělý herec.

Viděl jsem ten film až teď, i přes to stáří oněch šedesáti let se mi to líbilo. Párádní zpovědník, jenž svou šibalskou upřímností přesvědčuje krásné ženy o věcech božských. Fantasticky se zhostil role kněze, přesto všechno, že to nebyla vyložená jeho parketa, tak odvedl svým způsobem perfektní schopnost vést zajímavé rozhovory o Bohu a víře v přitažlivém balení. Třeba má Bůh možná vlastní kriteria pro to, co je dobré a zlé, kdo ví?

Čekala prince jak ve snech, které se zdají. U okna v dálce se zablesklo štěstí, bílá loď s nachovými plachtami už pluje na moři a kapitán kormidluje svou loď směrem k cíli štěstí. Ranní moře zvolna mění odstíny, mořský vzduch je průzračný a všechno je jako sen, do kterého vcházíš bez zvonění a najednou je vše tak jasné a zřejmé. Konečně vím, co chci, moje láska jsi ty a já... No tak jsem si to trochu obásnil. Takže k příběhu. Pohádkový děj v zářících barvách inspirovaný knížkou ve filmové řeči je leccos literárnímu tvaru dlužen. Nebo zjednodušeně řečeno, něco málo bylo vypuštěno či zkráceno. Co je ovšem nepopiratelné, je výtvarná zručnost po vizuální stránce působivá. Příběh lásky ukrývá mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát, jak vše nakonec dopadne, to už si musí zhlédnutím zjistit každý sám. Obrazová podoba záběrů moře připomínajíc tvorbu malíře Ajvazovského chutná také skvělé

Malebný svět malostranských zákoutí, má to zvláštní půvab, ta rozmanitá sestava lidiček. Moc se mi to líbilo. Malá Strana byla moje dětství, vždy jí budu mít rád. Občas ale cítím potřebu projít se pražskou Malou Stranou. Jenže teď mám pocit, že dnes je jiná, v tom filmu byla atmosféričtější.

Na tohle se dobře kouká a hlavně na momenty z různých úhlů pohledu. A tak teď mi v autě pořád hraje The Doors -The Doors, který člověka chytí a nepustí až na samotném konci.

Bylo to neobvyklé, zajímavé a nehollywoodské. Viděl jsem několik verzí, ale tahle byla nepochybně nejvěrnější. Dokonce jsem kdesi četl, že v tomto letitém filmu to ztvárnil pes s příměsí vlčí krve a jeho život se částečně shodoval s osudem Londonova hrdiny. I přes oněch sedmdesáti šesti let se mi to líbilo.

Nemohu si pomoct, ale tyhle záběry zvířat prostě miluji. Škoda, že se autor filmu Michael Grzimek smrtelně při natáčení zranil.

Každopádně jsem si to pořádně užil. S dvojkou deci červeného, s nostalgií v srdci z oněch časů staré dobré Francie. Před léty mne její gramodeska dojala a mám ten film rád.