tahit

Ponurý a na svou dobu až neočekávaně kvalitní. Všechno zde běží tak jak má. Napětí je promyšleně stupňováno až k závěrečnému odhalení. Ostatně Schulhoff patřil k těm režisérům, jejichž filmy mě osobně skoro pokaždé zaujmou. A to navzdory i tomu, že je to detektivka zrozená v éře socialismu. Najít dnes kvalitní českou krimi se stává stále větší vzácností.

Opět jeden seriál, který patří určitě k těm lepším a nelze mu také upřít vyrovnanou úroveň všech částí. Příběh vyprávějící o drsném a nelítostném zápasu věčných tuláků, pionýrů a zbohatlého zlatokopa s dobrodružným osudem má všechny atributy, které dovedou upoutat od prvních chvil. Volání dálek zlatého severu mi zase otevřelo brány dobrodružství mých tuláckých představ, a je jasné, že nešlo tu filmovou atmosféru nevnímat. Jack London, který na vlastní kůži poznal opojný lesk slávy dobrodružství a zároveň útrapy, dokázal hezky literárně ztvárnit tento příběh o Elamu Ohniváku plný četných dobrodružství, o kterých možná jen slyšel. Dále mě obzvlášť zaujal téměř neznámý estonský herec Bruno O'Ya. Nakonec i dík panu režiséru Františku Chmielovi, že měl tu uměleckou schopnost zmocnit se látky a vtisknout jí ducha filmové poesie romantiky zlatého severu. Snad jen dodám. Již uplynula řada času od chvíle, kdy jsem dostal od kamarádů trampů dopis z Kanady. Nebyl nijak zvlášť dlouhý ani výjimečný, přesto jsem si vzpomněl na část obsahu, o způsobu myšlení většiny tamějších obyvatel. Kde stále žijí lidé, kteří si v odloučenosti od civilizace a v drsném prostředí zachovali tu přirozenost, co činí člověka šťastnějším a možná i bohatším. Jejich nezištná pohostinnost, kde se nikdo neptá na původ ani smýšlení je skutečně nehraná. Přesto malé městečko Dawson City v kanadském teritoriu Yukon stále nabízí svoje vzpomínkové pohledy zlatokopecké slávy na nádhernou divočinu od drsné minulosti až po současnost. Je zde také pochován český dobrodruh, cestovatel, lovec a též zlatokop Jan Eskymo Welzl.

I když se zdá, že je film trochu přepjatý, přiznám se, že mě to zaujalo. Zvláštní zážitek po všech stránkách, který donutí člověka uvažovat o věcech, jež jsou problematikou nemocných. A tak mě napadá, že ani moderní medicína psychoterapeutickými technikami nic nezmůže, pokud není pozitivní víra, která může léčit duši. Nicméně žádný film na světě, třeba sebelepší, nemůže zprostředkovat věci skutečné zažité. I tak je však film docela niterná jízda do světa anorektičky.

Osud klasického tuctového milostného trojúhelníku je zdánlivě prostý, jistý rozdíl tu ovšem je. Nepředkládá příběh v ustáleném zvyku, přičemž příliš nenadchnul, ale přesto nenudil. Což je také zásluhou Marie Tomášové a rovněž Vladimíra Ráže. Co víc říct, než nezvykle vystavěný film.

Také mám rád kočky, pochopitelně, dvounohé i čtyřnohé. No přece proto, že jsou fascinující a krásné. Ale teď vážně, nadmíru pěkně natočený a zpracovaný dokument, na který se dobře dívá. Je zde spousta vynikajících záběrů. Ale ostatně, podívejte se sami.

Babušky jsou ukázány, tak, jak jsou, říkal jsem si, už to, že žijí, je skoro zázrak. I přes nepřízeň osudu, jenž postihl Černobyl, jsou vděčni za každý prostor k životu. A dovedou se těšit z velkého daru života. Nevyhnutelné věci prostě umí přijmout a žít dál, jak nejlépe to jde, bez zbytečného spěchu. Víc už snad není třeba nic dodávat.

Tajemný příběh, který jako by vypadl z hlubin Dumasových románů. Navíc se na to fakt dobře koukalo a nebylo to nijak složité na pochopení. K tomu všemu přitažlivý vizuál. A to se cení. Tady není co řešit. Co víc k tomu dodat? *****

V tomhle pořadu objevuji nové a nové věci, které jsem až dosud o kočkách nevěděl. Když na to přijde, ono i těch koček přijde na povahu. Mám za to, že vědět, co se honí v takové kočičí hlavičce, hravé, inteligentní, problematické, svérázné, šelmovité, mazlivé není rozhodně jednoduché. Jackson je prostě kočkomil s otevřeným srdcem, nepochybně i kočičí duši rozumí. Koneckonců, kočka je jedinečná v tom, že není falešná, to člověk se chová falešně. A celkový dojem? Nemůžu jinak než pochválit, tam je o kočkách všechno!

Pohled na poválečné události optikou osobních výpovědí několika starých sudetských Němců, kteří označují viníky své bolesti. Z tohoto hlediska nemám pochyb o tom, že k těmto věcem došlo. Po zhlédnutí filmu by člověk mohl mít dojem, že po válce byli největší bestie Češi a nejvíce trpěli Němci. Ať už je chyba na straně zadavatele, nebo tvůrcích filmu, ale zcela účelově vybírají jen to, čemu se říká jednostranný pohled na věc. Zcela bylo pominuto, že především velká řada sudetských Němců se v třicátém osmém roce přiklonila k nastupujícímu fašismu, tím přispěla k rozbití a obsazení Československa. A to nemluvím o tom, co nám napáchali v Sudetech oddíly ordnerů a freikorpsu před válkou. Není bez zajímavosti, podíváme-li se na vyhnání Čechů ze Sudet (v letech 1938–1939), co by asi s námi, Čechy provedli, kdyby válka dopadla obráceně a Němci ji vyhráli? K tomu bych rád ještě zmínil, že na samém konci druhé světové války, Němci provedli hromadný masakr Čechů v Letovicích. A takových příkladů by se našlo mnoho. S odstupem více než sedmdesáti let je těžké hodnotit, co se stalo v těchto prvních dobách hned po osvobození. Buď jak buď, navzdory různorodosti rozličných názorů, je jisté, že dějiny píší vítězové. Základní nevýhodou principu kolektivní viny, že pod zorným uhlem spravedlnosti neobstojí, když bere do rukou osudy nevinných lidí. Nicméně důvody, které k odsunu vedly, lze hledat v nahromaděném potenciálu zla druhé světové války. Bez níž by k vysídlení německého obyvatelstva nikdy nedošlo.

Někdo se může utlouct po Sexu ve městě, já zase po Jekatěrině, která se mi natolik „vryla pod kůži“, že se těším na každý nový díl. Marina Alexandrova je nejen dobrá herečka, ale především krásná ženská. Je to výpravné, působivé a hlavně příjemná oddychovka pro všední večery.