tahit

Westernová manufaktura, výborná hudba, kouřící kolty a stoh mrtvol. Bohužel, zub času zapracoval, ale koukat se na to dalo, protože je tam George Hilton. On byl nejen charismatický, ale i skvělý herec.

Viděl jsem ten film až teď, i přes to stáří oněch šedesáti let se mi to líbilo. Párádní zpovědník, jenž svou šibalskou upřímností přesvědčuje krásné ženy o věcech božských. Fantasticky se zhostil role kněze, přesto všechno, že to nebyla vyložená jeho parketa, tak odvedl svým způsobem perfektní schopnost vést zajímavé rozhovory o Bohu a víře v přitažlivém balení. Třeba má Bůh možná vlastní kriteria pro to, co je dobré a zlé, kdo ví?

Čekala prince jak ve snech, které se zdají. U okna v dálce se zablesklo štěstí, bílá loď s nachovými plachtami už pluje na moři a kapitán kormidluje svou loď směrem k cíli štěstí. Ranní moře zvolna mění odstíny, mořský vzduch je průzračný a všechno je jako sen, do kterého vcházíš bez zvonění a najednou je vše tak jasné a zřejmé. Konečně vím, co chci, moje láska jsi ty a já... No tak jsem si to trochu obásnil. Takže k příběhu. Pohádkový děj v zářících barvách inspirovaný knížkou ve filmové řeči je leccos literárnímu tvaru dlužen. Nebo zjednodušeně řečeno, něco málo bylo vypuštěno či zkráceno. Co je ovšem nepopiratelné, je výtvarná zručnost po vizuální stránce působivá. Příběh lásky ukrývá mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát, jak vše nakonec dopadne, to už si musí zhlédnutím zjistit každý sám. Obrazová podoba záběrů moře připomínajíc tvorbu malíře Ajvazovského chutná také skvělé

Malebný svět malostranských zákoutí, má to zvláštní půvab, ta rozmanitá sestava lidiček. Moc se mi to líbilo. Malá Strana byla moje dětství, vždy jí budu mít rád. Občas ale cítím potřebu projít se pražskou Malou Stranou. Jenže teď mám pocit, že dnes je jiná, v tom filmu byla atmosféričtější.

Na tohle se dobře kouká a hlavně na momenty z různých úhlů pohledu. A tak teď mi v autě pořád hraje The Doors -The Doors, který člověka chytí a nepustí až na samotném konci.

Bylo to neobvyklé, zajímavé a nehollywoodské. Viděl jsem několik verzí, ale tahle byla nepochybně nejvěrnější. Dokonce jsem kdesi četl, že v tomto letitém filmu to ztvárnil pes s příměsí vlčí krve a jeho život se částečně shodoval s osudem Londonova hrdiny. I přes oněch sedmdesáti šesti let se mi to líbilo.

Nemohu si pomoct, ale tyhle záběry zvířat prostě miluji. Škoda, že se autor filmu Michael Grzimek smrtelně při natáčení zranil.

Každopádně jsem si to pořádně užil. S dvojkou deci červeného, s nostalgií v srdci z oněch časů staré dobré Francie. Před léty mne její gramodeska dojala a mám ten film rád.

Každopádně pro mě příjemné překvapení.  Bylo to zvláštně dojemné. Když jsem to dokoukal, došlo mi, jak krásná byla Zorka Janů. Vžila do role s takovou přirozeností, že jí zamilovanost nebylo možné neuvěřit...

Skoro se zdá, že tito lidé jsou šťastni. Žel obavám se, že to nebude mít dlouhého trvání, protože tento zvláštní způsob života pod tíhou civilizace jednou úplně zmizí.