Slepejsek

Sláma vždycky patřil k těm, jejichž filmy o něčem byly. Tentokrát se v tom ale plácá i on. Řekl bych, že nakousal víc krajíců než by se na talíř vešlo... Téma je tak široké, že některé úhly pohledu jen kloužou po povrchu ("zelení" aktivisté), některá se ubíjejí navzájem (zemědělství vs. rakovina). Místo aby si autor vybral jedno z nich a šel v něm na dřeň, honí oba zajíce a tak mu i oba svorně utečou... Jakoby to symbolizoval už nešťastně zvolený název - SUCHO. Ve filmu se vůbec nepodařilo vykreslit žhavou atmosféru - kromě opakovaných záběrů na černé slunečnice a jedné scény, kdy z kohoutku přestane téci, tu naprosto nic neukazuje na vyprahlou zemi (ani žádné zemědělské aktivity, ani dění u "pechlátů" - nikde se nezalévá, nežízní, dokonce si střihnete i hasičské měření sil, kde voda stříká jak o závod...). Účinkem se tak naprosto míjí finální scéna očistného deště. A protože stejně podepřený (nebo možná spíš nepodepřený) je i přerod obou hlavních mužských postav, stéká s deštěm po ornici i celý film, aniž by diváka svlažil...

Jsou lidé, kteří i tu nejbanálnější historku dokážou odvyprávět tak, že umíráte smíchy či napětím. A naopak jsou lidé, kteří sebezábavnější historku podají tak, že vás totálně mine. Obávám se, že Petzold patří do té druhé kategorie. V tomhle filmu dlouuuuho chodí okolo hořícího lesa a když les konečně shoří, jen tak mimochodem se dozvíte, že vůbec nešlo o stromy, ale o "lýtka"...Br - ekeke!

Hlavní problém filmu spočívá v tom, že neví, čím by chtěl být. A tak je tu od všeho kousek a dohromady od ničeho nic. Jakoby Havlík jen načrtnul téma a všechno se vymýšlelo až na place. A tak se tu Troška (uřvané hospodské hádky) mísí s lacinou parodií (až na výjimky celá linie tajné agentky), sem tam intelektuálský vtípek (jako když si Ramba na pohřeb manžela vezme tričko NIRVÁNA) s dětskou vyprávěnkou (většina vystoupení toporného Filipa Březiny) či trapno (meziplanetární sex) se slzami vystřiženými ze Spielberga (návrat mimozemšťana domů). Chtělo to asi větší nadhled a nesnažit se být za každou cenu vtipný (i hořký úšklebek nad tragikomickou situací je někdy víc než pilou lechtaná bránice).

Film je dobrým připomenutím toho, že to, co může někomu připadat jako normální, může být pro jiného nepředstavitelné. A tak tu z našeho pohledu nevěřícně kroutíte hlavou jak tmářské poměry vládnou za humny (a ne zas až tak daleko, pořád jsme v té naší "civilizované" Evropě). Chvíli se tomu můžete pobaveně usmívat a chvíli vás z toho může mrazit. Vypadá to jako "Chodí Pešek okolo", kdy po "spořádaném" životě přichází na stará kolena pochybnosti alias všelijaké neřestné myšlenky - sexualita, alkohol, drogy, babské spolky... Aneb nepřišly jsme o něco? A můžeme to ještě dohnat?

Klíčovou otázkou pro mne je: co nám tím autoři chtěli říci? Obávám se, že nevědí ani oni sami. Prostě zasadili stromek a ono už z toho něco vyroste... Náhoda svede dohromady dva lůzry, kteří nezvládají financovat své životy. Oba koukají kde co pro sebe utrhnout (aspoň se najíst) a tak se dostanou do komunity poblázněných ekologických aktivistů. Ten protřelejší sází, že se dá škubat i pod pláštíkem téhle party. Jenže mu nedá spát její "šéfka"... A to je ve hře ještě něco jako "vyšší moc", která nemusí brát rozdané karty v potaz...

Oproti "jedničce" žádný posun. A pokud, tak bohužel spíš k horšímu. Zápletky (instalatéři, hygienik) upadají, herci (ústřední šlechtická rodinka) nedokážou vystoupit z nastavených šablon, vtipy postavené na stereotypech s pointami avizovanými dlouho dlouho dlouuuuuuuuho dopředu (snad až před první narážkou). Místy mi to přišlo trapné, místy jsem se cítil jako v Kameňákově... PS: No, díky aspoň za ty psy.

"Píchali jste spolu?" "Ne." "Ale penis má?" "Jo, má..." Tak trochu reklamní plakát na polyamorii. Ne, že by tu všechny chvíle a všechna slova byly hezké, ale vždycky je tu někdo, kdo je natolik pozitivně nabit, že všechno zlé stačí v dobré obrátit. Nejsem si zcela jistý, zda to tak spolehlivě funguje i v životě. Tak jednoduché to asi nebude - čím víc je vás na to, tím může být snazší někoho takového najít, ale na druhou stranu zase čím víc lidí v jednom svazku, tím hůř se slaďují...

Těžký nářez. Tak trochu z čistého nebe. Nevinné dětství a kruté dospívání. Jak daleko a blízko k sobě mají? Ten čas her a malin nezralých... Kde končí hra a začíná zločin? Kde je hranice dospělosti? (Po klíčové scéně jsem zůstal jako opařený a zmrazený současně. Vzpamatovaly mne až otázky - jak asi vypadala ta léta mezi, která na plátně chybí?)

Poněkud nevyrovnaná autorka komiksů odjíždí na rodinný sraz na venkov k rodičům, kteří se chtějí v klidu dohodnut, který z potomků převezme rodinný les a tradici. S sebou si k tomu veze pytel vlastních problémů (tvůrčích, pracovních, vztahových), tak trochu (hodně) neví, co sama se sebou (takže les by i brala, zvlášť když se k němu nabízí fešný pomocník) a s neustále doplňovanou hladinkou prochází vším jako slon v porcelánu... Krom toho má ještě bratra a sestru, kteří sice nechtějí opouštět své zajeté životy, ale zároveň cítí, že les je příliš velký majetek, než aby jej jen tak nechali někomu druhému (natožpak vlastní sestře). Zbývá přimíchat nějaké to rodinné tajemství nebo trauma, zapíchnout brčko, citrónek a chápavé objetí na závěr. A koktejl je doma. Na rodinu!

Asi jediný výrazný přešlap letošní přehlídky SCANDI. Abstraktní guláš bez koření (sůl nad zlato!), jen klišé (umění nemá sloužit penězům) vyvařené do univerzální hnědé omáčky. TO NENÍ O KRIZI UMĚNÍ, TO JE KRIZE UMĚNÍ... PS: Mimochodem: k čemuže vlastně jsou umělecké školy?