Slepejsek

Hlavně se nenechat zblbnout anoncemi o potrestané hříšné vesnici... Je to jen obyčejný příběh jednoho nemanželského dítěte. V téhle rovině ok (i když i do ní padá stín - jakoby autoři neměli jasno, jakou vlastně chtějí mít hlavní ženskou postavu a tak vytváří něco mezi živočišnou divou Bárou a zakřiknutým andělem neposkvrněným ani pomyšlením - bohužel na to doplácí její představitelka Judit Bárdos). Ten příběh je dostatečně nosný,utáhne celý film a dává i dost prostoru filmařům, aby si s ním pohráli - což i v řadě okamžiků úspěšně dělají - práce s tmou, napětí na statku či odbourání slov - herecky tu vládne charismatický sedlák Attily Mokose). I tady ovšem zaznamená divák přešlapy - třeba celkové záběry na měsícem zalitou krajinu už nemohly být umělejší. Mnohem horší jsou ale snahy dát příběhu vyšší rozměr - ať už antikrista vyvolávají babská proroctví jako vystřižená z Kladiva na čarodějnice či kněžská vzdychání nad pochodujícími jednotkami hákového kříže.

Poněkud krkolomná mozaika hodně-přehodně vzdorující uvěření, že tohle všechno se stihlo v jediný - a ještě k tomu Štědrý - den. Občas to zavání křečí (kterou nezaplaší ani herecké hvězdy - Bohdalová, Roden), občas podivuhodnou ohebností postav a jejich příběhů (linie s Čermákem a Plodkovou, doktorem Polívkou či Pleslem ala knězem...). Vánoce jsou na to všechno naroubovány tak trochu jako pěst na oko i s ďáblem pokušitelem v podání Oldřicha Kaisera...

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nezasmál. Ale nemám z toho dobrý pocit. Ten film je o looserech a jeho humor, na můj vkus, až příliš, sází právě na jejich looserovství (od pitvořivého zlodějíčka po chápavého a pomáhajícího fízla). Ať do úsměvu natáhnete kterýkoli koutek, vždycky budete cítit hořkou pachuť...

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jenže KDY a ZA JAKOU CENU? Láska bývá slepá a pravda relativní. Anebo taky falešná. Jasně, ta zvítězit nemůže. Ale když nevíte, že je falešná? Co když ve jménu té falešné pravdy konáme? Je takové dobro dobrem? A zlo v dobré víře zlem? Platí účel světí prostředky? Anebo neplatí? Jak kdy, jak pro co, jak pro koho... Dá se to zastavit? Zvrátit když se faleš odhalí? A důsledky? Kam padne zodpovědnost? A svědomí? A Jan Tleskač? Film otvírá dlouhou řadu nemilosrdných otázek. Odpovědi jsou na divákovi. A to ještě další tematické okruhy se svými otázkami stojí obnažené v pozadí (nebo s obnaženým pozadím?) a čekají na svou chvíli...

Žádný laciný pornoslint (možná paradoxně jsou právě sexuální scény největší slabinou filmu - že by úporná snaha nesklouznout do porna?), ale sonda do rozpadu jednoho vztahu. Tak trochu s dokumentaristickým nádechem, ale jako film nepříliš zručná (místy nicneříkající záběry, necitlivě natažené mlčící scény). Ovšem vydatná myšlenkovými podněty. Ať už k samotnému příběhu (Nebyl to nakonec on, kdo zasel první semínko? Co vlastně tak pevný vztah zabilo? Sex? Svoboda? To, co si řekli, nebo to, co si neřekli?), k erotice, resp. sexu (Je lépe něco nevědět anebo si říci úplně všechno? Který sen realizovat a který nechat snem? Věřit nebo nevěřit milosrdným lžím?), ale i ve zcela obecné rovině - zásadním tématem tady je HRA S OHNĚM (začíná to bůhví proč - z lásky = co bych pro tebe neudělal, z neznalosti či naivity = protože netuším a nedomýšlím, co to může přinést, z touhy = po něčem víc, nebo z nudy vyjetých kolejí. Jenže i sebelepší úmysly vás mohou dovést do pekla. Tak začne vrtat ČERVÍČEK POKUŠENÍ až PŘÍLEŽITOST UDĚLÁ ZLODĚJE a už se jede. První trapas se obrátí v žert a DRÁPEK SE ZASEKNE. Vypadá to jako prima vzrůšo. Zábavná hra. Pak se objeví otázka kam až se dá zajít? S JÍDLEM ROSTE CHUŤ a já/my to přece máme pod kontrolou. V tom zápalu a opojení si ani nevšimnete, že jste minuli bod zlomu a cesta zpátky už nevede. Staré záchytné body jsou pryč. Už to nikdy nebude jako dřív. Už to není o návratu, ale o tom jak přežít tu změnu/ztrátu... Ve finále tak film vyznívá jako varovně vztýčený prst před lehkovážnými experimenty.

"historický velkofilm zavede diváka do slunné Itálie, kde Mysliveček žil, tvořil, stal se legendou, ale také zemřel v zapomnění" Bohužel ze sálu jsem odcházel s dojmem, že film mi nic z toho neukázal." Historický velkofilm" skončil u kostýmů a interiérů - nutno podotknout, že volba dobového osvícení svíčkami sice správně uvrhla interiéry do tmy, ale zároveň také zakryla polovinu snahy o historickou věrnost či okázalost. "Slunná Itálie" se neobjevila - drtivá většina filmu se odehrává v interiérech a ty lze prodat stejně dobře jako mlhavý Londýn či chladné Bavory. Zůstává trocha "žil a tvořil", ale blíže nepolíbený divák si může připadat jako na dovolené u moře, kterou tráví u hotelového bazénu - dění okolo mu přijde pořád stejné a film se strašně "vleče". "stal se legendou"? V tom salónním koketování každého s každým se to tu tak nějak ztrácí - rozhodně nemám pocit, že by tu o samotného skladatele byla nějaká velká bitva (na pódiu ani v posteli). Spíš z toho vychází jako chudák, který se snaží každému posloužit. A "smrt v zapomnění"? Tu si představuji rozhodně jinak než dirigováním v divadle (byť se znetvořeným obličejem skrytým pod maskou)... A ještě dvě poznámky: 1. Absolutně nejhorším zážitkem z filmu byl český dabing malého Mozarta 2. Odmítám jakékoli srovnávání s Formanovým AMADEEM. Ty filmy jsou úplně jiné zázemím, pojetím i cílem.

Řekl bych, že asi tak v kostce shrnutý paperbackový návod kdo (nebo spíš co) je to žena a jak ji používat (k oboustranné spokojenosti)... PS 1. Každá je jiná a přece jsou všechny stejné. Chtějí jen to jedno... ("...co tak blbne? Že ona nešuká?!..." a o pár minut dál přichází ona blbnoucí: "...tak holky, dneska je to 260dní, co nešukám...") Ale sex není to hlavní... PS 2. "...na rozvod jsem nikdy nemyslela. Na vraždu jo. Mockrát. Ale na rozvod nikdy..." PS 3. Vzhledem k tomu, že jsem 2/3 filmu měl v očích slzy dojetí, jsem dospěl k definitivnímu závěru, že jsem žena PS 4. Bezcitní muži nechť si hodnocení filmu sníží na polovinu PS 5. Jenom mi nešlo do hlavy proč by se idolem měl stát olysalý Marek Vašut... ...ale když na vás někdo vybalí šatník s třiceti obleky BANDI, vaše hormony vám jasně řeknou, že "olysalost je bezpředmětná oproti materiálnímu zabezpečení vašeho potomstva" (řečeno slovy cynika: "to by zvlhla i Sahara") Přírodu holt nepřemůže ani civilizace...

Prý ty nejkrutější amazonky! Tak to jsem se zasmál... Chachacha! Mizerní herci (jen toporné loutky), naivní scénář (přes všechny ambice černé bavlnky neopustí ani na okamžik ani náhodou profláklé pole červené knihovny), kruté ahosi (domorodé bojovnice) jako pionýrky na letním táboře, ostatní postavy jen figurky uhnětené z potřebných schémat (sterilní a životem nenakažené), nanicovatá (a chudá! každým coulem) výprava (jakoby Afriku XIX. století vytvářela děcka na dvorku)... a hlavně přesoleno-přepepřeno metoo, gender, multikulti a podobnými green pindy, takže to na plátně místy vypadá spíš jako politické školení mužstva... Není divu, že výsledek chutná jako SLÁTANINA.

Scénáristická a režisérská bezradnost. Říkám si, že takhle nesnesitelná ženská by mne dostala dávno před komanči. Skoro si říkám, jestli tím SLOVEM není myšlen spíš manželský slib než prvoplánově nabízená ideologická prohlášení,,,    Svou gáži si tady zaslouží snad jen Martin Finger a jeho unavený, usoužený notář, utrápený manžel...  V naprostém protikladu je křečovitě zdřevěnělá, nepřirozená a neživá Gabriela Mikulková jako upjatá, zapšklá, sebestředná a své okolí (nejen děti) neustále peskující (jak to, že dělají něco, co si ona myslí, že by rozhodně dělat neměly) manželka. Vždyť i jediná radost, kterou je ochotna dětem poskytnout, je radostí především pro ni (scéna s bonbonierou). A trochu lidskosti ukáže až při oslavě matčiných šedesátin - to už je ovšem závěr filmu... Bože, komančský lágr je pionýrský tábor oproti každodennímu životu s touhle bezcitnou ošetřovatelkou... Kde zůstal ve filmu tolikrát zmiňovaný společenský život pana notáře? Marně hledám důvody, proč si autorka vybrala právě tyhle scény z manželského života. Všude jen přehnaná oddanost, ale žádná láska, žádný cit, jen trpné snášení údělu (vážně není tématem spíš "sňatek z rozumu" než komančská šikana?).

Klady: 1) neřekl bych, že je to tak velký průšvih, jak to líčí většina recenzí 2) jen standardní LOVE STORY ve středověkých kulisách Zápory: 1) český film, kde abys českého herce pohledal (škrtněte Rodena, Budaře a Vašuta - a dál? za každou další hlavu 500) 2) ani nestálo za to je nadabovat, takže sledujete český film v anglickém znění 3) středověk = brutalita - tady ovšem poněkud účelová tam, kde se to hodí usekané údy či napíchlí na kůl), tam, kde se to nehodí, je film najednou sladce romantický 4) přepiklekujováno 5) naprostý historický blud - nechat zrodit husity v r.1402 mi přijde těžce mimo mísu (stejně jako všechny další odkazy na Žižkovu husitskou budoucnost)