Slepejsek

Je to film? Nebo... Nebo co? Toť otázka... Dokumentární fabulace, parodie velkého světa i malého človíčka, výsměch všem a všemu (včetně sebe samého), vážnost nakopaná do zadku, prázdná bublina smíchu, která nepraskne a přece vás zamatlá jako nechutně lepkavá nejlevnější žvýkačka. Takový malý český Podraz všech, protože jim naslibuje všechno a nedá nic, a napálený divák jenom zoufale tleská anebo plive. Kazmovi ke cti: ať už je to jakékoli, není to hloupé. Místo chytré bych ale řekl VYCHYTRALÉ... Stavět to do stejné linie s "troškovinami" je zavádějící - všechna ta primitivnost a sláma z bot tady neslouží bratření s divákem, ale jsou krutými ťafkami jeho egu. Jako by jim Kazmitch na zlatém (no, pozlaceném) podnose (jo, to zlato je kočičí) servíroval "podívejte se, na jaké nudli jsem schopen (a nejen já) vás utáhnout..."

Dokonalý doklad toho, že prkna, jež znamenají svět, a stříbrné plátno nejsou totéž. To, co může fungovat naživo v sále, může z plátna vyznít jako zasmrádlá mršina... (pozoruhodným je tu jediné: jak v dnešní době moderních samostatných soběstačných žen tahle hra jejich moderní samostatnost a soběstačnost nemilosrdně podkopává)

Romantické žůžo-dobrodrůžo pro odrostlé holky.

Dá se po čtyřech dílech přijít ještě s něčím novým? Dlouho to vypadá, že ne. Snad jen tempo je zběsilejší - ale to nemusí znamenat plus. V marockém Tangeru už vás tlačí zadek a máte pocit deja vu. A taky prosakují první pochybnosti o logické stavbě příběhu - ach, ty ženy! Jasnou novinkou jsou potápěčské scény - tam Indy fakt ještě nebyl. Na druhou stranu, bez klobouku a biče to nějak není ono. Lepší časy přijdou až v Dionýsově jeskyni - bohužel taky nejvíc nahrávek "nevěřícím Tomášům" - a skončí ve válčících Syrakusách s Archimédem v čele. Starého archeologa takové setkání potěší a divák si stejně pobaveně položí otázku "Jakpak se tvůrci z téhle šlamastyky vyhrabou?" Ranou pěstí? Ou, to muselo bolet... takže po hollywoodsku pofoukat až vyhrknou slzičky a šup na kutě. Adios, Indy. Klidný důchod. Anebo snad...

Stručně řečeno: 12 divných povídek. Tak nějak tím jsou vymezena i všechna pozitiva. Pak už je to horší. Překvapivé pointy se nekonají, spíš to vypadá na tichá (spolklý klíček) až bezradná (partnerská terapie) vyšumění do ztracena (snad s výjimkou manželova zaskočení), případně je samotný děj natolik bizarní, že pointu ani nepotřebuje (vzájemná náprava spolubydlících). V zásadě to vlastně nevadí, protože divák to v tom počtu příběhů ani nepostřehne. Horší je to s křečovitými dialogy (odposlech) či dokonce herci (přejetá kočka). Většina povídek (i přes krátkou stopáž) působí užvaněně a prospělo by jim zkrácení (nejcitelněji závěrečné narozeniny). Nejsilnější zůstává hned první povídka (básníci), ostatní za ní jen více či méně pokulhávají. Výsledným dojmem tak je, víc než cokoli jiného, jen školní cvičení - jakoby autor natočil několik kousků na stejné téma a teď si z nich sám nedokázal vybrat ten jeden reprezentativní...

Pokus o gangsterskou baladu okresního formátu plný nápadů a snahy vizuální i hudební. Není až tak podstatné, zda originální, inspirované či jen kopírované. Podstatnější je, že scénář nedokáže vytvořit nosnou kostru příběhu. Bez ní je pak jakákoli jiná snaha marná a utápí se v amorfním maglajzu. Pointy vtipů nemají z čeho vyrůst, zápletky se nestačí ani vytvořit (natožpak zaplést), postavy míjí sebe sama. Korunu tomu nasadí vypravěč: "Tento příběh je vymyšlený." Bohužel tak špatně, že podráží svoje vlastní nohy. Kdeže se tisknou ty velký rychlý prachy? Kdeže se pečou ti poletující holubi? Kdeže se berou ty modré obláčky? (...a "leklá ryba" jako femme fatale???...)

Mezi současnými vztahovými komediemi celkem milé překvapení. Puknutí smíchy tu rozhodně nehrozí, ale na druhou stranu tu jen výjimečně narazíte na vyloženou trapnost. Není to nijak objevné, ani zbavené klišé, ale taky tu nikdo netlačí na pilu jak o život... Takový klídek a tabáček pro ženské. (Ostatně pokud patříte k té někdejší něžnější polovině lidstva, můžete si s klidným svědomím ještě nějaké to procento přihodit...)

Příběh potlačený do pozadí, možná i pasovaný jen do role kulisy. Snad i proto nakonec zůstávají všechny nadnesené otázky nezodpovězené (i ty zdánlivě jasné odpovědi lze totiž v kontextu snadno zpochybnit. Opravdu to tak bylo? Nebo je to jen jedna možná varianta?) Nemám rád filmy, kde se většinu času hlubokomyslně mlčí (a kouří). (Až příliš to zavání prázdnotou a bezradností - vystříhat tyhle scény, tak je po celovečeráku - no i na ten to dalo jen s odřenýma ušima...). Přidám-li k tomu špatný zvuk (pár hovorů se ztratilo v neslyšitelnu), je mi skoro do breku. Jediné co to aspoň trochu zachraňuje, je vizuálno. Autor jako by to věděl a tak - v rámci "záchranné mise" v něm místy nadměrně tlačí na pilu. Bohužel. Příště to bude chtít mnohem více pozornosti věnovat hlavně scénáři...

Stylem hodně připomene nedávno uvedeného INVALIDU - další pokus o bláznivou jízdu jednou nocí, kdy se protnou cesty pár normálně potrhlých jedinců (což má trhat bránici a brát dech jako horská dráha). Jestli se INVALIDA (díky svému vozíku?) ještě držel při zemi, tady si autoři neberou servítky a létají jak nízkorozpočtové aerolinky natripované kdejakým sajrajtem. Scény si protiřečí, postavy se přebarvují jak chameleoni, příběh se bortí na každém rohu, vtipnost je téměř permanentně v kabátku trapnosti (policie a podsvětí, dobývání trezoru, asijská ambasáda, ...) takže divák nevěřícně zírá, cože to byl kdo schopen "vymyslet"... Dvě asociace jako bonus: 1) ani po dortu Pejska a Kočičky bříško tolik nebolí; 2) kdybych měl film sledovat znovu, vypadalo by to asi jako převýchova hlavního hrdiny v Mechanickém pomeranči

Trnavský masaker múzejnú flintú. (Být to na mně, odpustil bych si Godlu. A české titulky.) Relativně blízké české TERORISTCE.