DrBuznička

Hodně moc guilty a strašně málo pleasure. Absolutní výplach.

Podobně jako u Domu 1000 mrtvol nejde o horror v tradičním slova smyslu, protože tu vlastně není s kým se bát. Nelze se identifikovat s oběťmi, protože nejsou podstatné pro děj a většinou to jsou nesympatičtí nýmandi. Zároveň se ani nemůžeme identifikovat s jinak fajn partičkou Devil's Rejects, protože to jsou naprosté zrůdy. Takže ať už mučí kohokoli (nejdříve dojde na mučení náhodné partičky na folkové tour a v závěru pak na odvetné mučení mučitelů) divák necítí žádnou obavu o postavy a tím pádem ani žádný strach. (Někdo si ale samozřejmě může užívat zvrácení potěšení z mutilace živých bytostí.) Oproti svému předchozímu karnevalovému filmu je ale Rob tentokrát odměřenější a jeho resignace na diváckou potřebu se identifikovat vede často k zajímavým diváckým paradoxům, kdy je možné si užívat neustálé těkání mezi tím komu bych měl vlastně fandit. Na druhou stranu ale Rob často ztrácí soudnost a diváka nutí do poloh, které mu nejsou ani tak nepříjemné jako spíše imbecilně trapné. Jako například závěrečná scéna filmu, kde je skupinové "suicide by cop" natočené zpomaleně, podbarvené tesknou hudbou, otřesnými hereckými výkony s vloženými flashbacky z veselých časů! Rob Zombie patrně ve svých počátcích dost tíhnul k tomu natočit trash-horrorové Natural Born Killers (který připomíná už formálně mnohem radikálnější Dům 1000 mrtvol), což se mu vlastně vzhledem k bezobsažnosti jeho díla podařilo. Prostě takový neumětelský pastiš s vytuněnou krvelačností. Škoda, že Zombie ovšem nezvládá natočit ani pořádnou akční scénu a "komické" dialogy zabijáků mají k Tarantinově lehkosti daleko... Nejlépe tak Robovi vlastně jde to mučení.

Mám pocit, že na svou dobu inovátorský způsob, jakým Antonioni vyprázdnil naraci, neuvěřitelně zestárl. I se znalostí dobového kontextu se nemůžu ubránit dojmu, že film má spíše nezáměrně nefunkční dramaturgii. Z odcizenosti člověka svému okolí a neschopnosti najít si partnera se stalo již otravné klišé a melodramatický faktor (stále jenom čekám, kdy si Monica Vitti zase rozmyslí, že Delonovi nedá) je často až k smíchu (obzvlášť to vynikne potom, co si dáte po sobě Dobrodružství a Zatmění, kde Vitti hraje téměř totožnou roli - jen je v Dobrodružství trochu více sexuálně frustrovaná). Celkový dojem pro mě dohání jen závěrečná "minimalistická" scéna, kde bych ovšem osobně preferoval spíše méně delších záběrů než stovku fragmentů místa.

Jedna navíc za Punishera. Ale stejně jsem to nedokoukal...

Prostě příběh o dvou žárlivejch klucích, co si oba myslí, že jen jeden z nich má právo na to být klaďas. A spojí je až to, že jeden nemá mámu a tomu druhýmu hrozí, že by o ni mohl přijít. Nejzajímavější na celém filmu je asi ten sestřih televizní debaty o Supermanovi. Nejbizarnější je asi ta Batmanova vize, která nedává žádný smysl. Oceňuji úvodní rekapitulaci destrukce Metropolis z perspektivy obyčejného člověka. Škoda, že podobně jako v předchozím filmu se na veškeré zajímavé motivy zapomene, aby mohlo dojít na megalomanskou akci nezatíženou jakýmkoli uvažováním. Tentokrát aspoň není tak dlouhá a je o dost přehlednější. Celkově je to ale stále dost silný brainwash.

Když to shrnu hodně pejorativně, tak jde o takový nedotažený pokus o nečeský festivalový artík... Z filmu není jasné, zda autoři záměrně chtěli vyvolat pocit, že Hepnarová žila v sebeklamu - u soudu sice tvrdí, že je otloukánek, ale ve skutečnosti tomu příliš mnoho scén nenasvědčuje. Spíš bych se přikláněl k tomu, že se tvůrcům její "otloukánství" nepodařilo přesvědčivě vylíčit. Film se tak nejspíš kvůli tomuto "paradoxu" míjí s diváckým účinkem, protože divák si myslí a cítí něco úplně jiného než co po něm chtěl autor. (Mně například Hepnarová během soudního procesu přišla odporná.) Dále je největší slabinou filmu patrně střih (varovné je už jen to, že střihačem je jeden z producentů filmu!?). Scény jsou za sebou naházené bez ladu a skladu, není jasné, které jsou podstatné či nepodstatné; každý záběr působí, že byl stejně dlouhý jako ten předchozí. Kvůli tomu ani příliš nefunguje eliptické vyprávění. Podobně není často ani ujasněné postavení kamery - někdy Hepnarové - v momentech, které se zdají důležité - vidíme do obličeje, jindy ne, několikrát rámování obrazu akcentuje vedlejší postavy na úkor hlavní aniž by bylo jasné proč. Lesbické scény už jsou vyloženě snahou být co nejevropštější. Upomenou na Život Adéle, jelikož i tam byl motiv homosexuality chápán jako něco normativního... Zádrhel je v tom, že Život Adéle se odehrával v současné Francii a nikoli v prudérním ČSSR.

Paradoxně mě víc bavila ukecaná, divadelní, první polovina. Druhá polovina je už klasický, bezobsažný a exploatační Tarantino, který mě vůbec nezajímá. Celá kapitola o tom "jak to vlastně celé začalo" byla pro mě naprosto zbytečná. Preferuji představivost před absolutní doslovností, která navíc podtrhuje nelogičnost celé banditské akce. Se smrtí Kurta Russela tak ve mně zemřel i zájem o zbytek filmu.

TI ostatní pánové režiséři to Raimimu celé trochu kazí. Na vině je ale určitě i scénář, který akorát celovečerní film roztahuje na seriálovou stopáž.

Nechce se mi věřit, že Spectre natočil stejný režisér jako Skyfall. Mendes tentokrát představuje zcela rutinérskou a nenápaditou práci a to hlavně v přístupu k samotné postavě a idei Bonda. Ve Skyfallu se snažil posunout téma i psychologii hrdiny v rámci bondovek co nejdál to šlo... Ve Spectre se vrací ke koncepci Bonda jakožto odpsychlogizovaného neporazitelného superhrdiny. Osobitý až autorský přístup, který byl vkladem jednotlivých režisérů do Bondovského "restartu" od nástupu Daniela Craiga, se rozhodl Mendes zcela zneuctít. Nejhorší na tom je, že i zcela popřel sám sebe. Bond přestal být kinetickým a inteligentním akčním filmem - vracíme se do éry přeplácaných akčňáků 90. let. Mission Imposible: Národ Grázlů letos vyhrává na celé čáře. (Je to vlastně úplně stejný film, ale lepší.) Což jsem doufal, že nikdy nebudu muset vyslovit, jelikož k MI - oproti Bondovkám - nemám vůbec žádný vztah.

Je to vtipný i docela chytrý. Ale otravujou mě samoúčelný fórky, kdy se smějeme tomu, jak jsou upíři hrozně homosexuálně komičtí.