DrBuznička

Myslím si, že problém filmu je ten, že je nudně a nezajímavě natočený (jasně, je celej v jednom záběru ale to mu na estetické hodnotě nepřidává), což je samozřejmě vynucené tím, že jde o lowbudget v jednom záběru. Takže divák vlastně nemá co následovat, protože s postavou se (kvůli nedostatku expozičních infromací) ztotožnit nelze a vizuální stránka je příliš podprůměrná, aby nás udržela. Autoři tak na základě svých prostředků vlastně učinili dobrovolnou volbu natočit špatný film, pozoruhodný jen z řemeslně-realizačního hlediska.

Unbound si zaslouží nadprůměrné hodnocení jen proto, že je o něco lepší než ostatní sračky, které poslední dobou z dílny Bruce Timmina vypadávají.

Film, který transformoval mediální senzaci do reklamy proti lhaní.

Byl jsem nadšen dokud mi režisér v posledních 20ti minutách filmu neprovedl lobotomii patosem.

Mnohokrát není důležité jak kvalitní je příběh, nýbrž nakolik zkušený je vypravěč.

Spektakulární, megalomanická akce v druhé polovině filmu není v žádném případě extenzí Kal-Elovy vnitřní rozervanosti, o které pojednává první část... Což je vlastně celé dost smutné, protože ani jedna z nich není špatně zrežírovaná a jejich správná syntéza mohla přinést kvalitní blockbuster. Ovšem ve výsledku je to tak, že první část tvrdí o supermanském mýtu že, "supermanem nemůže být Clark jen tak, protože to vůbec není jen o tom, že s někým bojuješ a u toho poboříš půlku města." Zatímco druhá část sděluje: "Superman - to je o tom s někým bojovat a pobořit půlku města." Vlastně jsem z toho měl pocit, že scénář byl nastavený tak, aby co nejrychleji odvyprávěl supermanovskou mytologii a Kal-Elovy úvodní eskapády na Zemi, aby si následně všichni během natáčeni mohli oddechnout, u položky "mytologie/psychologie" si odfajfkovat "Splněno!" a pustili se bezstarostně do kapitoly, která ve scénáři byla označena jako "Bezostyšná, Supermanovská akce a destrukce". Přičemž ta druhá část filmu vlastně není sama o sobě špatná - vždyť o tomhle Superman v komiksu je! Ale Man of Steel prostě pracuje s dramaturgií, která připomíná poslední animované počiny z produkční dílny Bruce Timmina tzn. Film naexponuje zajímavý problém, jehož řešení je ovšem redukováno na bezhlavou akci, která nedá prostor rozvinutí zápletky, která byla na celé věci jediná zajímavá. Man of Steel vlastně demaskuje současný hollywoodský trend nakrmit diváka akcí ozvláštněnou o psychologii protagonisty resp. polidštění supermanovské figury. V některých filmových případech si můžou být roviny dokonce rovnoceny (Skyfall, Batmanovská trilogie), někde psychologie plní jen onu úlohu ozvláštnění (Ironman 3) a v horším případě to dopadá jako u posledního Supermana, kdy film vlastně odděleně servíruje dva různé chody. A já z těch dvou jídel rozhodně neměl spokojený pocit, že jsem se nejdřívě najedl zdravě, abych se pak zbývající hodinu a půl beze studu přežíral popkornem.

Andy, já s tím filmem mám prostě problém ten, že ve mně první část (než dojde na první vraždu) nevytváří vůbec žádné napětí z oddalování nevyhnutelného. Respektive se vůbec nebojím a nenacházím ani znaky horror či masakr předznamenávající (natáčení na noční režim je prostě málo...). A další věc je ta, že na mě délka této části nefunguje ani tím způsobem, že bych si nějak vytvářel vztah k postavám, což je asi zase dáno mírou (ne)režie a tím, že herci jsou až příiliš sami sebou a nemají tak v příběhu vlastně ujasněné žádné role zvenší - prostě jsou ponecháni své přirozenosti. A jde pak o to, jestli diváka zaujmou jakožto reální lidi, kterými ve filmu jsou. A mě třeba nezaujali vůbec. První část přesto nenudí, ale nic nebuduje. Když pak nastoupí brilantní hanekeovská studie reprezentace filmového násilí, jednak na ni nejsem připraven (špíše než překvapení vytváří pocit neucelenosti) a navíc jsem si k postavám za tu dobu nevytvořil žádnej vztah, takže mi je vlastně jedno, že umřou. Hra s žánrem je sice inteligentní, ale pro mě asi až příliš divácky nevstřícná. Je mi jasný, že film směřuje proti diváckýmu očekávání, kdy kamera zachytí nějaké "zlo" před kamerou (a často ho zcela nelogicky až do konce filmu snímá kamerou, aby se bylo na co dívat). Ovšem v Andyho filmu je veškeré "zlo" za kamerou. Ale jelikož není do první vraždy nijak manifestováno, já se celou dobu těším na impuls, abych se mohl začít bát, který nepřijde. A pak už není čeho se bát ale jen čekat na nevyhnutelné.

Kazí to jen ten Fellini svojí natahovanou, přebujelou hříčkou, a potom i ten Visconti se svojí unyle ateliérovou a konverzačně neúnosnou studií dvou papírových figur. Ovšem Sophia Loren... první kontakt na plátně... další velká láska.

Zatímco Parkův film Sympatie pro pana Vendetu (2002) působí, že mohl být natočen klidně včera, oproti tomu jeho předchozí film JSA (2000) stihl za tu dobu v některých ohledech dost "zestárnout". Je to dáno ale především tím, že měl Park zřejmě potřebu si vyzkoušet efekty, které možná na svou dobu působily hrozně "cool", ale dnes již vypovídají čistě o režisérově tehdejší nevyzrálosti, používat něco efektního avšak bez významotvorné hodnoty (přiblblé prolínačky, unavující 360° švenky během hovoru, matoucí jumpcuty). Je však neuvěřitelné jak velký krok k první trilogii pomsty za ty dva roky učinil, protože v jeho dalších filmech již vždy zručně balancuje na hraně manýrismu a nikdy nepřepadává přes okraj. Jsou to tedy spíše maličkosti, nedotaženosti či samoúčelné frajeřinky (ze kterých však Park hned v následujícím filmu "vyrostl"), které mě během filmu rozptylovali. Ať už jde o naprosto zbytečné a spíše matoucí podtitulky; nevyváženost linie psychologické a detektivní, kdy ta druhá vlastně jen slouží k tomu, aby prohulubovala napětí jak to celé dopadne (ale její vlastní příběh, postavy /kapitán mluvící pravděpodobně naučenými anglickými replikami by zasloužil celý vystřihnout/ a proces pátrání jsou zcela postradatelné); či mi vadily pitomosti typu, že se kameramanovi podaří natočit záběr nakřivo. Dílo je však dojemné ve své upřímné naivitě a pro Korejce (jak jižní, tak i severní) musí představovat důležitý snímek pro své pacifistické poselství.

Myslím si, že film zcela záměrně počítá s tím, že během jeho projekce na nějakou chvíli usnete či odběhnete myšlenkami někam zcela mimo Mekong hotel. Je pak na vás, zda to přijemete jako prohloubení diváckého zážitku či jako nedostatek.