Lanark

Když je člověk nemocný, mozek mu odmítá fungovat a tak vezme zavděk každou blbinou. Příště ale radši dám na doporučení a pustím si nějaký díl My z Kačerova...a nebo možná starého Beana..každopádně něco u čeho se budu moct normálně zasmát...

"We Are the Things That Were and Shall be Again!!"

Ale no tak...fakt mám mhouřit oči nad klasickou povrchní zápletkou, jak vystřiženou z každého druhého romantického filmu, jenom proto, že se tu furt šuká a přitom občas mluví o Ježíši...kontroverze vyhoněná nad sama sebou. Pudl!

Když jsem byl malý a koukal jsem jak táta čte noviny, vždycky mě štvaly ty černobílé obrázky, jelikož jsem věděl, že takhle ty věci nevypadají. A tak pokaždé když táta noviny dočetl, vzal jsem pastelky a snažil jsem se z těch černobílých obrázků udělat barevné, jenže ať jsem pastelkama čmáral jak chtěl, černo-šedá stejně prosvítala. A proč tedy 4* ? Trochu se stále ptám sám sebe, určitě proto že jsem se ani jednou v průběhu filmu nepodíval na hodinky, určitě proto že ten srab každodenního života opravdu obyčejného člověka je tu vykreslený naprosto přesně, asi proto že herci udělali vše proto, aby z těch veskrz plochých postaviček vymáčkli trochu ten "třetí" rozměr opravdového člověka, že se jim to celkem podařilo. Ale ten růžový konec by fakt být nemusel..ač stále radši budu sledovat tyhle veskrz malé pohádky s duší, než ty z kraje, kde dřevo má svatozář.

Rozporuplné. V čem Alois Nebel rozhodně vyniká a jeho jednoznačně nejsilnější stránkou je audiovizuál. Tak precizně načrtnutá atmosféra melancholie, osamělosti a prázdnoty se jen tak nevidí. Animovaný noir par excellence. A Miroslav Krobot se svým nemluvným, zahloubaným a posmutnělým "hrdinou" jako středobod tohoto světa. Téměř se občas zdá, že on v tomto světě nežije, ale že svět žije kvůli němu a pro něj. A tím se dostáváme k tomu, v čem naopak Alois Nebel zaostává a čím ztrácí všechna nabytá pozitiva. Tento středobod je totiž jak černá díra, vše co se kolem něj mihne mizí v jeho temnotě bez šance, aby nám předvedlo či aspoň naznačilo důvod/smysl své existence. Téměř se zdá, že mlha obklopuje Aloise Nebela celý čas a my přes ní nemůže dohlédnout dál než na obrysy postav či míst, kterými s ním procházíme. To však v člověku vyvolává zmatek a nejistotu, která přeroste až do beznadějného kruhu nezodpovězených otázek a nedořečených vět. Ztracen v tomto kruhu, bez jediného vodítka, propadá člověk malomyslnosti a ztrácí tak veškerý zájem o dění kolem sebe, tak o Aloise Nebela samotného. Což je sakra škoda!

"Lidé jsou tak různí, někdo bez problémů jezdí na lyžích po ledovci a já mám problém si dojít jenom pár kroků na záchod." O tom a také ještě o ženách a úzkostech a poezii a samotě a o radostech z maličkostí a o strachu a hledání sama sebe. Esence pozitivna. Velmi příjemná. Velmi občas potřebná.

Britsky břitké. Z béčkové strany podařený úlet s tradiční historkou, kterak banda neočekávaných badboys hrdinů zachrání čtvrť(svět), s dobře vybranými postavami a vtipnými dialogy. Z áčkové strany však nekompromisní pohled na odcizená anonymní předměstí, kterým šéfují děti, jenž mají po kapsách víc drog než žvýkaček. Nakonec tedy je jasné, že budete fandit outsiderovy, který se dostal do své pozice neprávem, než emzákům který si v podstatě na naši planetu přišli jen zašukat. Jenže úsměv trne, když konec vezmete z té áčkové strany, a který rázem říká, že jedinej prostředek jak tyhle děti dostat pod kontrolu je invaze UFO.

Můj učitel v autoškole mi vždycky říkal, že každej metr silnice vždycky chce něco jinýho. Tenhle film je přesně takový. Každý metr je jiný a opravdu je potřeba mnoho pozornosti, aby se člověk zrovna zaměřil na to podstatné. V jednotlivých úsecích se může zdát jízda téměř zenově vyrovnaná, jenže jakmile nahlédnete na celek zjistíte že vás veze povrchně agresivní řidič. ______________Mám rád málomluvné lidi, jenže z nich musí být cítit, že nemluví, jelikož ví, že je zbytečné něco říkat a ne proto, že neví co říct. A podivně prosťounké uculování bohužel ukázalo, že toto je ten druhý případ.____________ Aktualizace 26.2.2012 ...Po shlédnutí tohoto skvostu u mě Drive dojíždí až na konec slepé uličky zapomění..jedna hvězda za Carey..víc nic!

[Bazilika Sv. Jiří - s hudebním doprovodem orchestru Berg] Kyrie eleison. Dramatické. Plné detailů, které vám umožní příběh doslova prožít. A s převážnou většinou záběrů z podhledu si člověk opravdu brzy připadá nicotný a ztracen v proudu řeky osudu. Nezbývá než nechat se emocemi unášet v sevření expresivních výjevů plných bolesti a utrpení, ale stejně tak se nechat nadnášet silou hluboké vnitřní víry. Z všech těch adaptací života a smrti Panny orleánské, které jsem mohl vidět je tato opravdu ta nejcivilnější a nejvíce zbavená patosu, které tyto historické postavy tolik přitahují. A z až do konce zobrazené scény upalování mi ještě teď běhá mráz po zádech. Další hřebíček do rakve círekvních institucí, ale kapka naděje pro víru jako takovou. A živý doprovod, který složil Bronius Kutavičius a přednesl orchestr Berg byl nevýslovně úchvatný! Myslím, že jakákoliv myšlenka a vzpomínka na Utrpení Panny orleánské bude bez tohoto hudebního podkladu nemyslitelná.

Absurdně surrealistická hříčka, se několika vynikajícími nápady, jenž bohužel sama sebe tak od poloviny začne vykrádat a opakovat a ke konci už člověk velmi těžko potlačuje zvolání: "Fliege. Langeweile!"