Mikah

Moc hezká moderní pohádka o starších lidech zasazena do přitažlivého orientálního prostředí. Indie je zde zobrazena jako exotický ráj, kde uprostřed neúnavných útoků na všechny smysly každý nalezne sám sebe i podstatu všech svých problémů. Hlavními postavami je několik jedinců s různorodými charaktery a téměř všechny z nich jsem si okamžitě oblíbila. Jistě, dalo by se stěžovat si na přehnanou sentimentalitu, kýčovitost či předvídatelnost. Avšak pro mě film splnil to, co měl, tedy pobavil mě a dobil dobrou náladou, a proto film doporučím těm, co se dokáží se povznést nad neuvěřitelnost příběhu.

Sice mě mrzí, že seriál byl ukončen už po první řadě, ale na druhou stranu je možné, že by se to s dalšími epizodami pokazilo. Ta první řada byla nesmírně nápaditá, osvěžující a pohodová. O mladé ženě, která si myslí, že je šílená, když ji neživé zvířecí obličeje nutí pomáhat ostatním, neboť si zakládá na tom, že se k ostatním chová odtažitě, cynicky a nikdy ne mile. V každém díle se objeví nový příběh o tom, jak Jaye právě díky svým malým „přátelům“ změní osudy lidí kolem sebe a vidí, že každá maličkost může znamenat obrat v životním příběhu, ať už v jejím vlastním nebo někoho jiného. Provedení seriálu je půvabné a je znát, že za ním stojí tvůrce i mého oblíbeného Pushing Daisies a nechybí humor, který je vážně vtipný.

Tento seriál má zajímavý námět kouzelné víly, která na svatbách umožní nešťastným jedincům dostat se na pár hodin do minulosti a pokusit se napravit to, co pokazili. V případě Kena byl příběh o to přitažlivější, že tyto cesty vždy strávil s partou přátel a mohli jsme tak sledovat jejich vývoj a závidět jim přátelství, jež přetrvalo už od dětství. Bohužel mě příběh nedokázal dostatečně upoutat a asi od sedmé epizody jsem se začala nudit a přestalo mě zajímat, jak Kenovo úsilí vlastně dopadne. To je také důvod, proč jsem se nepodívala na speciál, objasňující další vývoj. Co mi na seriálu trochu vadilo, byly scény s Alleluia a také mi moc nejde do hlavy, že Ken vlastně během celého seriálu, který pro něj znamenal několik dnů, necítil potřebu odpočinku.

Když jsem viděla, že se zde objevil nový seriál s Jang Geun-seokem, bylo mi jasné, na co se podívám, až zase jednou budu mít čas. Nelituji toho, že jsem zvolila právě Sa-rang-bi, ale přesto ho řadím mezi ty slabší korejské seriály, které jsem zatím zhlédla. První čtyři epizody, odehrávající se v minulosti, mě nudily – sice obsahovaly několik originálních nápadů, ale především jsem se pozastavovala nad jednáním postav. Při skoku do přítomnosti se to naštěstí zlepšilo a od té doby už mě to jakž takž bavilo, i když několik scén by se klidně dalo vypustit a celý seriál zkrátit o nudné chvíle. Nad jednáním postav jsem však žasla stále, protože se snad každá několikrát zachovala nepochopitelně a zejména ženy se zde mnohdy chovaly vážně pitomě. Také mi vadila nemožně zvolená hudba, tedy nudné slaďáky, obsahující nejméně desetkrát slovo sarang. Přesto však alespoň nějakou dobu budu na seriál vzpomínat ráda, zejména na sladkého Geun-seoka a Si-hua, hezké zahrady a květiny a Diamond Snow.

Hvězdička za hudbu.

O ději filmu jsem před puštěním nic nevěděla, neboť neznám knihu a ani jsem si zde nepročetla profil filmu, za což jsem ráda, protože jsem se tak nepřipravila o velké překvapení. Už od počátku jsem věděla, že bude hodně divný, a to také byl. Zrůdný svět, v níž se film odehrává, je zde zobrazen naprosto realisticky, a o to hrozivěji působí. Je nabit emocemi, které z Never Let Me Go činí jeden z mých nejemotivnějších filmových zážitků poslední doby. // Edit: Knižní předloha je ještě lepší a za zhlédnutí určitě stojí i japonský seriál.

Když zase někde uslyším, že Francie je vyspělá země, od níž by se Česká republika měla učit, vzpomenu si na tento film a řeknu si, že by to mělo být naopak. Osobně si totiž nedokáži představit, že by to na nějaké škole mohlo vypadat takto, a proto mě šokuje číst si ve zdejších komentářích, že se film dá aplikovat na české školství nebo že v něm někteří poznávají svá školní léta. Mezi zdmi mě zaujalo, ale pokud skutečně zobrazuje realitu, tak je to smutné.

O syrovosti filmu, která zobrazuje bezútěšnou krutost reality, v níž lidé myslí na spravedlnost až na posledním místě, tu už bylo psáno mnohé, takže tato slova mohu jen potvrdit. Film lze brát jako palici, která útočí na naivy, jež věří v to, že lidé se postarají o potrestání zla a naopak ti ctnostní dosáhnou svých cílů. Dogani na to jde dobrou cestou a věřím v to, že všichni diváci po zhlédnutí vyjdou otřeseni tím, co se může dít a přitom stát nechá viníky odejít bez úhony. Na některé scény nebyl hezký pohled a podle mě by neuškodilo, kdyby tvůrci nemuseli zobrazovat vše a něco nechali jen na slovech, ale někdo asi potřebuje explicitně ukázat, o co film usiluje, aby se do něj dokázal vžít.

Další povedená korejská filmová směsice žánrů. Romantika tvoří hlavní linii, kdy sledujeme vývoj páru, jehož silnější článek představuje jako vždy výborná Son Ye-jin, jejich život však trochu připomíná duchařský horor a díky němu se dostaví i mrazení v zádech, vše je zpříjemněno humorem a bez nějakých dramatických chvilek by se to také neobešlo. Bylo to snad poprvé, co jsem se v takové korejské směsici setkala i s hororem a nestačila jsem žasnout, jak perfektně i tuto děsivou stránku dokázali skloubit s ostatními, aniž by některá z nich převažovala či působila rušivě. K některým scénám mám sice výhrady, něco mi připadalo trošku přehnané a Lee Min-kimu jsem občas nevěřila, ale i přesto mi film přinesl dávku emocí a pobavil mě, proto jsem s ním jako celkem velmi spokojená.

Na This Must Be the Place jsem se velmi těšila, ale i přestože začátek vypadal slibně, nakonec mě zklamal, neboť části, které se mi nelíbily, převažovaly nad těmi, co mne zaujaly. Snad to bylo zčásti způsobeno mou únavou, ale jistě i zmateným způsobem zpracování, neboť jsem mnohdy nechápala, co se právě děje, kdo je kdo a proč Cheyenne vyhledal zrovna tyto lidi. Také mám trošku problém se samotným Cheyennem, kterého Sean Penn ztvárnil ne jako sympaticky divného člověka, ale spíše jako nepříjemně divného člověka a pokud si neoblíbím hlavní postavu, pak mě většinou pořádně neosloví celý film. Díky vzhledu hlavní postavy, připomínajícímu Roberta Smithe, jsem očekávala alespoň dobrou hudbu, která by zážitek bezpochyby zpříjemnila – docela dobrá hudba tam sice byla, ale čekala jsem, že trochu více zabrousí do mého oblíbeného stylu. A poslední, co vytknu, je posledních pár minut, které mi připadaly jako propagace konformismu. Hodnotím tak vysoko, neboť si nemyslím, že by film byl špatný, naopak určitě najde své příznivce, za sebe však nemohu doporučit.