Mikah

Skutečně originální a milé. Je sice pravda, že jsem si představovala pohodový snímek o vynálezci, co nechává z oblak padat hamburgery a ta druhá akční polovina o záchraně světa mě trochu nudila, ale i přesto zůstávala originální. A moc se mi líbil název Fldsmdfr, který mi připomněl léta strávená s učením se vzorečků do fysiky :D.

Korejci jsou jedničky na míchání filmových žánrů, takže v takových filmech vůbec nevadí, pokud mi je jedna složka vzdálená, jelikož ostatní to vynahradí. Jopog manura nejde ani slovy popsat. Korejky by se ale rozhodně měly od Mantis naučit, jak na manžely! :)

Na základě vysokého hodnocení jsem očekávala něco mimořádného, proto jsem trochu zklamaná. Atmosféra je příjemná, téma lékaře, který chce pomstít smrt své dcery, originální a Takeuči Júko výborná. Jenže na mě je to celé možná až příliš rozvláčné a bez jiskry. Nedá se říci, že bych se nudila, ovšem mezi jednotlivými epizodami jsem si na seriál ani nevzpomněla a do dalšího dílu se nijak nehrnula, a proto jsem se seriálem strávila téměř tři měsíce. V rámci všech seriálů nadprůměr, avšak z těch japonských podle mě nijak nevybočuje.

Děj je absurdní – mladý muž hledá slušné bydlení, takže dámě slíbí, že bude hrát zvířecího mazlíčka a ona v tom vidí příležitost k návratu jejího zesnulého psa Momo. Téma je převzaté z mangy, na základě níž vznikl také japonský seriál, takže šílené téma by ani nemělo překvapit. Já jsem se na film podívala jen díky Jang Geun-seokovi a je pravda, že je zde úžasný a také si můžeme užít trochy jeho tanečních a pěveckých schopností. Jenže skvělý herec hned nedělá film samotný skvělým. Celé téma mi příliš nesedlo a bohužel ani jeho zpracování. Střídají se v něm části, které mě bavily a které mě nudily, které se zdařily a které mi připadaly přehnané. Jako celek mě nedokázal zaujmout, protože mu něco chybí.

Je to slaďounké, plné kudrlinek, mluvících zvířátek a veselých písniček, kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Ano, parodie na Disneyho od Disneyho. Je třeba film brát s nadhledem a nenadávat na klišé, která tam jsou záměrně, neboť by myslím bylo nemožné, aby něco takového tvůrci mysleli vážně. Díky tomu mi film přinesl spoustu smíchu, ale přese všechno také snivou náladu, protože stále zůstává kouzelnou pohádkou, navíc Amy Adams je zde neskutečně nádherná. Podle mě výborný nápad.

Příliš dlouhý a nudný film, který pojednává jen o praseti. Skutečně jen o praseti, protože ač téma vybízí ke zkoumání jednotlivých žáků, žákyň a učitele, tvůrci se toho nechopili a charaktery postav ignorovali a potom pro mě bylo unavující sledovat jen pobíhající prasátko a neustálé řešení, co s ním. Film se tváří, že v sobě skrývá myšlenku a čekala jsem, že se postupně vyjeví, ale naopak byla na konci pohřbena. Netvrdím však, že je film špatný, spíše mi neseděl a místy jsem se i bavila.

Oníčan no hanabi pojednává o nešťastném údělu rodiny Sato, žijící v malém městě Katakai, které je proslulé festivalem spojeným s ohňostroji. Mladší Hana je veselá, vnitřně silná a velmi oblíbená dívka, avšak trpí vážnou nemocí, a tak musí trávit spoustu času v nemocnici. Starší Taro je ve společnosti naopak neoblíbený a po střední škole se z něj stal hikikomori, tedy někdo, kdo nevychází ze svého pokoje a nestýká se s jinými lidmi. Když se Hana vrátí z nemocnice, dozví se o rozhodnutí Taroa a snaží se ho vylákat ven, ovšem Taro si nedá říct. Dále sledujeme především vztah obou sourozenců a přípravu ohňostroje na další ročník festivalu.

Jeden z mála filmů, po jehož skončení jsem litovala, že jsem se na něj podívala, protože potom už nebudu mít možnost užít si první zhlédnutí. Podle mě mu nic nechybí a ještě je navíc dodán půvab, které dokáže chytnout za srdce. Cynikům se to možná bude zdát jako přeslazený kýč, ale mě to okouzlilo.

Asi jsem jediná, ale Parang juuibo mě bavilo mnohem víc, než původní slavné Sekai no chuschin de, ai wo sakebu, které jsem viděla už před dvěma a půl lety, ale k uzoufání mě nudilo a na další pokus jsem zatím nenašla dost odvahy. Paran juuibo si mě sice nezískalo natolik, abych předpokládala, že si ho zapamatuji, ovšem užívala jsem si ho. Dostalo se mi dojetí i smíchu, pohled na mého oblíbeného Cha Tae-hyeona i na půvabnou Song Hye-gyo a krásná hudba zážitek zpříjemňovaly. Možná příliš přímočaré a místy přehnané, ale v tomto případě mi to nevadilo.

Viděno 6. 10. 2011 v Divadle v Celetné. Do divadla bohužel nechodím moc často, ale to způsobuje, že každá návštěva je pro mě svátek a všechny hry, co jsem doposud viděla, na mě učinily velký dojem. Knihu od Puškina neznám, neboť ruská literatura mě nudí, takže jsem měla trochu strach, ale už první scéna mě přesvědčila, že mě hra obohatí o nevšední zážitek. Krásně divná, promyšlená a vymazlená hra se silnou atmosférou, kde snad každá scéna je skvost a to vynahradí i těch několik pro mě nudných okamžiků. Doufám, že budu mít možnost si hru ještě připomenout doma na obrazovce.