Renfield

Pouze lehce načrtnutý svět, v němž se pohybují postavy od operace k operaci, či od sexu k sexu, jak je několikrát zmíněno. Přitom nápady Davidu Cronenbergovi rozhodně nechybí, jenže o jejich rozvíjení a tím budování světa/příběhu zřejmě tolik nešlo. Děj je prakticky bez atmosféry, což při jinak velmi poutavém prostředí a především výborném soundtracku Howarda Shora zamrzí dvojnásob. Větší péče byla, mám pocit, věnována samotným operacím, které jsou vlastně až poeticky natočeny, ať se to, co se v nich odehrává, sebevíc nelíbí. Viggo Mortensen a Léa Seydoux jsou fajn, Kristen Stewart mi svým výkonem do nálady filmu nesedla. Postavy také zasloužily větší péči, alespoň Saul s Caprice, jejichž vztah je zřejmě čistě pracovní, přesto však chce minimálně jedna strana víc, přesto spolu provozují "operace", v nichž je Saul nepochopitelně hlavní hvězdou. 55%

Okoukaná dodávka tolik nepotěší, to její řidič s břitvou a dalšími pomůckami, už podstatně více. Žádná maska, žádný pomalu chodící nezničitelný přízrak, ale klasický francouzský ufuněný moula, co prostě přijede a bez rozmyšlení vraždí. Škoda, že je až příliš brzy jasné, jak to s ním nejspíš bude. Což na celý předchozí děj hází úplně jiné světlo, díky němuž se sice dá odpustit mnoho nelogičností především v chování obětí a třeba i ta dodávka, na druhou stranu to k dosavadnímu dění sedí hodně ztěžka. Přitom obyčejná přímočarost tomu tak slušela a velmi rychle dávala patřičně hutnou atmosféru. Alexandre Aja ji buduje hned v úvodní scéně, ke které se film samozřejmě vrací v závěru a to opět se stejnou silou, ale i pointou. Tím nejsilnějším tak zůstává dům, kde výborný gore Aja rozjíždí do extrému, určitě záměrného extrému... třeba takový pán domu. 75%

Meg plave hluboko v béčkových vodách a je to tak naprosto v pořádku, k jeho škodě z nich však nakonec nevytěží vůbec nic. Jinými slovy, závěr je do extrému zidealizovaný a jeho poslední záběr odhalí, že přežila i jednohubka pro žraloka. Dohled byl jistě přísný, což pokazí i jinak dobře přestřelené finále na pláži, v němž absence krve působí až směšně. Jason Statham to však spolehlivě táhne a zbytek jeho týmu je takový příjemně devadesátkový. Odkazů na akčňáky těch let je tu více, což je zase ta lepší stránka filmu. 50%

Vylíhnutý ptáček sice nevypadá nejlépe, přesto účel splní a svoji podobou jde stejně brzy dál, čímž je tento problém vyřešen. Větší horor navíc nabízí samotná rodina, jejímž nejnormálnějším členem je právě Tinja, která si svoji pozici zde začíná velmi brzy uvědomovat, částečně právě skrze ptáčka se postupně nabízí "řešení". Psychologická část je výborná, matka, která pro svoji vlastní sledovanost a neúspěchy terorizuje dceru a otec, jenž vůbec netuší, jak s ní mluvit. Dusivá atmosféra v domě je všudypřítomná a pobyt u Tera svým způsobem vykoupením, alespoň na chvíli. Ovšem základem všeho je právě velmi dobře vykreslený vztah matky s dcerou, v jejichž rolích jsou Sophia Heikkilä a především Siiri Solalinna výborné. Hanna Bergholm se navíc nebojí ve filmu přitvrdit, ať je to krmení, pes, nebo závěrečná scéna, ta především. 75%

Postav se v této operaci vystřídá ještě více, než lokací natáčení. Druhé zmíněné však Guy Ritchie dokáže svým klasickým způsobem využít, takže filmu sednou, navíc v nich velmi dobře vypadá i jinak nijak přelomová akce. S postavami už je to horší a bolí to především u Grega Simmondse v podání Hugh Granta. Ten totiž každou za svých scén dokáže vytáhnout o úroveň výš a větší prostor by mu rozhodně sedl, stačí vzpomenout na satelity, tahle scéna totiž v pohodě trumfne i samotné finále. Že je to Ritchie je znát nejvíce v samotném úvodu při představení týmu, tady je ta souhra rychlého střihu, hudby a kamery nejefektnější. Jako žánrovka a představení dalšího ze série drsňáků Jasona Stathama úplně v pohodě, celkově však Ritchie bez dané formy, která nechyběla například lepšímu U.N.C.L.E. 70%

Roztomilejší než Gizmo, mi vždy přišla jeho řádně vykoupaná a pozdní večeří vylepšená verze. Bordel a snad i to ostatní jim musím odpustit, taková koleda, nebo ještě lépe návštěva baru a kina, by bez něj neměly ty pravé grády. Právě v kině nakonec gremlini odhalí svoji křehce romantickou stránku, čistě negativní tvor přece nemůže tolik prožívat Sněhurku. Lidé jsou tu spíše potravou a jejich scény doplněním stopáže, což je vzhledem k obsazení a nevýrazností postav vlastně dobře. 60%

Zamilovanost a tím i oddanost Bess je pro ni nebezpečná, Jan vnímá jejich vztah řekněme reálnějším pohledem. Závažná nehoda jeho povahu však změní, nebo nechá vyplout na povrch to, co bylo prozatím skryto a co ho přidává na stranu trýznitelů Bess, i když úplně jiným způsobem. Za trýznitele se dá považovat téměř celá vesnice žijící v neuvěřitelných "tradicích", jenž ženě dávají minimum práv. I zde však platí, že nejsou všichni stejní, ty však Bess sama pod tíhou těžkých psychických problémů nechápe, neslyší. Je tu přeci Jan, který to s ní nemůže myslet špatně a kterému je třeba splnit každé přání, ať je jakkoliv zvrácené. A potom je tu i Bůh... Pocitově nejsyrovější Lars von Trier, co na tom, že jeho pozdější díla dokážou příběhově zničit ještě víc, když Prolomit vlny má syrovost nejen v příběhu, ale i kameře a zvuku. Nadšen z tohoto pojetí nejsem, více mi sedí právě pozdější poetičtější (opravdu velké uvozovky) Trier, ale k Vlnám to zkrátka neuvěřitelně sedne. Dělení kapitol potom působí až ironicky, je tu hudba, záběr na barevnou krajinu, což dokáže vzbudit naděje, které Trier v každé kapitole rychle ukončí, protože vždy může být pouze hůř, až do závěrečného "vykoupení". Emily Watson si na natáčení zřejmě prožila své, hraje ovšem výborně. K postavě Bess jdou i její občasně zvláštní výrazy v obličeji, působí nesměle a čím blíže závěru, tím více zničeně. Stellan Skarsgård je jinde, bez nějakých zásadnějších výjevů mám pocit, že Bess chápe a v životě hodlá postrčit dál, minimálně v části do nehody. 90%

Nemám pocit, že by bylo nutné pokoušet se o něco emočně silnějšího, vždyť dění mluví za vše. O postavách nebylo třeba vědět tolik, když ono tolik v tomto případě pro jejich hlubší poznání stejně zdaleka nestačí. Stačilo stručné rozestavění figurek, názor každého z bratrů na situaci a ve zbytku to, v čem je Romain Gavras nejsilnější, zcela pohlcující klipová forma. Přepadení policejní stanice a jízda zpět na sídliště Athena spolehlivě vtáhnou do bitevní vřavy. Kamera proplouvá místnostmi, v nichž panuje dokonalá souhra, každý dělá přesně to, co má, i ten poslední za postavou v záběru má svůj smysl. Není to jen první polovina, v tomto trendu se pokračuje i dále, ale právě s větším prostorem pro příběh, který pouze přidává další otázky. Atmosféra, ale i Sami Slimane však na výbornou. 75%

Škoda přílišných odkazů na minimálně tři kultovní horory, v této podobě se to už nedá nazvat inspirací, ale vykrádáním. Přitom nápad dát dohromady několik hororových subžánrů sliboval béčkově oddechovou jízdu, jenže ani jeden z nich není dotažen, například kamera uhýbá před gore, za což pravděpodobně může rozpočet. Zůstává tak pouze nuda, která je částečně originální pouze tím, že většina strašení probíhá ve dne. 45%

Více než příchodu antikrista a nacistů se film mohl věnovat vztahům (protože milostný trojúhelník je v tomto případě poněkud málo) na statku. Dění tam sice má zdaleka největší prostor, čímž výše zmíněné působí zbytečně navíc a to včetně "pointy" v podobě antikrista, přesto však nechává otázky, které jsou pro vztah zásadní. Především, čím si Roháč Julišu nakonec získal? Dítětem? Ke změně jejího pohledu na něj zřejmě došlo mnohem dříve. Chováním ke své ženě, synovi a k ní samotné to jistě také nebylo. Tak že by jiné motivace? Těžko říct, ten moment jsem ve filmu nenašel. To kamera na rozdíl od scénáře vyprávět umí, vůbec krajinářské kompozice nejednou prosvítí přetrvávající depresi. Ovšem na výbornou jsou i interiéry statku, vždy pečlivě nasvícené a to včetně tváří herců, z nichž především Judit Bárdos a Attila Mokos dokáží mluvit pohledem. Minimálně tam, kde pohled stačí, ale vše nikdy neřekne. 65%