Renfield

Když do Las Vegas, tak jedině s kufrem (ideálně kufry) plným drog a především plácačkou na netopýry. Ti ale nejsou na silnicích tou jedinou nepříjemnou nástrahou, potkat se dají i velmi zvláštní stopaři, či osamocení policajti. O barech ve městě potom raději ani nemluvit. Takže nejlepší je přibalit si sebou na cestu svého vždy pohotového právníka a máte klid... Fantastická až "drogově závislá" kamera, dokonalý soundtrack a exhibující Johnny Depp s rasově znevýhodněným a snad ještě lepším Beniciem Del Torem, v tom největším tripu Terryho Gilliama. 80%

Netradiční příběh obyčejného chlapského souboje bondovce sluší, vůbec když se Roger Moore v roli našel a jeho protivníkem je Christopher Lee. Scaramanga je rozhodně jedním z nejzajímavějších záporáků vůbec, i když záporáků... Sice dokáže být správně démonický, ale nohama se i přes vlastnictví něčeho jako cirkusu a neméně zajímavého Nick Nacka, drží pevně na zemi. Což ale platí pouze do jisté doby, závěrečná procházka po jeho jedinečném sídle totiž odhalí motivace, které mi k němu vůbec nesedí. Takový lehce sympatický nájemný vrah působí podstatně lépe, naštěstí se v této lepší podobě ve výborném závěrečném souboji ještě vrátí. Zřejmě aby úspěšně dokončil misi zničení jedné akční scény a pocitu z celého filmu, vrací se i šerif Pepper a zvládá toto své pokračování na výbornou. Naštěstí je tu ještě Bond girl Goodnight v podání Britt Ekland, ta na rozdíl od Peppera některým scénám na kvalitě opravdu přidá a tvůrci mohli přidat i ji, samozřejmě nikoliv na kráse. 60%

Tahle míle je opravdu dlouhá, pro některé (obzvlášť pro ty, co ji musí projít) snad až nekonečná, ale tak výborně napsaná, že prakticky nemá slabšího místa. Přitom zdaleka nejde jen o příběh, každá z postav je zajímavá, navíc vždy jedinečně herecky pojatá, nikdo tu není stejný. Tou nejzajímavější potom není Hanksův Paul Edgecomb a přesto, že je charisma Michaela Clarka Duncana srovnatelné s jeho velikostí, není ji ani jeho John Coffey. Na straně světlé je to rozhodně Dean Stanton výborného Barryho Peppera a na té temné trojice vězňů, cvičitel myší Eduard Delacroix, cvičitel pochodů a pobytu na elektrickém křesle Toot-Toot a do třetice cvičená opice Wild Bill, v podání fantastického Sama Rockwella. Filmařina je to jak se na dílo Franka Darabonta patří bezchybná, proto nemůže chybět ani výborná kamera, která si v mnoha scénách bere hlavní slovo. Je tomu tak i v té nejsilnější, kdy je popraven Delacroix... děním něco naprosto šíleného, ale kompozicí kamery přesně naopak a to včetně "pochodu". Takovým až poetickým návalem dobra (v tom nejlepším smyslu slova) jsou potom scény Coffeyho uzdravování, poetické především hudbou a také využitím světla, což nakonec platí pro celý film, ale pro tyto zásahy dobra obzvlášť. 90%

Na ploše několika minut dokáže Joe Wright ukázat mnoho z tváří války, vlastně mu k tomu stačí jedna výborně natočená dlouhá "procházka". Přesto mám pocit, že tady už není tolik doma, ale i odsud se domů ve vzpomínkových scénách často vrací. Do první části filmu k psacímu stroji, jehož zvuk je i do hudby zakomponován a tímto způsobem jakoby příběhem provázel. Nechybí totiž u ničeho důležitého mimo knihovny, do které ale přesto velmi upřímným dopisem zasahuje nejvíce. Tahle scéna je společně s hledáním a samozřejmě nalezením jedním z vrcholů celého filmu. James McAvoy a Keira Knightley jsou výborní, na svůj vztah nemají příliš času, přesto se jim dá věřit a prožívat. To vše ve vždy pečlivě komponovaných záběrech kamery, které obzvlášť ve spojení s již zmíněnou hudbou a zvukem tvoří atmosféru. A to vše už v první části z pomyslných třech, čímž neříkám, že je film v dalších slabší, jen mi těch emocí a krásných záběrů přišlo méně, což je vůbec vzhledem k závěru zvláštní. Ten poslední skok byl řekněme lehký šok, to je ale pro pocit z filmu velmi dobré. 80%

Až se naučím běhat jako Sardiňan, mlčet jako Sardiňan, objednávat si pití jako Sardiňan a hrát hru s počítáním prstů jako Sardiňan, odstěhuji se na Sardinii a koupím... samozřejmě ovce, protože Měsíc už pána přílivu a odlivu má. Některé scény mají velmi překvapivé vyústění, pokud je tedy něco co se při tom příběhu dá nazvat překvapivým. Takže takhle a snad přesněji, mají velmi úderné tečky, vůbec když se při nich používá kladivo. A když se na místě, kde není možno ani z jedné strany objet, střetne trojkolka s oslem, je čas i na nějaký ten pěkný záběr kamery, ve filmu rozhodně ne jediný. 80%

I když to v několika dalších filmech nebylo jiné, právě tady je příklon ke komedii na škodu nejvíce. Myslet to "vážně" a spojit vtip s voodoo? Něco takového rituálním scénám na atmosféře dvakrát nepřidá, vůbec když se v žánrech skáče podobně snadno jako v ději, kde jsou všichni také hned z ostrova na kontinentu. Ony rituální scény mají naštěstí jeden velký klad, tím je černošská verze Daniela Nekonečného Baron Samedi. Démonická a silná postava, ještě zajímavější než samotný záporák Kananga, který má též své kvality, ale jeho závěrečná nafoukanost dosahuje obřích rozměrů, což ovšem opět způsobuje ta komedie. Právě ona nakonec ničí i tu nejzajímavější scénu, ve velmi poutavých přírodních scenériích odehrávající se honičku v motorových člunech, kterou tak příšerně natahuje dění kolem zbytečného Šerifa Peppera. Prvotina ještě se hledajícího Rogera Moora by potřebovala řádně protřepat a hlavně tolik nemíchat, tak aspoň že Bond girl se tentokrát opravdu povedla. 50%

Nebýt toho, že si tu Bond dělá exkurze do Blofeldových zařízení, aniž by si ho někdo více všiml, což je vůbec vzhledem k jejich vztahu zvláštní a to i na bondovku. A nebýt toho, že když už mu ta exkurze nevyjde, udělá mu Blofeld komentovanou prohlídku sám, aby ho na jejím konci mohl klasicky zavřít, protože co jiného s Bondem dělat. A do třetice nebýt samotného Blofelda, který je tu herecky v tom nejslabším vydání, byla by to velmi slušná bondovka. Všechny výtky jsou totiž plně vyváženy několika výbornými scénami, jejichž největší problém je právě to, že je občas dost na sílu spojuje zvláštní scénář. Krom kremace a bitky ve výtahu je tu například velmi originální pronásledování Lunochodu, který se do pouštní krajiny hodí opravdu více než například auta. Ta dostávají své hlavní slovo ve výborně natočené honičce v ulicích Las Vegas, jenž celému filmu dodává "barevnou" atmosféru a kéž by i Bond girl... Jill St. John totiž nic moc, ale kdyby Lana Wood! Ale ještě lehce zpět k Blofeldovi, více než on totiž zaujme zabijácký pár pánů Winta a Kidda, jenže i ti tak nějak zůstávají příběhově nerozvedení, čímž z hlavy rychle vyšumí a zbyde jen smrad. 65%

I když se Číslo 9 se svým příběhem pere, jeho fantastické vizuální pojetí a prakticky nepřetržitá akce si bez něj vystačí. Samozřejmě to má k ideálu daleko, ten svět je plný zajímavých detailů, strojů a možností vůbec, zkrátka by si zasloužil něco řádně propracovaného. Podobné je i to s hlavním hrdinou, Devítka se stále chová nelogicky, napáchá víc škody než užitku, přesto je tím "spasitelem"... vážně k zamyšlení. Naštěstí ono páchání škody má za následek již zmíněnou akci, která je bez výjimky fantastická, vždy navíc podpořená výborným soundtrackem. To se potom příběh jednoduše zavře do truhly a nechá se unášet, což mi v tomto případě těsně stačilo. 70%

Především co se postav týče výborně napsáno, dvojnásob to platí právě pro neviditelného Toma. Ten je ostatními považován za hodného chlapce, v některých případech snad až chudáčka, který toho talentu příliš nepobral. Jenže Tom sleduje a jistě i bez svých brýlí vidí, je dokonalým bratrem a nerad opouští své dlouze budované pozice. Jeho psychologický vývoj ve druhé polovině nadchne, z tohoto pohledu je druhá tou lepší polovinou, v té první jsem měl pocit, že by se občas dalo stříhat. Jenže zpětně marně přemýšlím kde, vše si k sobě sedne, vše má svůj důvod. Navíc zkracovat scény v nichž jsou spolu Jude Law a ve všech svých tvářích dokonale rozeznatelný Matt Damon, by byla velká škoda. Celý příběh je podbarven výbornou hudbou a má až hřejivou atmosféru, o to je ten pád větší. Jenom těch náhodných setkání v závěru mohlo být méně, jenže i u nich platí jejich určitý příběhový smysl. 80%

Westernově pojatá a hlavně v naprosto pohlcující dobové atmosféře se odehrávající honba na Ala Caponeho, který tu má nečekaně málo prostoru. Přitom i když se mi nezdá, že by se Robert De Niro herecky nějak zvlášť snažil (neznamená že hraje špatně), jsou proslovy k jeho skalnímu fanklubu velmi silné. Hned úvodní holení stojí za to a když se všichni sejdou na slavnostní večeři, při které si nejdříve bere hlavní slovo baseballová pálka, je chuť na jídlo jistě pryč. Kamera společně s Caponem vybírá, krouží kolem stolu a vtahuje do děje. Něco podobného je k vidění i při návštěvě Jima Maloneho, tentokrát sledování přes okna a následně uvnitř bytu. Společně s už čistě westernovým skoro bojem o most a samozřejmě nádražním schodištěm, patří k tomu nejlepšímu ve filmu. Jenom ten polowesternový Ennio Morricone mě tentokrát nějak minul, obzvlášť když si Eliot při soudu odskočí na střechu, tam mi ta hudba hodně nesedla. 80%