Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Drama
  • Dobrodružný

Recenze (107)

plakát

Jumanji: Vítejte v džungli! (2017) 

Další ztráta, další zklamání. Bohužel. Když bylo oznámeno, co se chystá, ani jsem nehnul brvou. Nebylo proč. Měl jsem možnost vyvádět, shodit židli z posledního patra činžáku a pak hupsnout do letadla a napálit to Národního divadla, aby se neřeklo, že nejsem zapálený fanoušek umění a kultury, ale neudělal jsem ani prd. I prd by byl moc hezkou reakcí. Každopádně, bylo to tu, přišel den, kdy jsem dostal chuť. Ne tu velkou, takovou menší, jako kdybyste se vypravili na návštěvu k tetičce, co má hromadu koček a je slepá na jedno oko a zrovna se Vás chystá hostit. Ale chuť tu vážně byla. Film začal, osobně jsem moc rád, že už v úvodu dokázali tvůrci potěšit ty, kdo trpěli skepsí, takže se jim podařilo mě zklidnit, ale… to bylo vše. Ne, opravdu. Vážně. Bylo to vše. Nějakým způsobem to začalo, milý úvod a najednou nezajímavé postavy, které se dlouho neudrží a jsou nahrazeny, ale tam zase nefunguje chemie, jak by měla. A rozhodně už ani na mě nepůsobí to, co by zabralo před 5 – 10 lety. A Karen Gillan to nijak neusnadnila. Dobrá. Jsme ve hře. Doslova ve hře, opět a zase, nikdy jinak, kde se narychlo seznámíme s prostředím, postavami a vlastně tak nějak se vším. Až pak k závěru dochází k menším překvapením, která potěšila. Dobře, šance číslo dvě. Ale moc dobře to nefunguje. Přestože to má potenciál, vážně, ale hodně vážně, nic se tam neděje. A to mě vytáčí. Jsou tam momenty, při kterých jsem vyprskl smíchy, kdy jsem si říkal, že už se konečně všichni stmelili a předvedou na plný koule, co se sluší a patří. Nikde nic. Nebýt těch pár hezkých chvil, nostalgického úvodu a sekvencí, kde se člověk od plic párkrát zasměje, mé hodnocení by bylo někde jinde. Pravděpodobně u Johnsonovy karamelové prdel…ky. Slabá záležitost.

plakát

Big Lebowski (1998) 

Tak tenhle film zklamat nemůže. Už nikdy ne. Opětovně jsem se k němu vrátil, když jsem viděl, že jsem mu nedal žádné hodnocení. No jo, to je pravda, jaké hodnocení mu mám dát? Jaké si zaslouží? Z mého hlediska, plný počet knedlíků. Osobně hrozně rád doháním staré záležitosti, vracím se zpět a pak zpátky, a zkouším a upřednostňuji to, co bylo, než to, co se chystá. A jedním z restů byl i tenhle film, neboť když jsem ho viděl poprvé, nemyslím si, nemám ten dojem, že bych si ho vychutnal, jak bych měl. Dnes je všechno jinak. Co se mi nelíbilo, zbožňuji a nacházím hodně krásy tam, kde ji nebylo vidět. Big Lebowski je právě ta dokonalá směs krás, které člověk musí milovat, pokud dokáže ocenit život takový, jaký je. A že je přesně jako tenhle film. Je o lidech, o jejich osudech, událostech, co jsou hodny převypravování a pohodě, humoru, tragédii. Tenhle snímek nelze nenávidět, pokud dokáže až nostalgicky zvednout náladu za každých okolností a zároveň luxusně pobavit a to kdykoli na něj dostaneme chuť.

plakát

(Ne)obyčejný kluk (2017) 

Wonder je přesně to, čemu by se dalo říkat – nádherně vypočítavá, na nervy dupající, na city brnkající mrcha. Prostě jednoduše, je to ten malý zmetek, co si uvědomuje, proč tu je a co s námi dělá a to je důvod, proč se mnohdy sami nenávidíme za to, co cítíme. Je to tak nádherně dojemné klišé, že nemohu reagovat JINAK, než dát nemožný plný počet z možného plného. Film, který mne zkrátka dokáže přinutit k pocitu horké, rozlévající se tekutiny okolo srdce, k soucitnému úsměvu a ku mně nesoucitným slzám, si to vyhřáté a slunečné místo prostě zaslouží. Neobyčejný malý Zázrak.

plakát

Vražda v Orient expresu (2017) 

Hercule Poirot v klasicko-moderním podání, které není zdaleka tak strhující a podmanivé, jako první ukázka, kterou jsem měl čest shlédnout (nutno podotknout, že jsem se stihl navnadit přehnanými domněnkami), ale na druhou stranu to je příjemné překvapení. Nesedl jsem si z toho na zadek, nepopadl mne amok a od Agathy Christie jsem za život stihl přečíst maximálně hřbety jejích knih, takže jsem nevhodným kandidátem na obšírné vyjadřování se k celistvosti díla, avšak musím s klidem říci, že – chci další. Opravdu a od srdce jsem si uvědomil, že po tom toužím, poněvadž to klasické podání příběhu je mi blízké a díky za něj. Je to táhlé, ale příjemně a přiměřeně. Nechci být chápán špatně, ale ta unylost je k tomu všemu opodstatněná. Pomáhá k tomu, aby se člověk víceméně uvolnil a dával pozor, protože v ten samý okamžik, ačkoli se to zdá nepravděpodobné, se přece jen něco děje. V dnešní uspěchané době se film řadí mezi klasiku, která se svou podstatou snaží zavděčit, ale nebojí se vykročit vstříc zítřku. Nakonec… snímek Vražda v Orient Expresu nebodá do očí, zvědavost přiměje sledovat až do konce a Kenneth Branagh (u kterého jsem udělal znechucený obličej a pronesl nemístnou poznámku) byl excelentně znamenitý. A co vlastně spolucestující kolegové? Co dodat, nikdo se nesnažil hrát, nikdo prakticky nepředstíral. Tak vynikající byli. Splynutí postav, prokázané herecké umění, uzavřené prostředí, skvělá režie, kyvadlově houpající se atmosféra. Molto bene. Rozuzlení je něco, s čím se musí počítat, pokud člověk není nýmand jako já a prostě se nenechá unést, dá průchod nevědomosti a je ze sebe pak mile překvapený, jak na to přišel. Klasicky řeknu - koneckonců, po určitých stránkách má film převážně vysoké klady, nenáročné nároky a já se vážně těším na další snímek a doufám, že ještě mnohem lepší.

plakát

Valerian a město tisíce planet (2017) 

Osobně se mi na Lucu Bessonovi líbí jeho styl. Nesmazatelný podpis, abych tak řekl, je opravdu znát a je zvláštním způsobem unikátní. A když si odskočí, při čemž mu jaksi přeskočí, ohromně mu to svědčí a hned ví, do čeho se pustit. Když film Valerian & město tisíce planet začne, rozjede se tu taková jakási přehnaně výrazná, barvami a emzáky prosáklá podívaná, která toho smyslu zrovna moc nemá a mně osobně to vzal rozum bokem, načež se mi protočily panenky a dostavil se - a jéje moment - . A že jich zpočátku bylo dost. Nejspíš to byla moje zaujatost, která vedla i k tomu, abych se podíval, jak dlouho film potrvá, načež opět a zase navazoval povzdych a protočené panenky. A najednou bylo po všem. Film skončil, obavy zmizely a já zůstal v mírném úžasu sedět jako přikovaný a chtěl jsem to znovu. Problémem je opravdu ten zvláštní start, který mi nesedl a vypadal přinejmenším jako začátek ukázky na podprůměrnou hru, což mi moc nepřidalo. Vypadalo to všechno rozmanitě, ale byla to nezmapovaná džungle. Poté přišla řada na hlavní figurky, které se mi vůbec nezdály a to, co by jednomu mohlo vykouzlit úsměv, mi jen zkřivilo obličej. Dane DeHaan, co se ukázal v Kronice a Cara Delevingne? To je ta mrcha, co se kroutila v bocích v Sebevražedném oddílu? No, nic moc tedy. Bylo vymalováno a kdoví, z jakých útrob barva vzešla. To byla slabá volba. Clive Owen byl nelítostný a výborný, to prostě šlo, ale tohle moc ne. Chemie nula, emoce nikde, děkujeme, odcházíme. Nakonec by se dalo říct, že to hlavně stále stojí především na dobře odvedené režii a scénáři a fenomenální nápaditosti. Je to zkrátka jedna z těch vzácně proslulých, zábavných, rozmanitých a hravých jízd, při kterých se nejen dá vypnout, ale i naladit na jemný režim a nechat se unášet. Akce, humor a nálož ryzí fantazie. Parádní. Ano, na začátku to byl zmatek, ale postupem času se to rozjelo a z dětského vláčku se stal opancéřovaný rychlík, co mě nenásilně převálcoval.

plakát

To (2017) 

Tak TO tady máme znovu. Lituji jen toho, že jsem se ještě nedostal ke knize, ale to myslím, že časem napravím. Původní snímek nemá cenu zmiňovat, přestože časem trochu dozrál a má něco do sebe, nemá žádnou cenu jej stavět hned vedle, avšak na toto zpracování jsem byl hodně zvědavý a musím uznat, bylo to dobré. Hodně dobré. Na úvod zcela jasně a zřetelně musím zmínit fakt, že je tu velice mnoho momentů, kdy jsem se topil v nadšení z napětí, ale také spousty míst, kde jsem to očekával a tak jsem byl ošizený a zklamaný. Navzdory tomu, že stopáž člověk ani nepostřehne, všimne si na sobě stejně ale občasné nudy. Rozhodně jsem byl ale už z první scény udivený, kam až si tvůrci jsou ochotni zajít pro originalitu, jen aby diváka udrželi. Ne, nejedná se tu o nic velkolepého, ale scénář jasně dokazuje, že pokud se v tom člověk pohrabe a umí v tom chodit, dá se z toho vyždímat o mnoho více. Hudba tady byla skvělá a každičkou scénu fantasticky doprovázela a budila ten nejlepší dojem, který k takovému hororu patří. Režie znamenitá a děcka v hlavních rolích tu hrála perfektně. Jejich postavy měly prostor, jaký potřebovaly, aby se mohly krásně sejít a strach, který tu předváděly, byl dokonce i cítit. A TO hlavní? Bill Skarsgard. Ten byl jako Pennywise tak děsivě úžasný, až jsem to nechápal. Opravdu se dokonale předvedl a jeho schopnosti jsou nedozírné. Bylo to zkrátka povedené a ten strach, napětí a akce jsou prvky, kterými tento snímek disponuje a dominuje. Vizuální stránka byla bombastická a o emoce tu není žádná nouze. Sám jsem byl překvapený, jak se to dá dobře zasadit. Možná to není úplně zázračné, nejdokonalejší dílo, ale stálo TO za to a konec mi přidal na úsměvu a očekávání.

plakát

Sedmero krkavců (2015) 

Nemohu si pomoci, ale opravdu není důvod se snažit to nějak zachraňovat, ani přehánět. Sedmero krkavců je místy až snaživá pohádka, má spousty světlých okamžiků, krásných, dojemných a opravdu kouzelných, ale kdykoliv bych mohl na chvíli jen pomyslet, že se jedná o rodinnou podívanou, šeredně bych se zmýlil a složil jak leporelo. Ono je to dobré, vlastně i dobře zpracované, efekty byly ucházející a na Marthu Issovou jsem si za tu stopáž stihl zvyknout a našel jsem k ní nějaké sympatie a získal jsem dojem, že by na ní něco mohlo být. Možná to bylo tím, že toho moc nenamluvila, ale svůj půvab má. Ostatek byl ve svých rolích taky dobrý a Zuzana Bydžovská byla skvělá. Co však nemohu říct je, že by to bylo až tak zdařilé. Je tu vše, co má být, vše, co by mělo k pohádce patřit, ale ten hororově akční nádech nevydýchám. Na nějaký oddych během filmu jsem mohl zapomenout. Tempo bylo až nelítostné, stejně jako sekvence, které dokázaly vystřídat vlídné momenty. Bylo to až k neuvěření a já měl co chvíli pocit ztráty očních víček. Tak zběsilou a drsnou pohádku jsem dlouho neviděl a na její vlnu se naladit opravdu nedokážu.

plakát

The Discovery (2017) 

The Discovery jako seriózně braný film a vedle toho Jason Segel. To není pokus o žert. Když jsem měl možnost se na tento film podívat vůbec poprvé, uhnul jsem pohledem před pravdou, ale podruhé mi to stejnak neuniklo. Moje oči byly uchváceny a mozek zpomaloval a zastavil se na nízkých dvou procentech. Možná méně. Rozhodně jsem byl zvědavý, věděl jsem minimum, a přesto jsem byl u vytržení, že ho uvidím v něčem takovém. Rooney Mara byla excelentní a její utrpení bylo jako opravdové. Robert Redford byl jako vždy skvělý a už hned v úvodu jsem věděl, že s ním problémy nebudou, ale když se objevil Jason Segel? Nechci říkat, že se teprve vyskytly trable, ale ano, vyskytly. První, co mě napadlo, bylo: Marshalle, jsi to ty? Těžko uvěřit, kde se to vlastně objevil a jak se snaží, ale za celý film tu měl jen dvě tři místa, kdy jsem mu to věřil a zbytek byl jen zoufalý pokus. Bohužel. Mohu jen doufat, že se ještě vzpamatuje a něco předvede. A co se týká toho ostatního? To se tak nějak dalo přežvýkat. Nápad to byl originální, to se musí nechat, ve scénáři nebylo tolik hluchých míst a bariér, ale také nebylo nic pořádně dotažené a vyvrcholení se nekoná. Ne takové, jaké by si člověk přál, poněvadž je zde spoustu natažených gumiček, připravených vystřelit, ale současně se všechny zpřetrhají. Jen mi pořád, během sledování, nesedělo, že se tolik lidí připravilo o život kvůli takovému objevu, ale budiž, asi jsem jiný a hlavně se mi nepodařilo vžít do postav natolik, abych tu nelogičnost snesl lépe. Opravdu mi to nesedlo a bolest zde vyjádřená mi přišla realistická, skvěle přednesená, ale nakonec si myslím, že postavám chybí i druhá strana, ve které by si mohli sami uvědomit nějaké priority. Pak by nepůsobily nevěrohodně. Veskrze to bylo, jak jsem uvedl, celkem originální, bylo zde i solidní napětí a ten melancholický tón všude kolem, usazený především v lidech, se mi moc zamlouval. Nebylo to tak výrazné a konec, který se chystal to celé zodpovědět, to srazil na kolena, což sráží i celkový dojem.

plakát

Ochránci (2017) 

Ochránci jsou jako ruští a patriotičtější Avengers. Mohlo by to fungovat? Mohlo, kdyby si sami tvůrci zvolili, jakým směrem se má film ubírat a nebrali mu nesmyslnými, přeskakujícími scénami vítr z plachet. Očividně si tu někdo ofrknul a řekl si, že když můžou Amíci, může on taky a ještě víc. Nikdo mu v tom nebránil a to je dobře, protože Ruský fanoušek se tu snaží o jakousi originalitu, ale je to i špatně, protože tu je strašný, neskutečný bordel. V tom digitálním boršči se těžko najde něco chuťově výrazného. Je to bohužel laciné, stupidní a líné. Postavy jsou umělejší nežli plastové městečko a nedávají mi žádný pocit, že by spolu měli vůbec kdy něco společného a hlavní padouch je komičtější než video se zpívajícím Putinem. Herci v těchto postavách vůbec nejsou a na hraní tak můžeme rovnou zapomenout. Akce tu bylo přece jen dost, i když končívala a začínala bez postřehu a jakéhokoli rozmyslu a napětí je něco, co by si člověk mohl jen přát, a dostal by to leda v papírovém sáčku s kuřetem a omluvou, ale na pátou stranu je to solidní blbost, která za tu jednu, víckrátužsnadne, podívanou, aby se vyplnila časová mezírka, stála.

plakát

Ovčáček čtveráček (2017) (divadelní záznam) 

Ovčáček čtveráček je opravdu velice nekorektní představení, které se vyžívá v současnosti a kontroverzi, ale nějak mu to ani trochu nesedí. V současnosti se pohybuji, znám i nynější dění na poli politického teátru a pro můj žaludek by bylo přijatelnější, kdybych viděl, slyšel, četl a věděl méně, ale bohužel v dospělém světě by byla hanba si nestěžovat a neutahovat si, přece jen nám k tomu vláda a prezident dávají nejen svolení, ale i důvod. Nicméně si myslím, že toto představení zachází trochu dále, než by mělo. Ovšem, satira nesmí chybět a dělat si srandu z něčeho, někoho takového schvaluji, ale zároveň něco takového dle mého patří maximálně do laciných plátků, na zdi sociálních sítí, anebo hospod, poněvadž to prostě, až na pár narážek a vtipných momentů, není ani trochu dobré. Snaží se, opravdu ano a oceňuji to, dokonce je to i skvěle sehrané, ale člověk jako já spíš kroutí hlavou, než by se smál, přestože z toho tahají jednu kartu z rukávu za druhou. Dokonce se i orientují, mají to naštudované, ale stačí to? Ani zdaleka ne, protože to prostě je laciné a nevtipné. Utahovat si a shazovat si můžeme, jak chceme, ale na jevišti bychom to měli přece jen dělat s nějakou úrovní, která tu schází.

Ovládací panel

Reklama

Reklama