MarekPlachky

Buzz Rakeťák na cestě do pravěku... Film na svůj potenciál příliš krátký a na druhou stranu film na svůj potenciál příliš dlouhý. Ať tak či tak ve výsledku byla zvolena špatná cesta a 90  minut (včetně titulků) je špatně. V ideálním světě jsme mohli dostat příběh o nabouraném astronautovi s malou holčičkou a dinosaury, co by se dal odvykládat před spaním za slušnou hodinku bez zbytečného přehršle lekaček a nadměrné akce. V ideálním světě jsme mohli dostat drama o emocemi vyčerpaném taťkovi a jeho "dcerami" doprovázené dinosaury, budovanou akcí, emocemi s vyvrcholením a patřičně rozvedenými příběhovými motivy. Naneštěstí však nežijeme v ideálním světě a musíme žít s tím, co jsme dostali.

Starému dobrému příběhu o mimozemské Pocahontas vyšel zcela a velice nový díl, tentokráte o 30 mimozemských minut delší a místo mimozemské Amazonie se odehrává v mimozemském Karibiku, staří mimozemští hrdinové se vracejí, noví se rodí a dospívají, mrtví ožívají a bílí modrají. Rozhodně na úrovni příběhu a scénáře neočekávejte Shakespeara a ani nic lepšího než průměr, enviromentální myšlenka je stejně jako v prvním díle přítomná, ale pro tentokrát více upozaděná z jednoho úhlu a z druhého vás s ní mlátí po hlavě. Vlastně se z pohledu příběhu nejedná o nic, co byste neviděli jinde jen s přídavkem "mimozemský", sem tam je to mimozemské Zachraňte Willyho, tu náhle klasický příběh o mimozemských dětech na mimozemské střední, pak zase mimozemský Rambo a mnoho jiných mimozemských věcí. Scénář se na tom velmi podobně a velmi průměrně, vrcholem komedie je poté neustálé používání "Bro", "Baby-bro" a "Baby-girl" (Cameron zde prošvihl úžasnou šanci na hlášku: "Are you lost baby-girl?"). Nikdo však nešel na Avatara kvůli příběhu a rozhodně ne kvůli scénáři, všichni přišli kvůli epickému dech beroucímu vizuálu a více nežli jen realistickému CGI ve 3D. V tomto ohledu nebudete zklamáni, jelikož je první Avatar v tomto ohledu bezkonkurenčně překonaný a ponechán v prachu. Scény jsou nádherné, skoro až k nerozeznání od skutečných mořských záběrů (opomeneme-li fakt, že jsou mimozemské). Nový Avatar v tomto ohledu nezklamal, v oblasti CGI a vizuálu se jedná o špičku. Druhý díl však pokulhává za svým předchůdcem v nápaditosti a celkové kreativitě. Kde Avatar představil zcela novou a do jisté míry originální flóru, faunu a "náboženství", druhý díl přestavil velryby, ale mimozemské, medúzy, ale mimozemské, korály, ale mimozems... ty vypadaly jako pozemské, skoro nic zde není originální, buď je vše stejné jako na Zemi, jen s ploutví, rohem, okem nebo ocasem navíc, či je to vzaté z předchozího dílů a hozeno do vody. Také mystické atmosféry je zde znatelně méně. Podtrženo sečteno... Pokud se vám líbil vzhled prvního Avatara, tento se vám bude líbit více, pokud se vám nelíbil první díl, dvojka není pro vás. Je to prostě jen první Avatar hozený do vody a je jen na vás, jestli je to pochvala, nebo je to kritika.

Tak humorný horor můj zrak již dlouhá léta nespatřil, kdyby mě mé morální zábrany nezastavovaly, smál bych se na celý sál. Pět hvězd z pěti za komediální klenot. Jelikož se však nejedná o komedii, nýbrž o horor, jehož cílem nebylo být pokladem k popukání (tedy snad), nastává tím menší problémeček. Co dělat s hororem, který není příliš hororový a naopak má slušnou šanci rozesmát lidi? Odpověď je prostá, milý čtenáři, nejde s ním udělat nic. Nedovařené něco s postavami, nad kterými by si i Sigmund Freud hlavu ukroutil. (Tři hvězdy za kopec srandy, které jsem v kině zažil.)

Kdo se nerad točí v kruhu? Děti milují kolotoče, dospělí milují kolotoče, psi se honí za svými ocasy a had Uroboros požírá svůj vlastní ocas. Nekonečná cesta bez konce, ze které není nikdy úniku, je snad lepší paralela pro život samotný? Je až vtipné, že bez posledních pár sekund dílu by byl celý úplně o něčem jiném a úplně o ničem zároveň, to je zkrátka kouzlo závěru. Co mě ovšem rozptylovalo, byla podivná erotika extravagantně vměstnaná. Ne že bych byl hluboce zakořeněný puritán a vadil by mi pohled na odhalený ženský kotníček, někdy zvládnu pohled i na nahou klíční kost, ale jsem ze starých dobrých časů, kdy byl každý prvek užitý z nějakého důvodu. Jaký je důvod nevěstince pochybných mravů v příběhu, kde ženština prchá před domnělým mordýřem? Přesto obdařím tento díl 10 kruhy z 10 protože kdo se nerad točí v kruhu...

Od archeologů utíkajících před mýtickým monstrem, přes vzbouřené roboty útočící na babču, až po skupinu buranských mariňáků válčící se super-robo-medvědem. Od astronauta přežívajícího v umělých představách ufona, přes nesmrtelné lidstvo se zákazem mít děti, až po námořníky dělající autobus mořskému netvorovi. Každý díl je o něčem jiném a každý díl je jiný. V tom tkví největší síla a největší slabost Love, Death & Robots. Stejně jako zástupce nižší vrstvy měšťanstva či snad vesnické persony v galerii výtvarných umění i zde zažíváte pocity poznání a objevování nových věcí. Pomalu procházíte výstavištěm a pozorujete jeden obraz za druhým, některé se vám nemusí vůbec líbit, některé naopak nepochopíte, nad pár z nich budete jen nevěřícně stát a ptát se "Kdo takovou blbost vymyslel?!", jiné zase budou přesně vaše nota a pár vás překvapí, možná i donutí cítit věci, které jste předtím necítily. Stejné je to i s jednotlivými epizodami. S ohromným rozpětím témat, žánrů, tónů a vizuálu je skoro až nemožné nenajít epizodu, která by nebyla přímo pro vás. Ve výsledku i záleží, co hledáte v tomto seriálu a čemu jste otevřeni. Podobně jako ztracený zálesák můžete zkoušet neznámé bobulky v křoví a buď najdete borůvku, rulík či zaječí bobek, ale i tak posunete hranice poznání. Já sám vnímám celou premisu Love, Death & Robots jako jeden velký experiment, experiment můj, experiment tvůrců, experiment všech. K mým nejoblíbenějším dílům patří ty, které se snaží o něco nového, ať příběhově, či vizuálně. Retrospektivně, když dumám nad poutí, jež jsem během sledování zažil, nelituji promarněné minuty, ani v případě dílů, které se mi nelíbily a v budoucnu při opětovném sledování je přeskočím. (Zažil jsem pětihvězdičkový experiment, nutno dodat, že ne všechny díly stály za pět hvězd, ba dokonce považovat je za čtyřhvězdičkový zážitek by bylo příliš mírné, ale co by to bylo za experiment, který by se obešel bez omylů a zaškobrtnutí?)

V klenutých sálech málem pohřbený v zapomnění... Co dodat k dílu, který je táhnut jen a pouze svojí druhou polovinou, bez ní by byl pouze dalším Týmem zabijáků tentokrát ve 3D vizuálu. První polonina je typický tolikrát viděný příběh: Skupina vtipy ostřílených a humorem překapávajících hrdinů se vydává na rutinní misi, ale zjistí, že až tak rutinní není, vše končí masakrem. Příběh opakovaný tolikrát a tolikrát dokola a ne jenom v kinematografii všeobecně, ale také v Love, Death & Robots už nejednou použitý (Požírač duší, Tým zabijáků, Měňavci a Tajná válka). První polovina se proto zdá jako nějaké podivně povědomé deja vu rádoby vtipných postav a nudné akce, kterou budete sledovat s kamenným obličejem plného nezájmu, a ani vizuál není schopen tuto potápějící se loď zachránit před katastrofálním mořským dnem podprůměru. To si alespoň můžete myslet, než přijde druhá polovina. Zde jsou hříchy předešlé vykoupeny, nevtipný humor skončil, nudné postavy skončily, neakční akce skončila, skoro vše špatné skončilo, zachována je jen pachuť předchozí poloviny. Celý díl se rapidně změní k lepšímu, nejen kvalitou příběhu a tónem, ale i tématem. Vždy, když si vzpomenu na tento díl, vybavím si jenom jeho konec, protože ten je jediný, co stojí za zapamatování, části, které k němu vedly, s radostí vypustím z paměti. Moje hodnocení je tedy kombinace 2 hvězdiček za první generickou polovinu a 5 hvězdiček za grandiózní finále. Naštěstí po shlédnutí bude uchváceni koncem natolik, že zapomenete na špatný začátek, proto na díl budete vzpomínat většinou v dobrém, i díky tomuto faktoru se moje hodnocení přehouplo na pozitivnější stranu. (V klenutých sálech pohřbené 4 hvězdy)

Bylo nebylo, za sedmero fjordy a sedmero planetami žil jeden Thor a ten se rozhodl, že jako naprostý Gigachad opustí svoji partu vesmírných kovbojů a bude žít sám se svým homobro Kamenem a dvěma kozami daleko od jakýchkoliv rozptylujících žen, protože jen zdržují od zachraňování světa. Tímto božským činem, jenž byl učenci vepsán do severských mýtů a posvátných textů jakožto třetí nejvíc sigma-male moment hned vedle posledního boje Thora s obřím hadem Jormungandem během Ragnaroku a Lokiho úletu, ze kterého porodil osminohého koně Sleipnira. Jedinou lepší mytologií je už jenom ta řecká v čele s Diem s jeho milostnými eskapádami. Křesťanství v tomto ohledu úplně zaostává s jejich puritánským sexem až po svatbě a pouze za účelem početí potomka, to v dnešní době už nikoho nezajímá, z toho důvodu je Thor součástí Avengers a Ježíš ne. Už ani nevím, kam jsem s tímto směřoval, proto udělám plynulý a skoro až nepostřehnutelný oslí můstek a vrátím se k tématu recenze nejnovějšího Thora... Thor se má hej, myslí si, že je nej. Proto udělá kámošům pápá a po stopách bílého Batmana tápá. Uvnitř duše je však sad, což je very very bad. Z Gladiátora se tlustý Zeus stal, Thor se zase svých špeků vzdal. Jelikož už haprovat začíná rým, musím dát vale básním mým. Avšak nyní se děj hlavního slova zhostí. Tohle byl můj můstek oslí. Z děje mám stále více a více smíšené pocity, což není nikdy dobré. Začal jsem pozitivně a optimisticky po odchodu z biografu. Ale teď mi dochází všemožné nešvary a nesnáze v pospolitosti děje jako celku. Skoro se mi zdá, že tvůrci měli v hlavě tři velkolepé scény, které chtěli toužebně ukázat na plátně, ale už nevymysleli, jak je solidně připojit k červené niti filmu. Výsledek je tedy lepící páskou pospojovaný a tkaničkou přivázaný celek. Během sledování si toho příliš nepovšimnete, ale pokud budete nad dějem přemýšlet déle, máte problém. Jako příklad můžu uvést město bohů, přestože je to moje druhá nejoblíbenější část filmu (první se souboj s Gorrem na jeho mini planetce v půlce filmu), ve výsledku je pro děj zbytečná a snadno nahraditelná, kromě jednoho předmětu, který nic extra neudělá později, a potitulkové scény. Hlavními tahači filmu po herecké stránce jsou určitě Himbo Thor Chris Hemsworth a Bílý rytíř Christian Bale (přestože jeho zloduch měl trošku nevyužitý potenciál na můj delikátní vkus), Natalie Portman nebyla špatná, ale nedosahovala výšin dvou předchozích, a poslední, nikoliv však ve výkonu, byl v menší roli Russell Tlustý Zeus Crowe, který ukazuje, že si po své smrti v gladiátorské aréně užíval hostin ve Valhale do sytosti, také v něm můžeme konečně spatřit symbol pořádného realistického přitažlivého mužského těla, na rozdíl od toho nerealistického wannabe antické sochy Thora, ve výsledku opět Tlustý Zeus ukázal ten nadřazenější božský panteon. All in all Láska a/jako Hrom je dosti podobné předchozímu Ragnaroku, ale bez toho, co dělalo Ragnarok tak oblíbeným - je to prostě jiný Ragnarok, tak asi nejlépe můžu nový počin Marvelu popsat. (Ve výsledku dávám 4 blesky z 5 - 3 jsou za celkový film, ale jeden blesk vrhá Tlustý Zeus)

Jsem zmatený... Nevím, jestli se mi tento díl líbil, jestli se mi hnusil, či jestli se mi všechno jenom nezdálo v nějakém pokřiveném, omamném snu způsobeného nehumánním vedrem. Všechny vtípečky a srandičky stranou, vážně nevím, co si mám myslet. Vždy, když mě napadne aspekt, který mi dělal dobře na bubáka, objevuje se v jeho provedení tah, který mě vytrhnul z rauše. Vizuál byl perfektní a radost pohledět ve většině částí, dokud na scénu nepřijde střih jak od epileptického editora, sám si nejsem jistý, zda jsem v průběhu sledování nezkolaboval a nedostal se do kómatu při pádu ze židle, mnoho věcí by to však vysvětlovalo. Zvuk zde hraje velkou roli a stejně jako všechno ostatní v tomto dílu a stejně jako výstava postmoderního pseudoumění korejského malíře, fotografa i řezníka s nevyslovitelným jménem je to rozporuplné a místy možná i znepokojivé. Některé části jsou skvělé, některé jsou strašné, na některé raději úplně zapomenete. Ve výsledku víte, jaká byla celková myšlenka, a víte, o co se pokoušeli tvůrci, ale stejně jako v případě našeho postmoderního korejského pseudoumělce lomeno řezníka je výsledek rozporuplný, zvláštní, místy morbidní a znepokojivý. Sám však oceňuji pokus o experiment a snahu o něco nového, proto také Love, Death & Robots sleduji, chci vidět experimenty, chci vidět něco nového... Tyto vlastnosti pro mě tento díl zachraňují (Ve výsledku proto uděluji 4 postmoderní obrazy z 5, které ještě v Koreji nezakázali)

Položím vám lehkou otázku: Co dělalo první Jurský park tak kultovním filmem? Nyní máte čas zahloubat a pouvažovat na tímto dotazem. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .... .... .... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...  ... ... ... ... … ... ... ... Už to máte? Ještě ne? Tak vám dám trošku času k dobru. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .... .... .... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Ano, byli to dinosauři! Při prvním spatření Tyranosaura Rexe na velkém plátně se v lidech budily neuvěřitelné emoce, někteří plakali, modlili se ke všem svatým i nesvatým, káli se za své hříchy, jiní se schovávali pod sedačkami, omdlévali, či utíkali strachy z biografů, ti odvážnější na místech setrvali a bázně sledovali promítání. Tito svědci poté hovořili o neuvěřitelném skoro až nadpozemském zjevení, jejich duše v rozkoši opouštěla tělo, pociťovali vstup do nových úrovní lidského bytí a poté popisovali zážitky blízké znovuzrození, které již nikdy nepůjde replikovat. Skuteční skoro až živí dinosauři se pohybovali na plátně s herci, kdo to kdy viděl???? Nyní však jsme o bezmála třicet let v budoucnosti, technologie se posunula a kinematografie s ní šla ruku v ruce. Na plátnech a obrazovkách vidíme v každém druhém filmu létající vesmírná plavidla, vybuchující planety, války celých armád i Henryho Cavilla bez knírku, takový průměrný dinosaurus už nikoho neoslní. Jestliže se tedy chcete dostat vaším snímkem ze skládky průměrna do nadprůměrných zahrad a pokud vám ambice ještě úplně nezakrněli tak možná i do kultovních paláců, musíte se snažit víc než jen CGI monstrozitami. Tento film je však nadále průměrem v průměrné "trilogii" a nesnaží se ani být něčím větším, ba se ani nesnaží být důstojným zakončením tohoto trojdílného mišmaše kritiky kapitalismu, hororu, enviromentálního terna, sci-fi kolotoče, akčních lapálií, nostalgických tripů a dinosauřích kotrmelců. Jestli očekáváte důstojného pokračovatele prvního Jurského parku, tak si raději pusťte po patnácté Jurský park doma na televizi. Jestli jdete na film jenom vypnout mozek a spočinout zrakem na trošku toho digitálního cirkusu, tak proč ne. Stejně jako celá plejáda kinematografických aktů natočených ve stylu "pamatujete si tento film z vašeho dětství, pokud ano, tak vám představujeme toto nostalgické pokračování, které určitě musíte vidět" i tento film nakonec skončí v propadlišti vaší paměti pouze s nálepkou EXISTUJE, nic víc, nic míň. (Uděluji 7 dinosaurů z 5, ale 4 z nich spapal Giganotosaurus… Takže ve výsledku jen 3 dinosauři zbyli)

Jsem vnitřně i na venek víc rozpolcen než Ludvík XVI. po jeho poslední návštěvě kadeřníka podle poslední francouzské módy doktora Guillotina a Maxmiliana Robespierra. Jedna moje část se veze na kolotoči drog, alkoholu a horečnatých snů způsobených tímto přečinem proti Ženevským konvencím jako na horské dráze bez pásu, buď to bude nejadrenalinovější zážitek vašeho života, nebo umřete v krutých bolestech. Má druhá část však zmírá nad zjištěním, co se z tak legendární značky jako je Žralokonádo stalo. V jednom z hlušších míst v ději skákajícím jako hopík na kofeinu si smutně uvědomuji, že Hurikán se žraloky se vydal cestou většiny dnes již známých značek, ale někde během této poutě k branám nebeským jsem si uvědomil, že tyto schody vedli rovnou do pekel. Žralokonádo již není to staré dobré Žralokonádo se srdíčkem postavené na základech, které jeho předci krví, potem a slzami vydobyli, to Žralokonádo, do kterého jsem se před tolika lety zamilovat. V čem tkví celkový problém, pane mistře recenzente? Již vás slyším ptát se. Inu, usedněte na můj klín a já vás zavedu do historie Žraločích tornád a povím vám, co dělalo tuto sérii tak skvělou a vyzrálou jak poctivý eidam zapomenutý půl roku v bočním šuplíku ledničky... Precizně a umělecky vytvořená série Tornádožrakolů se nikdy nebrala smrtelně vážně, jak by taky mohla s takovou neotřelou a skoro až geniální premisou. První díl však měl své kouzlo, byl tak nevtipný až se stal vtipným. Tvůrci se domnívali, že jejich film je kvalitní (alespoň v rámci možností snímku, kde se zástupci paryb vyskytnou v rychle točícím se větru), skutečnost, že jejich snímek je špatný ve všech ohledech, jim unikala, přesto se snažili a šlo to vidět. Tato snaha u posledního dílu chybí a je to více než smutné. Vír žraloků už není family-friendly zábava pro celou rodinu s dětmi a babičkou, nyní je to CGI bordel, kde není místo na drama mezi hlavními postavami, jen opiové opojení, houbičky a děj nezpomalující, ani kdyby před ním přecházela zkřehlá stařenka přes přechod. Ale pane mistře recenzente, Parybí větrník byla přece vždycky šílená komedie, můžete namítat s respektem a obdivem v hlase. Na to mám já jednu odpověď: První Žralokotornádo je Horor a Sci-fi, poslední díl však přibral i nálepku Akční a Komedie. Můžete s klidem duše říct, že první díl byl skutečně zamýšlen jako komedie? NE, jedno hlasité a rázné NE, takže, prosím, nevyrušujte, jinak půjdete na hanbu. Tento kvalitativní pokles je více než smutný. Děj se proto snaží letět tempem japonského pilota proti americkému křižníku, aby si divák již otupěný veškerou sodomou gomorou na obrazovce neuvědomil, jak hluboko celý Žralokonádo mnohovesmír klesnul. Na konci si nebudete jistí, zda to nebyl jen sen způsobený horečkou, či zda jste to nepřebrali v noci s okenou. Z komediálního zlata na úrovni Premiéra se stává komediální zlato na úrovni Blbýho a ještě blbějšího. Mé zklamání je nezměrné, proto musím Poslední žraločí tornádo, které je o čase hodnotit o 50% hůře než zakladatele celé série. Srdce mi puká, ovšem povinnost si to vyžaduje. Tento díl získává jen jednu hvězdičku.