Dikaiarchos

Trilogie dovršena, tedy na plátně; v reálu „krásné země“ se leccos bude vršit dál. Líbí se mi, když režisér mrští cihlou do zrcadla, pak jej znovu – nejlépe invenčně – seskládá, nedbaje, zda nějaký střípek chybí (tím líp), a teprve pak zrcadlo nastaví; nebo rovnou soustavu zrcadel.

Je-li z Mercuriales cítit touha postav po vymanění ze stávající reality, po zaháčkování v lepší, vysněné sféře (nikoli jediné téma, které film nabízí k rochnění), pak Sophia Antipolis, následující režisérův film, je do této sféry zavádí. A hle, obě reality ovládají podobně bezútěšné atributy. Proto chápu oba filmy jako sourozenecké. Režiséra pro jeho filmové vyjadřování a smýšlení nemohu ani v budoucnu pustit ze zřetele.

Výjimečně divadlo, protože uměleckých ztvárnění povahy černé díry, šmrncnutých teorií multiverza, zakončených/odstartovaných Velkým třeskem a nepřímo komparujících mikrokosmos lidských kulis s nesmlouvavou vůlí makrokosmu, moc nebude.

Chtělo by se říct ostře sledované vlaky. Vlaky mají svou osobnost, vizáž, zvuk, rychlost, energii, potkávají se, míjejí, nebo – nejčastěji – sunou se osaměle; někdy si pohrají s pozorovatelem. Ale všem je dáno totéž: vjet do záběru, pohybovat se v něm a zase vyjet (záchvěv smutku, když mizí poslední vagón); pokud jim nedojde šťáva předčasně. Intenzivní test metačtení filmu.

Film, uvědoměle ztlumený – v řeči, světle i příběhu, zlehka přejel špičkou nože po páteři. A mimoděk podotkl, že naše neodbytné vnitřní zanícení (oba významy slova /nadšení, zánět/ platí) může být stejně tak v otěžích pravdy jako utkvělé představy. Někdo je zanícen touhou po objevu, někdo vírou, že manžel žije. Ta vibrující energie ne-jistoty!

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou.

Příběh, který musí být povědomý každému, ne nutně v konkrétní, spíš v obecné rovině. Ve filmu totiž vystupují dvě Maríe (a patrně i dvě Guatemaly). První je jako ten pašík tažena na provaze (přičemž za provaz lze dosadit eklektické duchovno, vůli rodiny/komunity/tradice, ale i vábení amerických dálav a amantův (ne)slib), tedy María coby figurka v rukou svévolného vnějšího světa. V nitru této figurky žije druhá María, autentická, svébytná bytost, toužící po vymanění, po SVÉ cestě. Jenže pevně utažený špagát je všudypřítomný. I kdyby našla sílu ho přestřihnout, nepůjde zas o vítězství toho druhu, které vám umožní získat jen další důkaz, že zvítězit nelze?

Rezort Sophia Antipolis je absurdní už svým názvem. Ale právě titul filmu trefně vystihuje dichotomii místa, které se tváří jako moudře (sophia) vystavěné útočiště pro život a plnění snů, jenomže v jádru je spíš významově posunutým útočištěm, totiž místem, odkud se na přirozený život útočí (anti-polis). Postavy filmu, často rohmerovského či bressonovského výrazu, jsou propojeny s anti-polis i se sebou navzájem subtilními kapilárami, které vytvářejí strukturu jejich životů. Tato struktura je ovšem stejně zrádná jako samotná anti-polis; jemné předivo nitek budí dojem, že postavám poskytuje hodnoty, spolehlivé orientační a záchytné body, bezpečí, ve skutečnosti je však dezorientuje, znejišťuje, ohrožuje. Tyto nitky pak nevytvářejí přirozenou síť vazeb a vztahů, ale číhající pavučinu. Duch anti-polis je nakažlivý a dokáže i to, co bylo dosud autentické, rozrušit a podmanit si (jak mentálně, tak fyzicky, viz paralyzování hypnózou či lepicí páskou). Otázka je, kde sídlí pavouk. Pokud v lidské mysli, pak boj s ním nemusí být jednoduchý. A možná bude zapotřebí, jak v průběhu celého filmu naznačuje režisér, živelného kataklyzmatu, aby si člověk uvědomil, jakou past sám na sebe snová.

Jasně a nesmlouvavě formulovaný názor/umělecké odplivnutí na druh homo sapiens. Samozvaný pán tvorstva panuje a z programu vlády nakonec vždy vyčouhne nejzřetelněji jediný bod: podmanění. V čem je pak náš druh, obdařený hypertrofovaným hřebínkem, nedostižný, je důvtip ve vynalézání forem těchto podmanění.

Navenek se zdá, že režisér – oproti předchozí tvorbě – proměnil své filmové vyjadřování. Lupičské entrée ve městě (jež by mohlo předznamenávat konturu celého příběhu coby úprku před spravedlností), dynamičtější střih, postavy, jejichž tváře hrají rozmanitějšími emocemi a zejména rozproudění lidské řeči. Jenže tato vnější stylistika, ve starší tvorbě minimalizovaná, má na podstatu příběhu pramalý vliv (snad jen kontrastní); neboť i kdyby dění ještě zintenzivnilo a postavy od začátku do konce brebentily, na jejich existenčním, ne-li existenciálním, zoufalství by to nic nezměnilo (tuto větu lze postavit i jako otázku). Špekulovat lze i o tom, nakolik jsou postavy zneviditelňovány společností, nakolik samy sebou, a nebál bych se ani úvahy, zda neviditelnost, vnímáno optikou nezměrného vesmírného časoprostoru, není nejzazším údělem lidské existence.