Arachneuss

Originál zredukovaný v každém detailu. Ze 100 dnů výročí se stalo 33, skalnaté pahorky nahradila promenáda v Hyde Park, klavír v ústřední melodii kytara, místo dvou let se tentokrát čeká jenom jeden rok a hlavní hrdinka má pouze slušivý sestřih (a trojky prsa). Má to ale i svá pozitiva. Díky zkrácení děje o 40 minut již nepůsobí film a vzájemné poznávání potrhlé dvojice roztahaně. Herci sice nejsou tak ulítlé trubky, ale do období podzimního New Yorku se jeví jako naprosto ideální kombinace. A i když se remake snaží věrně držet předlohy, tak zároveň původní verzi obohacuje o mnoho dobrých nápadů a naopak ignoruje to, co mi nedovolilo dát originálu plný počet. Za rok se na to podívám znovu a třeba si konečně budeme rozumět (pětihvězdně)...

Nahorázně intenzivní dílko, u kterého jsem, po opravdu hodně dlouhé době, vydržel v kině až do poslední řádky závěrečných titulků. Pattinson zahazuje vizáž impotentního upíra a energeticky se představuje jako normální člověk do pohody, který do sebe kopne panáka(y) whisky, denně dá krabku Marlborek a s týden neoholenou tváří naplno prožívá každý moment v prosluněné džungli velkoměsta. Sice to stále není to pravé ořechové, ale jakmile se skicou v ruce rozrazí dveře konferenční místnosti a vypustí své vnitřní démony, tak obdivně tleskám. Tentokrát nevolám s hlavním hrdinou o pomoc... Tentokrát na něj nezapomínám.

Brilantní herecké výkony contra jeden z nejslabších scénářů minulého roku. Kvalitní filmařina na jedno použití.

„Trouble has a way of following me." Místy mldé a utahané, debutující režisér se nezapře. Dramatická linka o pomateném bláznovi, který si hraje na Supermana by potřebovala trochu poladit a hlavně dostat více prostoru. Defendor tak nakonec není nijak omamným dílem, ale spíše ideálním filmem na zabití času. Hlavní důvod, proč ho vidět, je tak ve finále Woody Harrelson, který v tom esesáckém oblečku bez problémů atakuje titul „Frajera roku".

Avatar pro mladší publikum, jinak se to popsat nedá. Jako kdyby Dreamworks koukali Cameronovi, při tvoření svého doposavaď nejlepšího díla, přes rameno. Je tu velká láska (samozřejmě v mezích ratingu), fantastické lety na šupinatých plazech, hlavní hrdina je sympaťák na druhou a celkový dojem pak krásně dokresluje hudební doprovod Bourneova skladatele. Ano, je to klišé jako řemen, ale ještě doteď nedokáži ten omamný pocit z vod třetí dimenze dostat z hlavy.

Nepřekládat na to pracovně titulky, tak bych se asi k tomuto skvostu nikdy nedostal a to by byla velká chyba. Celkově je sice příběh lehký nadprůměr, ale herecké výkony? Dokonalost sama. Ústřední dvojice Loren - Perkins generuje ty nejsilnější emoce v každé scéně, děj příjemně graduje a psycho finále dokáže pořádně zamrazit v zátylku. Kam se na úlisného Boba, kterému člověk v jednu chvíli fandí, v další jej nenávidí a krásnou Lisu, balancujíc na hranici absolutní temnoty, hrabou soškami ověnčené role posledních let. Must see.

Lesbická povídka jasně vede, závěrečný střet namakaného Mexikánce... pardon, Španěla s vysmátou blbkou je ještě docela sranda a to samé platí i pro úvodní klišé příběh Víc než kamarádi. Zbytek je ale nudná vata plná životních mouder, při jejichž sledování se minuta rovná hodině. Románek na jednu noc, nic víc.

Nasranej skinhead si to s bouchačkou v ruce razí skrz Pařížské podsvětí a jako ocásek má slušňáckého úředníčka z ambasády, který si nese pět kilo toho nejlepšího koksu v čínské váze od babičky. Hlášky jak od WIllise, nadupaná akce a neortogoxní řešení problémů s národnostními menšinami. Sice to v poslední půlhodince už vůbec nedává smysl, ale pohled na bad-ass Travoltu s bazukou je k nezaplacení. Bessonův scénář je holt sračka a s tím už Morel nic nenadělá.

Nehodnotitelné. A pro mně i nekoukatelné. Ne snad kvůli zpracování či tématu, ale kvůli těm figurkách, které se ve jménu svého spasitele modlí nad bowlingovou koulí nebo funkčností Power Pointu. Nikdy se mi nestalo, že bych film/dokument neviděl do konce, ale tady mi bohatě stačí ta půlhodina. V momentu, kdy se devítiletá holčička začne rozplývat nad představou, jak bude hlásat slovo Boží při lakování nehtů, mi začíná být špatně od žaludku. A poblít si postel, kvůli 84 minutám sledování monitoru, opravdu nehodlám. Snad někdy jindy. Edit (Po čtyrech měsích): Tak jsem k tomu vrátil a skončil někde u padesáté minuty. Evangelium v USA je vlastně dokonalá kontrola mládeže. Zakažte jim Harryho Pottera, neboť v něm se postavy rozhodují dle vlastního rozumu a věří v sebe a své přátele. Vtlučte jim do hlavy kecy o Ďáblovi nebo věčným zatracením. V Power Pointu napište v krvavém fontu "Kdo hřeší, ten zemře a půjde do pekla!". Do třetice to snad už dokoukám. Je to ale humus.

„I love you. - No, you don't. But thanks for saying it.” Po všech sedmi řadách mohu bez jakýchkoliv námitek potvrdit, že se jedná o nejlepší seriál všech dob. Buffy není ani v nejmenší béčková komedie pro teenagery, ale nehorázně propracované drama o dospívání jedné dívky a problémech, které s ním přichází. K tomuto tvrzení mne vede hned několik důvod: 1. Postavy, které vynikají jedinečnou a do detailu promyšlenou psychologií osobnosti. Nezáleží na tom, zda-li se jedná o hrdinčiny přátele či nepřátele nebo pouze epizodní role. Každá z nich má díky své propracovanosti šanci získat divákovy sympatie. V mém případě jasně vede úchvatná Dawn Summers v podání krásné Michelle Trachtenberg, která s nenucenou lehkostí dokáže zahrát jak silně dramatické scény, tak i miloučce vtipné momentky. A pak je tu samozřejmě Spike, pravděpodobně nejlepší seriálová postava vůbec. 2. Příběh, který s každým nadcházejícím dílem úspěšně boří všechna seriálová dogmata jako domečky z karet. Zatímco první řada se zakládá na horrorových B-Movies, druhá chytře pracuje s metaforami na téma dospívání, tak již od páté série se seriál bravurně transformuje do intenzivního dramatu, točícího se převážně okolo hlavních postav, jejich úskalí na prahu dospělosti a hlavní dějové linie. K dokonalosti je pak děj dotažen díky originalitě tvůrců, kteří všemožně experimentují s žánrem (Všichni milujeme Once More With the Feeling) a vyhýbají se všem známým klišé. I přesto stále zůstává místo na stovky pop-kulturních hlášek či jejich mutací, neboť humor v Buffy není ani v nejmenším křečovitý, ale opravdu vtipný, že se u něj dá zasmát od srdce bez pocitů trapnosti. A to se cení. 3. Choreografie a mytologie jakými žádný jiný produkt televizní tvorby neoplývá. Seriál má svůj vlastní, fantasticky vymyšlený svět démonů a nadpřirozených sil, z něhož originalita přímo srší a nabádá k hlubšímu zkoumání. Podobně je na tom i choreografie soubojů, která je od druhé řady na tak vysoké úrovní, že si zadá i s mainstreamovými velkofilmy (Třetí řada, Buffy vs. Faith). Povětšinou dobře přehledná, postavy chytře využívají prostředí okolo nich a pokud dojde na zpomalovačky, tak i ty jsou umístěny v těch správných momentech. 4. Hudba jako žádná jiná. Od druhé řady se graduje s každou nadcházející sérií, takže v posledních dílech mnohdy připomíná filmy bratrů Wachowských či epičnost Prstenové trilogie. K dokreslení atmosféry pak krásně dopomáhají i skupiny rozeznívající nejen taneční parket Bronzu, ale i divákovo srdce. Žádné trapné vypalovačky se zde nekonají. 5. Buffy and Buffy only, která patří mezi ty nejpropracovanější seriálové postavy historie a Sarah Michelle Gellar by si za její podání zasloužila všechny ocenění světa. Její, ať už psychický nebo fyzický, růst z rebelující puberťačky do uvědomělé a zodpovědné ženy či schopnost zahrát tak obrovskou škálu emocí (od hláškování po absolutní psychické dno) nemůže nechat ani toho největšího cynika chladným. Takhle vypadá pořádný herecký výkon! Sečteno a podtrženo: Na Buffy bych mohl pět ódy do nekonečna a přesto bych stále nedokázal přesně popsat, proč jí považuji za ten nejzářivější klenot televizní tvorby. To se holt stává, jakmile v posledním dílu dokáže zprvu tak nenápadný příběh o sexy blondýnce konkurovat Pánů Prstenů či Matrixu a nabídne ten nejláskyplnější moment v historii televize. Dvakrát v životě mi ukápla slza u zakončení seriálu... Toto je jeden z nich. První řada: 60% Druhá řada - Láska: 80% Třetí řada - Odpuštění: 90% Čtvrtá řada - Dospívání: 90% Pátá řada - Odpovědnost: 100% Šestá řada - Samostatnost: 100% Sedmá řada - Dospělost: 100%