sportovec

Na tento film vzpomínám jako na jeden z mimořádných zážitků. Sloučení dramatického a specifického filmového pohledu, doplněné o skvělé herecké představitele, možná prozrazuje o biologických limitách lidství více, než by komu bylo milé. Tento fakt však lze pocukrovat konstatací, že má svou odvrácenou, rubovou tvář. Tedy také krocení muže ženou, jak naznačují např. mnohé dramatizace a zfilmování JANY EYROVÉ či PÝCHY A PŘEDSUDKU. Vedeni tímto poznáním jsme s to zážitek, který nám již před lety nabídl velký Ital, vychutnat o to bezprostředněji a sladčeji. Vždyť nezralost je jen jedna a týká se lidstva jako celku. V Shakespearově dikci tato skutečnost získává ještě cosi navíc. Píši-li cosi, míním tím hodně. Není to totiž jen okamžitý zážitek, ale trvalé obohacení.

JIž před takřka 140 lety psal mladý Masaryk zasvěceně o chorobnosti jako hlavním znaku moderního evropského člověka. Výheň dvou světových válek tento pronikavý soud českého myslitele dále prohloubila a zvýraznila. Odpovědnost, dospělost, disciplinace (sebezkázňování, výchova a směřování ke kázni vůbec) se postupně dostaly do stále stupňovanější systémové defenzívy. Útěk před zodpovědností a únik jako základní životní pocit jsou i virtuálně střeženou domnělou svobodou anarchisticky nespoutatelného individua před jakoukoliv formou nepohodlně svazující dospělosti. Těkavost a povrchnost se stávají ochranou před plně prožívaným životem. Platí to nejen pro jinošský a dívčí, ale stejně tak pro zralý druhý a třetí, i stařecký čtvrtý a pátý věk. Hrdinové VZTAHU - skvělá francouzská kinematografie hraného filmu nám tu jaksi mimochodem nabízí dva delší skvělé herce a neméně zdatného špičkového režiséra - , jimž je dohromady kolem 115 let druhého středního věku, jsou typickými představiteli této nepřiznané latentní ustrašenosti a zděšenosti. Tajemná síla, jež až mysticky (tajemnostně, tajemně) posléze poltí vznikající hluboký vztah, vymezený zprvu domněle bezcitovým pohlavním stykem, je ve skutečnosti jejich až laboratorně sledovaným oboustranně sdíleným únikem před kvalitou skutečného života, jíž jsou naopak stále mocni oba hrdinové např. proslulého staršího amerického filmu JOHN A MARY.

I velikán kdysi, dříve, než se stávaá a posléze stane velikánem, musel nějak a něčím začínat. Na Bergmanovi imponuje mj. i to, že také z jeho skromných začátků - lze to konstatovat s dostatečnou znalostí jeho dalšího vývoje - vidíme a cítíme silnou, mimořádně rychle vyzrávající uměleckou osobnost, která nebojácně zakomponovovává základní znaky své budoucí neopakovatelné poetiky do navenek konvenčního, poněkud sladkobolnéhp příběhu nešťastné lásky. Harriet Nilssonová, herecky geniální, žensky atraktivní, zahajuje dlouhu řadu bergmanovských ženských hrdinek, nazíraných neméně tragickým vlastním Bergmanovým životním příběhem - Nilssonová je původní zdrojnicí Thulinových, Anderssonových a zejména Ullmannových. Tragika zmařené lásky je již zde tragikou životního pocitu vůbec. Proslulá severská ponurost, opak jasných letních severoevropských nocí, pro něž je v jejich světě dánská strohost nespoutatelným skandinávským jižním temperamentem, zaslouženě nachází v LETNÍM SNU dalšího ze svých velkých, světově proslulých protagonistů.

Tvrzení, že vše, co je předlistopadové, voní buď zločinem nebo v lepším případě nekvalitou, zvoní chudozubou jednostranností nejen poučenému pamětníkovi, ale také každému nepředpojatě myslícímu a s nejednostrannými informacemi soustavně pracujícímu jedinci. Zdánlivě prostý a neokázalý animovaný film pro děti i dospělé dokazuje, že kvalita a okázalost jsou pojmy, které se potkávají jen náhodně a nahodile. Zážitek, který si z tohoto zhlédnutí odneseme, je však až překvapivě hluboký a nezapomenutelný. Právě proto, že není marný. A prázdný.

V přední světové kinematografii mohou zaujmout filmy, o nichž ze říci, že jim k zařazení do těch prvořadých či nejlepších přece jen cosi schází. U FOTOGENICKÉHO je však tato okolnost vyvažována mimořádně zdařilým ponorem do vnitřního světa špičkových italských filmových umělců (Mario Monicelli, živý a ne "pouze" hrající Vittorio Gasman) i nesmlouvavou konfrontací iluzí a skutečnosti, kvality chtěné a skutečné. Smích, který tato komedie vyvolává, nejde sice vždy zcela od srdce, ale také není hraný, násilný a afektovaný. I italský regionální film má zkrátka také cizímu, neitalskému divákovi co sdělit.

Nevšední dílo umělecké fikce přerůstá Zeffirellimu pod rukama z holdu mrtvé přítelkyni a obdivované velké umělkyni v obecnější zamyšlení nad mezemi etiky a tvořivosti v umění vůbec. Problém původnosti, imperativ autenticity, láskyplné okovy mravnosti. Aniž konkrétně pojmenoval cokoliv ze soukromí posledních dnů a měsíců umělčina života, otázka, kterou přesto na pozadí virtuálního úspěchu pokládá - děj se odehrává v době těsně předpočítačové, jež jižjiž dohlíží na první videa - je neméně palčivá. Zřejmě přitom zachytil jádro Callasové trýznivých úvah a výčitek svědomí z dobrovolně zmařeného zenitu jedinečné umělecké dráhy velké Řekyně. Fanny Ardantová tu své i tak výsostné herecké umění posouvá do ještě vyšších poloh; v mnoha ohledech se opravdu přepodstatňuje do podoby své velké předlohy a Mefisto Jeremyho Ironse, jemuž jde nepředstíraně i o zisk, i o skutečnou pomoc, není vůbec ďábelský natož pekelný. Zásadová mravnost sice nakonec vítězí, ale je to vítězství, z něhož slyšíme steny skutečné lítosti nad výraznou kvalitou, která má ke skutečnému podvodu nesporně velmi daleko. Mistrovsky natočené scény filmu ve filmu navíc přibližují a obnažují vnitřní svět klasické hudby, který většině současné populace zůstává vzdálen. Hold, který do sebe pojal tolik špičkových výkonů a vrcholné umělecké invence, je vším možným, jen ne jednorozměrovým stopováním mikrokosmu zhrzené divy. Je skutečným zamyšlením nad vznešeným všelidským ideálem, je projevem úcty lidskému géniu vůbec. Přesvědčuje nás tak, že osobnost i odkaz Callasové nejsou prázdnými množinami, ale nadčasovým činitelem, jehož se vyplatí přinejmenším poznat a znát.

Divácká pochoutka, kterou SVĚDEK nepochybně je, naznačuje, že skutečná detektivka může být také opravdovým dramatem. Skutečně dobrý policista, má-li na to ovšem ve skutečné vyšetřovatelské praxi čas, je i dobrým sociologem, psychologem, právníkem. A podle potřeby minimálně obeznámencem s řadou daších odborností. Francouzští detektivové jako Renierův komisař Moullin, Genestové komisařka Lescautová či Haninův Navarro takovými schopnostmi nadáni jsou. Zcela prost jich není ani Venturův stárnoucí inspektor Antoine Gallien, dělník policejní praxe, buldok, zakouslý do své profese, jež mu nahrazuje partnerku. Půdorys klasické detektivky se tu pod rukama rozrůstá do složité struktury a nadčasového dramatu. Samolibý notář Martinaud je až překvapivě zranitelný a jeho síla je v klíčových ohledech spíše siláctvím. Tragické manželství, jež neměl nikdy uzavřít, je pověstným kamenem, který ho hrozí stáhnout do doživotního vězení pro zdánlivě nevývratně prokázané dvě pedofilní vraždy. Svůdnost ženy, jak naznačuje neméně skvělá kreace Romy Schneiderové, nemusí vyústit vždy "jen" do koitu; může zmást a ovlivnit jak zkušeného policistu, tak náhle znejistělého notáře, jemuž jsou až fatálně upírána jeho základní lidská práva. Efektní závěr, nahodilost, vzorově plnící funkci pověstného divadelního principu deus ex machina, dokresluje silvestrovské selhání policie a takřka nulovou šanci jedince vydaného všanc mašinérii služby zvané stát. Že v celém filmu není hluchá ani vteřina, že všechny složky jsou v mimořádně vzácném souladu a skutečné sílivé synergii, není třeba dodávat. Stačí se dívat. Trnout, kochat, žasnout. Divácky žít.

Za daného stavu lze jen těžko určit, nakolik se jedná o skutečný příběh a nakolik o ryzí uměleckou fikci. Pominu-li hvězdné herecké obsazení, již od prvních záběrů je zřejmé, že efektnost a atraktivita poněkud vítězí nad věcností a psychologickým uchopením, po kterém podobné téma přímo volá. Kulisy zkrátka nad dějem vedou. A kvalita je tím citelně dotčena. Atraktivní postupně retarduje k povrchnímu, napínavé k nudnému, dramatické k šedému a neurčitému. Závěr, že není nadsázkou konstatace o ne zcela využité příležitosti, jíž námět nepochybně původně nabízel, je tu nabíledni. Škoda, dalo se vytěžit a dokázat mnohem více.

Ambiciózní fakticky koprodukční projekt se velkoryse vnímavým přístupem autorského týmu s úspěchem vyvaroval tradičních úskalí klišé výstupů hollywoodské továrny na sny. Americké je ztvárnění je v řadě míst dostatečně rusky přesvědčivé, velké studium svých rolí podstoupili všichni představitelé hlavních úloh, hlavně zpočátku je děj dynamický a zprvu i v souladu se skutečnými ruskými dějinami té doby. Od druhého dílu však fikce začíná převládat nad věcností a během posledních dvou dílů se tento rozštěp dále stupňuje. Klasickou ukázkou je vylíčení válek, které Petr Veliký vedl se Švédskem: oproti filmu uplyne ve skutečnosti mezi porážkou v bitvě u Narvy (1700) a zlomovou bitvou u Poltavy (1709) 9 let; carevičská Alexejova životní cesta se uzavírá r. 1719, zatímco vnuk Pjotr II. je narozen r. 1715 a druhá Petrova žena Jekatěrina I. vstupuje na trůn r. 1724. Scénář tu evidentně selhává podobně jako v případě Sofiina regentství (1682-1689, ve filmu však deset let). Umělecké kvality velkoryse pojatého PETRA VELIKÉHO nemizí ani po těchto zjevných pochybeních; celkový dojem a vyznění díla tím však nepochybně ovlivněny jsou.

Osmdesátá léta - léta nepochybně vrcholné umělecké zralosti již tehdy oprávněně proslulého manželského hereckého páru - dala Šafránkové a Abrhámovi hned dvě zajímaé herecké příležitosti. Sympatická pábitelská dvojice lidsky hledající nejen partnera, ale i sebe sama, si teprve na vcelku dobře simulované mezní situaci testovací poněkud potřeštěně pojaté dovolené uvědomuje nejen předpoklady pro manželský život, ale i rezervy, jichž si žádný z partnerů doposud nebyl vědom. Řetěz gagových příhod (doprava kůlu na vysoký horský vrchol, bezradné bloudění orientačního turisty s doprovodným triumfem v terénu bezradné partnerky, dobrodružná plavba po řece, rázovitý Svěrákův průvodčí) vede vyvolený pár k poznání a vzájemnému uznání protějškových kvalit. To, co je ve filmu nejcennější, humor mixovaný s věcnou vážností a shovívavým nadhledem, je ve SVATEBNÍ CESTĚ zastoupeno měrou vrchovatou. A s tím i poznání, že věci partnerské a manželské mohou být lidsky teplé a humorně povzbudivé. Když tehdy, tak proč také ne dnes?