sportovec

Ve všech zásadních bodech mohu souhlasit s Radkem 99. Steklý vyvinul maximální úsilí, aby co nejplastičtěji zachytil závěrečný díl švejkovské anabáze, dal mu co nejplnokrevnější filmový tvar a současně vytvořil prostor pro celou řadu buď slušných, nebo i pozoruhodných hereckých kreací (mimo Hrušínského tu exelují např. Beneš, Krampol, Marvan, Nedbal a mnoho dalších). Zašlý svět někdejší podunajské monarchie tu ožívá v celé své problematické slávě krausovské "Kakánie". Pojetí titulní postavy je vyhroceno až do poloh přímé protidynastické rezistence; pominuta je postava jednoročního dobrovolníka Marka (to je asi největší daň době vzniku tohoto díla). Myslím, že Hašek by se při pohledu na toto filmové ztvárnění rozhodně nenudil a Hrušínského fragmentární pojetí švejkovské postavy by minimálně pochopil, když už by jím nebyl nadšen. Myslím, že zatracovat toto filmové dílo ve jménu velmi pomyslných absolutních estetických kánonů by bylo krajně zpozdilé. Mluví totiž do naší současnosti právě tak jako kdysi, kdy bylo právem spisovatele svobodně a po svém se vyjadřovat k ožehavým otázkám doby. V každém případě je HLÁSÍM i dnes mimořádně vděčným diváckým zážitkem.

Myslím, že i v tomto případě měla Česká televize šťastnou ruku. Feministický předchůdce MARYŠI Mrštíkových vyniká ostrým pohledem na titulní hrdinku, její šarm i velkorysost, ale také rentgenováním živých potíží tehdejší slovácké vesnice. Ženská velkorysost se rozbíjí o mužskou partnerskou malověrnost a - jakkoliv frázovitě to zní - o nepřízeň doby a poměrů. Zajímavý vhled hra nabízí v případě českých agrárních gastarbeitrů v dolnorakouské nížině. Z postav, ve hře ztvárněných, určitě vyniká Dagmar Veškrnová, nic dlužna však své pověsti nezůstává ani Jana Hlaváčová v roli potenciální Eviny tchyně. Režijně i autorsky se tu podařilo navzájem skloubit výrazný slovácký dialekt, přechod mezi tehdejším městským i venkovským světem a "ty nahoře". GAZDINA ROBA je mimořádným nadčasovým dílem s plnohodnotnými živými postavami; totéž lze říci i o její vinohradské divadelní inscenaci.

Pokus o zachycení mravního dilematu v zdánlivě bezkonfliktní době rokokových dam a pánů - v r. 1776 byl již Mozart úspěšným skladatelem - je s ohledem na průvodní okolnosti (dobu vzniku a mládí režiséra) - jistě nadprůměrný. Nadprůměrný však ještě zdaleka neznamená kvalitní. Bez ohledu na řadu velmi dobrých scén a výborných hereckých výkonů - k Preissové a Třískovi je určitě nutné přídat Marka Vašuta a zejména skvělou Andreu Elsnerovou - místy drhne děj, živený ne zcela plnokrevným scénářem, a jako poněkud didaktické se jeví i celé vyústění filmu. V mnohém to platí o závěrečné scéně, v níž naprosto nesmyslně zběh, jemuž je velkoryse nabídnuta možnost úniku, umírá; bez ohledu na původní autorský záměr vyznívá toto dějové vyústění hluše a prázdně. Takže souhlas s charakteristikou, že se jedná o jeden z nejlepších historických polistopadových filmů, má současně hodně daleko k přitakání ke kvalitě srovnatelné s domácími hranými filmy šedesátých a osmdesátých (místy také sedmdesátých) let.

O Angličanech se v Česku traduje, že slynou smyslem pro jedinečný černý humor; v ostrovním státě se údajně mezi tou částí obyvatelstva, která se dostala do soustavnějšího kontaktu se střední Evropou, má přetřásat jedinečný český smysl pro černočerný humor, v jehož černotě bledne i anglická humorná variantní čerň (suchost). Nedoceňovaný Zdeněk Podskalský, který tu naznačil i svůj scénáristický talent-kvalitu, se mohl opřít o skvělý manželskoherecký tandem vyvážených špičkových osobností, herců opravdu velkých výkony a schopnostmi, ne mediálním ruchem kolem současných českých televizních tuctových mýdlových seriálových vat typu ULICE, a tak se zázrak, jiskření dialogů i nehraná chuť a elán, které do svých kreací Abrhám a Šafránková mohli a chtěli vložit, opravdu měl kde vyřádit. To půvabůplné řádění leze pod kůži i dnes. Má ještě jednu přednost: při jeho zhlížení nás oprávněně mrazí. V zádech.

Celkový počet hodnocení i nepočetnost komentářů a jejich poměrná bezradnost naznačují, že starobyle natočený takřka šedesát let starý film vyvolává nevyslovené rozpaky celého fóra. Že Gregory Peck patří k absolutním hereckým světovým špičkám, se zdá být nesporné. Že režisér Ronald Neame tu dosáhl zenitu svých schopností a scénáristka Jill Craigiová dokázala Twainův satirický nadhled žensky citlivě rozvést, v jistém smyslu dokonce vychutnat a navíc vystupňovat v působivých výstupech vstřícně pojaté staropatriarchální dvorné mužnosti předminulého století, je rovněž zřejmé. Ano, naše doba, současnost, v níž žijeme, má své kořeny a poměrně přesné časové ohraničení v ropných šocích sedmdesátých let a nástupu tzv. postmoderny. Ale ještě minimálně první polovina padesátých let alespoň navenek žila v nostalgii 19. století a v nostalgizující idylizaci doby, která sice uměla být sociálně krutá, nepoznala však takřka půlstoletí (měřeno pamětí a rozměry průběžně pociťovaného lidského života dneška zhruba 70-80 let) válku; to všechno vystresované Evropě i Americe let 1914-1951 připadalo jako ztracený svět, jako kulisa dobra, ráje, který je nenávratně ztracen. Teprve v takto celostně pojaté paletě ekvipáží, krásných šatů a starosvětského humoru doceníme nejen Peckův výkon, ale i neméně dobrý výkon jinak neznámé Ann Gudrunové v roli Peckova ženského protějšku. Americký hřebec, sedlaný suchou britskou ostrovtipnou noblesou, se proto ani divákovi, ani autorům nevzpírá ani dnes. A proč by konec konců také měl?

V době tuhé normalizace byl tento poněkud nevyrovnaný seriál vysílán nikoliv náhodou v pozdních nočních hodinách. Jako jeden z vůbec prvých si po temnu sedmdesátých let dovolil poukázat na to, že léta budování nebyla jen léty úspěchů a boje o nového člověka. Že naopak měla i svoji odvrácenou tvář. Říci, že to byl čin, by bylo obtížně obhajitelnou nadsázkou; konstatovat, že se jednalo o tehdy nevšední zážitek, platí v pamětnické rovině i dnes. Repríza s nezbytným komentářem by zřejmě byla vhodným obohacením také současného televizního programu či nabídky.

Ve své době odvážný a průrazný snímek, jdoucí velkoryse za hranice běžné a tehdy až dusivé v tomto případě katolické prudérie. Doba, kdy plnoletost nastávala ukončeným 21. rokem života, je dnes stejně nepředstavitelná jako potvrzení lékaře o nenarušeném panenství, vyžádaném místně příslušným biskupstvím. Brigitte Bardotová, zápolící se svou krásou a pubertou se dostává do soukolí, která znají jen tzv. krásné ženy. Oddává se své bouřlivé smyslnosti, ale zcela postrádá schopnost jejího spekulativního pekuniárního zhodnocení, ačkoliv ji v tehdy zapadlém Saint-Tropez má doslova na talíři. Že ve filmu zahajuje svou dráhu jiná mimořádná osobnost francouzské a světové kinematografie hraného filmu, Jean-Louis Trintignant, jakoby míjela všechny komentátory tohoto filmu. Mladík, který se rve o svůj cit, a postupně tak ke zralosti přivádí nejen sebe, ale i svou ženu, která mu tak trochu nečekaně spadla z nebes k nohám, si vede překvapivě zrale a mužně. Ano, i v této době se dospívalo ještě rychle, rozhodně dříve a rychleji než dnes. Závěrečná scéna, v níž vrací svou dívčí ženu do skutečnosti, je triviální jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to vítězství mládí a zodpovědnosti nad plochou konvencí, kalkulujícím ideálem žití i nejstarším bratrem, který naopak v této situaci lidsky i rodinně fatálně selhal. Vadimův film je poprávu považován za jeden z důležitých kaménků laviny-vlny rodící se moderní kinematografie hraného filmu, vlny, která nás dělí od někdejšího sentimentalizujícího zvukového filmu třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Každá doba potřebuje své hrdiny. Skutečné muže a opravdové ženy. Ty, kteří se neptají, zda, kudy a jak dál, co za to, ale prostě jdou. Ne každý může být hrdinou velkých dějinných okamžiků, ale každý, má-li vůli a houževnatost, může vítězit v tom druhém, pro každého dosažitelném hrdinství. Hrdinství všedního dne spočívajícím ve schopnosti zvládnout umění žít. Jiří Ježek svou parketu našel a vymezil slovy, že je rád za svou invaliditu, bez které by jen stěží objevil sám sebe. A dosáhl toho, čeho dosáhl.

"Provázkové" herectví nedokážu považovat za zanedbatelné. Liberecká rodačka dostala do života - lhostejno, jaké byly prvotní příčiny - poměrně slušnou nálož problémů. Své třinácté komnaty na rozdíl od jiných neřešila ani drogami, ani sebevraždami, ale svéráznou odpovědností, která je pro umělce typická. Jistota dvou - jak se zdá - dobře vychovaných dětí je asi nejlepší odpovědí na to, zda svůj bouřlivý život zvládá či nikoliv.

Nejen otcovská arogance, ale i přepjatá mateřská láska mohou vést k tragédiím i notně přezrálých dětí. Životní "sešup" vynikajícího mima a parodizéra, osudově závislého na matce-mateřské sani, by měla být pro všechny varováním. Milovat a starat se o své blízké, ale tak, aby láska k druhým nepřerostla postupně v nelásku k sobě samému. Čejkovi lze na jeho nesnadné a v mnohém opožděné životní cestě přát jen to nejlepší. Hlavně kuráž a nebojácnost.