somnar

Škoda, že to zakouřené kouzlo retro amerických zapadákovů sevřených postupně odhalovanou nadpřirozenou konspirací už trochu vyprchalo, protože tohle je vlastně dost sympatický počin, který úplně nepodlézá divákovi, i když jsem se v těch kulometných dialozích jak z nějaké quirky komedie trochu ztrácel. Klidně by to z povahy věci i postav mohla být creepy rozhlasová hra s vymakaným sound designem, na což Patterson chvíli částečně upozorňuje, aby se to zas s kameramanem pokusil trochu křečovitě upozadit. Ale je to fakt fajn.

Líbilo se mi, jak to přirozeně ohýbá sunžánr bro a coming-of-age komedií, a to hlavně tím, že to z postav nedělá modelové karikatury, umístěné do děje jen kvůli správně načasovanému gagu, nebo uměle naformulovanému ponaučení. Je z toho cítit žitá aktuální sebeironická zkušenost lehce opracovaná do dramedie s popkulturními narážkami a ohavnými kérkami, v níž dělá Davidson z nenablýskaného Staten Islandu skoro další neokázale realistický charakter. Škoda jen, že v té hasičské poctě, která léčí psychické potíže, to na konci nezná míru, když si ale představím, jak upachtěně se o terapeutickou autobiografii pokoušel nedávno Shia LaBeouf v Honey Boy, musím zaokrouhlit nahoru.

Ale ale, Apple by taky chtěl mít svoji temnou, chladnou a odměřenou kriminálku! Bohužel to ale zůstává hlavně u toho přání. Opisuje to, kde může, i když je to očividně extrémně drahé a hlavně se to šíleně bojí, aby to někoho neznejistilo a nevyvedlo z míry, takže to je ve všech těch dramatických mentálních breakdownech a v naznačených sexuálních úchylkách (mučírna wtf) naprosto směšné. Snad jen poslední epizoda trochu nastíní, jak by to mohlo vypadat, kdyby to mělo trochu koule i na něco jiného než nacpat Apple výrobek do každé druhé scény.

Na film, v němž se několikrát odsuzuje "vykrádání cizích vtipů", je to až nestoudně obšlehlé. Fakt nevím, co bych na tomhle nenápaditém volnoběhu měl ocenit, ale chápu, že pro Netflix byla po úspěchu Murder Mystery tahle nepříliš vtipná akvizice naprosto logická.

Je zajímavé, jak se ve figuře ztrouchnivělého mafiána, který absolutně nemá kontrolu nad svým životem a je vlastně jen svědkem svého rozpadu, vidí dle propagačních rozhovorů i výsledku sám Trank. Číst jinak mě to moc nebaví, i když je odvážné, jak tu Hardy vlastně není plnohodnotnou postavou, jako spíš nelidským monstrem z body hororu, které je jen pasivním strašákem i ve svých vlastních snových vizích. Trank si tímhle asi zase tak trochu sám nasral do postele, což ale pořád je nějaký autorský statement.

Je to asi lepší než Můj příběh s Vlastinou Svátkovou, přesto to pro mě nemá parametry ničeho zajímavějšího než trhacího kalendáře pouček osobnostního rozvoje, podle nichž je každý výjimečný nebo má svůj unikátní příběh. Moc nevím, co si z toho mám vzít - Michelle říká, že ji osm let v Bílém domě moc neformovalo, pak opakuje informace z knihy a do politiky pořád nechce. Což je vlastně škoda, protože tenhle povrchně inspirativní a okázale nicneříkající dokument by byl skvělým začátkem nějaké kampaně.

Hodně nepříjemná a tísnivá ponorka, v níž je velký producent trochu jako Breivik ve filmu Utoya - není nikdy vidět, ale o to víc je jeho přítomnost destruktivnější.

Ten kýžený vysněný Hollywood si to představuje tak, že to naprosto vykostí jakékoliv drama, obsah či normální lidský konflikt. Všechny postavy jsou dříve nebo později allies, ve všem spolu souhlasí a všechny problémy včetně systémového rasismu vyřeší většinou během desetivteřinového dialogu. Co je směšnější? Těžko vybrat, zda to jsou ty zcela absurdní cliffhangery, intervence Eleanor Roosevelt nebo výstavní košťata v hlavních rolích, které nedefinuje nic jiného než jalová moudra o rovnosti. Parsons, LuPone nebo Holland Taylor se možná snaží, ale poslední epizody už jsou prostě daleko za hranou parodie, kdy si všichni vyznávají lásku po pěti minutách, neustále o něčem plamenně poučují a ze všeho musí vyvodit pozitivní poselství. Tohle překroucení dějin Hollywoodu v sobě pro mě nemá ani kus soudnosti nebo invence, hlavně kvůli tomu, jak urážlivé to je k celým dějinám boje za práva. Ten je tu mimochodem přesně v duchu Netflixu jen vykalkulovaným contentem, což je skoro tak děsivé, jako herectví Darrena Crisse.

Netflixu asi vyšlo od lidí z marketingu, že by měl nějak stimulovat obří indický trh, a tak v jeho reáliích prostě vygeneroval akční béčko, do něhož šoupnul známý ksicht od Marvelu a populárního šerifa ze Stranger Things, který tenhle štěk měl asi nějak ve smlouvě. Ano, je to přesně tak vykalkulované, jako úmorné. Srovnání s Wickem je navíc úplně mimo, tady je každá akční scéna jen řemeslně propracovaným deja vu, co je hlučné hlavně kvůli tomu, že je všechno kolem totálně duté.

Určitě se bude všude psát, že to těmi léty preprodukce a loudavé realizace přezrálo a že v tom ty děti moc křičí, přesto si nepamatuju, kdy jsem viděl podmanivější režisérský peterpanovský komplex. Zeitlin je ale ve své umanutosti a stylistické zatvrzelosti pořád dostatečně hravý a vždycky mi přišlo, že je ten hyperaaktivní chaos na nevypočitatelném vulkanickém ostrově pořád dost kontrolovaný. V práci s mladými neherci v atmosféře specifické logiky je to navíc fenomenální, i když je to vžene do takové dětské variace na matku! i do origin story, která k tomu pasuje jen silou vůle... Ale tu přesně tenhle film má! Vzpomenu si na to, až se zase bude sborově tleskat nějakému sterilnímu hnusu od Disneyho.