somnar

Nabarvené ptáče, PG-13 verze. Jasně, je to osobitější, zaprášenější, živější a poetičtější než všechny disneyovské předělávky animáků dohromady, to jsem ale tak nějak čekal. Je to taky rozhodně milé. Ale furt je to všechno málo! Garrone se prostě odmítá plně oddat těm několika málo zneklidňujícím momentům, které by to možná přiblížily mnohem hutnější a nápaditější Pohádce pohádek, a zároveň nedokáže k výchozímu materiálu najít nějaký neotřelý klíč, jako se to nedávno podařilo Zeitlinovi s jeho Wendy, která sdílí podobné téma. Je to takové rabování útrob žraloka ze závěru, v nichž je všechno a zároveň nic.

Na rok 2020 a všechno, co se odehrálo v žánru komiksových adaptací, je tohle fakt šílený retro. Mentálně někde u X-Men: Posledního vzdoru.

I když se americká kritika může opět davově utleskat, Natalie Erika James prostě není Ari Aster. Kůži jsem si z toho sloupat samozřejmě nechtěl, ale je to naprosto předvídatelné, ploché, nezajímavé a překvapivě nijak podmanivě zahrané.

Vyloženě antropologicko-kulinářský zážitek, v němž je spousta subtilně artikulovaných témat. Tenhle neokázale přívětivý film si zaslouží mnohem větší pozornost.

Tom Hanks: Dad Movie. Osmdesátiminutová nekonečná variace jedné situace se stejnými replikami, při níž se mi nejvíce tajil dech ve chvílích, když ten námořník kýchnul, a když to mrtvé tělo nechtělo sklouznout do moře.

Neobjevuje tu Ameriku, ale ani se to nesnaží poučovat, což je vždycky fajn. Má to skvělou ústřední dvojici, perfektní timing a hlavně to chápe, že komediální zlato se vždycky nejlépe rýžuje na svatbách, večírcích a rodinných setkáních. Možná by to nemuselo tak rychle opouštět tu svěží polohu nihilistické zábavy v pouštním očistci, přesto by mi vůbec nevadilo to po skončení prožít znovu.

Odehrává se to ve fotogenických scenériích podobně jako Dej mi své jméno, Portrét dívky v plamenech nebo Na konci světa, narozdíl od nich v tom ale moc není prostor pro city, protože vše opanuje institucionalizovaná šikana. V tom je to ale bohužel strašlivě průhledné, protože protagonista postupně čelí repetitivní spirále nenávisti na několika frontách, takže homofobii směřem dovnitř vojenského oddílu střídá vně nasměrované burcování proti "černým divochům" a "komunistické hrozbě", aby došlo na flashback ze segregovaného bazénu a nakonec i skutečnou střelbu. Nevím, přijde mi prostě škoda, že oceňovaná queer dramata poslední doby nechávají opět zpátečnicky definovat svoje postavy pouze nepřátelským okolním prostředím, čímž je vlastně uzamykají v pohodlných, lehce definovatelných škatulkách binárních opozic.

Will Ferrell hraje Tima Tolkkiho ve snímku, co působí jako americký remake nějakého neexistujícího původního materiálu. Není to moc vtipné, ale o to víc je to cute. I s tím, že Pierce Brosnan podle mě vůbec neví, kde je.

Kevin Bacon většinu času působí, jako kdyby ho trápila nějaká chronická bolest, nebo byl myšlenkami úplně jinde. Možná je to sofistikovaný způsob, jak se vtělit do role chlápka, co nemůže opustit nový barák, podobně "off" herecký výkon tady podle mě ale nebyl od Vala Kilmera ve Snowmanovi. Jinak je to úplně zapomenutelná Blumhouse duchařina.

Určitě to dokáže vzbudit zájem, ale ten souboj identit v tělech jako pomačkaných a zkrvavených skořápkách je i přes skvělé herce tak nějak školácky toporný a strnulý, i když spíše na vysvětlování spoléhá na agresivní vizualitu. Co se týče režiséra, těším se na příště.