inutihar

Nevím, proč se zde píše o Filipinách, když se to celé odehrává na Šalamounových ostrovech. Vždyť tam i mapu ukazují. Ale jinak je to naprosto zapomenutelný film, navíc s tak nesmyslným chováním vojáků, že to při sledování až ruší.

O kousek lepší než první díl.

Taky už jsem pamětník a je možné, že jako tehdy školou povinný bych ten film v roce 1991 hltal. Jsem sice na jednu stranu rád, že se film našel a že jsem ho viděl, na druhou stranu mi dost vadí, jak ten dokument nemá pořádnou jednotící linku, jako by nevěděl, na co se zaměřit. Škoda, že tehdy nevznikl i plánovaný seriál, byl by asi lepší.

Byl by to lepší průměr, ale ten konec to totálně zabil.

Stydím se, ale smál jsem se u toho. Jinak jako každý druhý díl nabízí film všeho mnohem více než díl první, což je zde nicméně ku prospěchu zábavnosti (tedy, nepočítám ten přehnaný product placement). Respekt za snahu uvést to v české distribuci, i když jsem na tom byl v sále CC na Chodově jen já a tři Ukrajinky. Bohužel to mělo premiéru v ČR jen krátce před tím, než vláda kina zavřela kvůli covidu.

Ukrajinská verze Co jsme komu udělali natočená zhruba ve stylu Babovřesk. Zní to sice děsně, ale pobavil jsem se. Zdarma na youtube (a od léta 2023 i na netflixu).

Praještěři plivoucí oheň, masožravé rostliny s chapadly, telepatičtí létajicí dinosauři unášející sexy pravěké dívky. Absolutně lowcost výprava, gumové masky a jako vrchol nonstop hláškující Peter Cushing jako totálně mimozní vědec. Proč jsem to neviděl dřív?

Poprvé jsem to viděl v TV před nějakými dvaceti lety. Pamatuju si, že jsem byl tehdy hodně zklamaný z toho, že to není horor, co jsem čekal. Nově zhlédnuto trochu se záměrem ověřit si, že jsem tehdy něco nepřehlédl. Nepřehlédl. Ale také jsem pochopil, že jsem, že ta síla filmu je v něčem úplně jiném než v nálepce horor.

Na ukrajinské poměry vysokorozpočtový (pseudo)historický velkofilm, velmi volně na motivy slavné knihy Ivana Franka. Do ukrajinštiny předabovaný Robert Patrick, který Zachara hraje, se celou dobu tváří, jako by netušil, která bije, ale co chtít po někom, jehož nejslavnější rolí byl CGI tekutý robot před nějakými třiceti lety. Mongolští nájezdníci s ruským orlem na opasku jsou nicméně celkem zábavní a rozhodně zajímavější, než hipsteři a botoxované dámy z céčkové americké produkce představující hrdinné karpatské horaly a horalky. Nakonec to ale vypadalo lépe, než jsem předpokládal, po předchozích zkušenostech s novodobou ukrajinskou kinematografií jsem totiž čekal něco ve stylu Kněžny Libuše. Ovšem viděl jsem to ve Lvově v kině plném nadšených Ukrajinců, což k celkovému zážitku nejspíše dost přispělo, objektivně bych to musel hodnotit o něco hůře.

Protože jsem to z neznámého důvodu na rozdíl od desítek podobných kousků neviděl na véháesce v raných devadesátkách, užil jsem si premiéru až díky prvnímu ročníku Fest akce, ale za to v Aeru na velikém plátně.