rublik05

Tak jsem úspěšně dorazil až k maturitě, přežil jsem to ve zdraví, za což děkuji jak tvůrcům, tak i samotným hercům. Za sebe mohu konstatovat, že Muzikál ze střední 3 je jednoznačně nejpovedenější díl trilogie. Snímek už téměř vůbec nepůsobí amatérsky, herci dospěli, takže už i docela slušně hrají, taneční choreografie jsou na velmi vysoké úrovni, povedla se zachovat i fajn atmosféra a snesitelné tempo. Takže jo, sice jsme stále někde v průměru, nicméně konečně se za zhlédnutí nemusím stydět. 5/10.

Muzikál ze střední 2 je ještě přeslazenější a ještě přihlouplejší než jednička, jinak vše zůstalo při starém. Vypulírovaní herci zpívají ty své popové cajdáky, osazenstvo zůstalo prakticky stejné, letní atmosféra je vcelku příjemná, stopáž bych snesl malinko kratší, celkově se ale jedná o typický produkt svého druhu, nic víc, nic míň. 3/10.

Cirkus Maximum dle obsahu slibuje rodinnou komedii o rodině cirkusových artistů a o jejich náročném živobytí. Popis filmu však působí vzhledem k realitě přímo komicky, jako bych se díval úplně na jiný film. Snímek od začátku působí dost lacině, humor se absolutně nepovedl, většina vtipných scén hraničí s trapností. Scénář je plný nelogičností, díky podivnému střihu a zvláštní návaznosti jednotlivých scén působí nesourodě a jako celek absolutně nefunguje. Výkony herců jsou občas až k smíchu, těžko říct, jestli to zapříčinily jen mizerné dialogy. Jediná věc, která se s přimhouřením očí dá nějakým způsobem vyzdvihnout, je příjemně uvolněná atmosféra. Ale to je na hodinu a půl trvající film vcelku málo. Nebudu lhát, byla to hrůza. Ani nevím, proč jsem to už po chvilce nevypnul. V každém případě zdejší hodnocení tak nějak odpovídá tomu, co na diváka čeká. 1/10.

Třetí a prozatím poslední případ Oddělení Q, Složka 64, nijak nevybočuje z kvalit stanovených předchozími díly této kriminální série. Znovu zde máme drsnou a tajemnou záhadu, které se detektivové Mørck a Assad snaží přijít na kloub, tentokrát s větším přesahem do reálného světa, respektive reálných problémů současnosti. Díky tomu tak Složka 64 působí mnohem více realisticky, u předchůdců se občas stávalo, že v určitých chvílích snímek působil dost nereálně, což se tentokrát povedlo do jisté míry eliminovat a celkovému vyznění to velmi pomohlo. Atmosféra je opět nesmírně temná a napínavá, herci jsou tradičně výborní, děj má spád, gradaci, nenudí. Finální zakončení mohlo být malinko odlišné a odvážnější, nicméně to je z mého pohledu asi jediná výtka. Velmi doufám, že se nakonec nejedná o poslední díl série, že se s detektivy z Oddělení Q ještě budu moci někdy setkat. Tuhle sérii jsem si každopádně moc užil. Za mě druhý nejpovedenější díl, hned po Zabijácích, kteří u mě pořád ještě o kousek vítězí. 8/10.

Snímek Grand Prix láká především svým obsazením, které slibuje intenzivní vtipnou taškařici, a také režisérem legendárního seriálu Most!. O to větší je z výsledku nakonec zklamání. Ale pěkně popořadě. Chemie mezi ústřední trojicí herců funguje dobře, nicméně po většinu času mi přišlo, že tak nějak nemají co hrát. Stejné je to i s ostatními herci. Výborná je Anna Kameníková či Tatiana Dyková, nebo nevrlý Miroslav Donutil, nicméně i potenciál těchto postav nebyl úplně využitý, respektive nebyl využitý vůbec. Vtipné scény tak díky tomu napočítám na prstech jedné ruky, zbytek je taková neurážející, předvídatelná, občas trochu nudná podívaná, kterou opravdu zachraňují především samotní herci. Od pana Prušinovského, ale zejména od takového hereckého obsazení jsem čekal mnohem větší parádu, neboť ty postavy na to podle mě mají. Jako celek film zkrátka příliš dobře nefunguje, víc mě zklamal než potěšil, podruhé už ho s největší pravděpodobností vynechám. Velká škoda. 3/10.

Předchozí Zabijáci mě před několika lety vyloženě nadchli, byla to klasická, poctivá, dobře natočená severská kriminálka. Vzkaz v láhvi je na tom v mnoha ohledech podobně, avšak kvalit svého předchůdce bohužel nedosahuje. Začnu tedy u těch kladů. Opět se jedná o mrazivě děsivý příběh, atmosféra by se dala krájet, kladné i záporné postavy jsou docela dobře ztvárněny. V určitých chvílích však snímek působí strašně nelogicky až nereálně, což je z mého pohledu asi jeho největší slabina. Jinak ale víceméně spokojenost, Zabijáci se mi líbili o trochu víc, i tak je ale Vzkaz v láhvi dobře natočená kriminálka, kterou nelze nedoporučit. Čeká mě ještě Složka 64, tak jsem moc zvědavý, jestli se i napotřetí bude jednat o tak povedenou záležitost. 7/10.

První epizoda mohla být jednoznačně malinko poutavější a svižnější, je to zkrátka taková ta typická úvodní (seznamovací) epizoda, se všemi klady i zápory. Nicméně druhá a třetí epizoda už jedou jak dobře promazaný stroj, nešetří podrobnostmi, ani na chvíli nenudí a překvapivě i vcelku rychle uběhnou. Příběh je velmi šokující a znepokojující, plný emocí, přestože zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že to bude takový masakr. Naprostá šílenost. Případ je dle dostupných informací stále živý, takže bude zajímavé sledovat, jak to celé nakonec dopadne. Hříchy naší matky je každopádně jedna z těch lepších true crime minisérií, jaké lze na Netflixu najít. Silný příběh, který stojí za zhlédnutí. 8/10.

Ještě před zhlédnutím Párty Hárder: Summer Massacre, abych věděl, do čeho jdu, jsem si pustil Párty Hárd, která mě upřímně řečeno nijak zvlášť nenadchla. Doufal jsem tedy, že pokračování už bude mnohem povedenější a především přijatelnější i pro širší publikum, ne jen pro skalní fanoušky Řezníka a jeho filmové tvorby. Už od prvních několika minut bylo znát, že Párty Hárder je něco úplně jiného, než předchozí díla Martina Pohla. Snímek konečně působí jako regulérní film, ať už se to týká zpracování, vizuálu nebo výkonů herců. Menší korekcí prošel i humor, který je tradičně úchylný a nechutný, avšak tentokrát si překvapivě udržuje určitou míru snesitelnosti. Pochvalu si rovněž zaslouží herci, víceméně všichni působí uvěřitelně a sympaticky, ústřední trojice je naprosto senzační. Stopáž je z mého pohledu tak akorát dlouhá, příběh, ač jednoduchý, má minimum hluchých míst, je doslova napěchován hláškami a vtipnými scénami, které nenechají diváka ani na chvíli vydechnout, uvolněnou atmosféru skvěle dokresluje i příjemné letní prosluněné počasí. Sám jsem tomu nevěřil, ale tohle se opravdu povedlo. Párty Hárder působí profesionálněji, uceleněji a více filmově, takže i přes jisté neduhy související s kvalitou zpracování pobaví jako málokteré česká komedie posledních let. Za mě je tohle jednoznačný vrchol Pohlovy tvorby, kterým hravě strčil do kapsy většinu současných českých komedií. Bavil jsem se královsky, jen tak dál. 8/10.

Říkal jsem si, že když to točil scénárista legendárního seriálu MOST!, že by to nemusela být taková hrůza. Jak já byl naivní. Zbožňovaný je ta nejtypičtější česká jakoby komedie. Příběh je šíleně nezáživný, stopáž se díky tomu zdá nekonečná, nefunguje zde téměř nic, scénář je jedna velká katastrofa. Humorné scény bych napočítal na prstech jedné ruky, a i těch několik málo prakticky ani nestojí za řeč. Drama se udávalo tak maximálně v mé hlavě, zda tu hrůzu vypnout, nebo se dál nechat mučit až do konce v naději, že to bude lepší. Nebylo. Bavil mě Jiří Langmajer, který celý film v podstatě zachraňuje, ale to je asi tak všechno. Hodina a půl čistého utrpení. Tohle se Petru Kolečkovi opravdu nepovedlo. 1/10.

Ačkoliv jsem čekal, vzhledem k autorovým přechozím počinům, malinko větší nářez, Párty Hárd je i tak dost nechutná a přihlouplá podívaná, až se divím, že film odkoupil zrovna hyperkorektní Netflix, to jsou mi ale paradoxy. Každopádně se opět jedná o typickou práci Martina Pohla, tentokrát s lepšími herci a do jisté míry i profesionálnějším zpracováním, humor tradičně nepřekvapí svou nechutností, občas slušně pobaví, představoval jsem si však mnohem větší porci dobrých vtipných scén. Osobně bych snímek zařadil někam mezi prvotinu Život není krásný a Máma má raka. Párty Hárd beru spíše jako takovou menší přípravu na Párty Hárder, u kterého doufám, že mě dle dostupných recenzí pořádně vystřelí z trenek. 4/10.