Adiemus

Dovolím si polemizovat s názorem gogo76, kterému připadají slova Jamese Stewarta směrem k verbířům proto, že sám Stewart narukoval do války mezi prvními. Vidím to úplně naopak: snad právě proto, že Stewart osobně válku zažil, mohl přesvědčivě zahrát pro něj ne právě typickou roli otce početné rodiny (snad s výjimkou filmu Život je krásný). Koneckonců, sám měl čtyři děti. Jen na okraj, od určitého okamžiku jsem čekala na konec ve stylu Twainova Toma Sawyera a nezklamala jsem se.

Pro mě bezesporu nejlepší Hitchcock. Jen mi vrtá hlavou, kde vzala Grace Kelly ty květované šaty, když oblečená v kostýmku ukazuje Jamesi Stewartovi svůj "skladný kufřík", který obsahuje jen noční košili a domácí střevíce.

Hodně velké zklamání. Pojetím mi spíš připomínalo anglické Tři mušketýry z r. 1973 (kde koneckonců hrál Simon Ward Lorda Buckinghama) než famózní knihu Borise Johnsona Faktor Churchill. Posledních pár minut to nezachrání. Ale kdoví, jakou má na to vliv český dabing, možná zhlédnutí v originálu s titulky napraví můj značně rozpačitý dojem. P. S. Přes všechny nedostatky film potvrzuje, že největší Churchillova síla byla v jeho rétorice. Škoda, že režisér nezachytil i Winstonovy námluvy s Clementine.

Nechápu, že jsem zatím na Šerifskou hvězdu narazila až při mapování bílých míst westernové historie, v tomto případě konkrétně filmů s Henrym Fordem. A výsledek? Příjemný příběh bez trapných momentů, dokonce ani dialogy s ženami netahají za uši, což je skoro chronický problém westernů s Johnem Waynem. Díky černobílému obrazu nepřebíjí líbezná krajina děj, dětská role není žádný andílek, ale tak trochu uličník, který zjevně v rodině postrádá mužský element. Jako bonus mladý Anthony Perkins plus nevtíravá hudba... Takže ano, veliká spokojenost.

Hugo Haas ve své nejlepší formě. Scény s cirkusem mi připomněly o deset let mladší Právě začínáme, jako by se Slavinský tímto filmem inspiroval. Hvězdičku dolů za předvídatelnost, i když způsob Petříkova osvobození z cirkusu jsem vážně nečekala. Namísto poklidného nátlaku jsem se dočkala "přestřelky" ve stylu grotesek či v Knoflíkové válce.

Ospalá nuda. Nebýt Newmana, dopadlo to ještě hůř.

Bože, to byla slátanina. Prkenný Gary Cooper má opět za manželku springfieldskou paničku a syna jak reklamu na zubní pastu. Jen ti koně si zaslouží hvězdičku.

Díky totožnému českému názvu jsem tento film považovala za originál filmu Divoká řeka z roku 1994. Chyba lávky! Tenhle film je totiž příbuzný s daleko slavnějšími filmy jako Na východ od ráje, Kočka na rozpálené plechové střeše nebo Sladký pták mládí. Úžasné, jak se Lee Reminck z ušlápnutého stvoření dokázala časem změnit v femme fatale ve filmu Sbohem buď, lásko má. O hereckém nadání Montyho Clifta netřeba mluvit.

Po delší době jsem si Exnera zopakovala (s výjimkou Znamení lyry, za což může má averze vůči přehršli mně nesympatických hereček či rádobyhereček) a s údivem jsem zjistila, že nejvíc mi vadí doprovodná hudba, která evokuje nudné detektivky ze sedmdesátých let.

Zajímavá zápletka, ze které sice čouhá divadelní předloha, ale nešť. Horší je, že ženské postavy se chovají jako stepfordské paničky a posměšné Bogartovo oslovení Fredrica Marche v první polovině filmu "taťko" je zcela na místě. (Nemohla jsem si nevzpomenout na Kočku na rozpálené plechové střeše.) Že se "taťka" v druhé polovině filmu pochlapí, je fajn. Spoiler: Vrtá mi hlavou, odkud se vzala ta druhá pistole, kterou na konci March drží v šachu Bogarta. Přišlo mi, že se snad zhmotnila shůry. Celkové zklamání, i když Bogart si za závěr svého partu hvězdičku zaslouží. P. S. Po opětovném zhlédnutí jsem v pokušení ubrat jednu hvězdičku, protože mě vytáčely nejen obě ženské postavy, ale i naprosto debilní chování Hala Griffina po odchodu z domu Hilliardových. S údivem konstatuju, že na filmy Williama Wylera mám dva naprosto odlišné pohledy: od okouzlení filmy jako Velká země nebo Prázdniny v Římě či Dědičku po zklamání typu Sběratel, nezajímavou Funny Girl nebo právě Hodiny zoufalství.