StarsFan

Ne komedie, ale komorní drama, které je s přibývajícími minutami stále pochmurnější. A na kterém je notně znát divadelní předloha, takže tu vystupují prakticky jen tři postavy, téměř všechny scény se odehrávají v jednom bytě a docela hodně se tu mluví, přičemž zvyšující se bezútěšnost příběhu vyplývá primárně z toho, co se jednotlivé postavy skrz dialogy o sobě navzájem dozví a co se vy jako diváci dozvíte o nich. Lhala bych, kdybych tvrdila, že je My Old Lady nejzajímavějším nebo nejvíce strhujícím filmem ve svém žánru, ale nic to nemění na tom, že mě svou civilností, citlivostí, lidskostí a upřímností zaujalo. Nehledě na to, že Maggie Smith je skvělá a Kevin Kline v tomto vyléčeném alkoholikovi se sklonem k sarkasmu a depresím našel jednu ze svých nejkomplexnějších filmových rolí za posledních dvacet let.

Sleduju ceny BAFTA pravidelně šest nebo sedm let a pomalu si říkám, jestli není na čase Stephena Frye v roli moderátora nahradit. Ano, úvodní nápad s kiss cam byl relativně originální, ale jinak je to každý rok... stejné. Což není zákonitě špatně, jenže když předem tušíte, co Stephen asi řekne a jak bude celý ceremoniál probíhat, ztrácí to jistou zábavnost, což je upřímně řečeno jediný důvod, proč předávání cen sledovat živě a proč si raději jen nepřečíst seznam oceněných. Z letošního ročníku mi tak utkvěla v paměti prakticky jen Rebel Wilson se skvělým proslovem o rasistických Oscarech.

Mark Rylance využívá nehybnosti jako výrazového prostředku. Většinu času nemluví, ani se neangažuje, jenže každé drobné nadzvednutí obočí, každý nepatrný úsměv vám o jeho postavě řekne stejně jako několik vět dialogu. Wolf Hall stojí primárně na něm – skrz něj se seznamujeme s Jindřichem VIII. a zbytkem královského dvora. A skrz něj se vydáváme i na cestu za mocí a pomstou, která více než tradiční historické velkofilmy připomíná House of Cards a která se snaží být v rámci mezí dramatizovaného příběhu realistická (krásné nasvícení!). Doufám, že BBC už připravuje druhou řadu, protože zbytek Cromwellova příběhu bych si nechtěla nechat ujít.

Snaha natočit druhé Všechny prezidentovy muže, která má mnohem větší šanci šokovat diváky ve Spojených státech než v České republice, kde je kritika vůči církvi celkem rozšířená. Stanley Tucci byl v roli právníka skvělý, Spotlight je ale dle mého názoru zbytečně přeceňovaný. Má zajímavé téma a vydal by na dobrou knihu, nicméně z filmařského hlediska bohužel není ničím výjimečný.

Z hlediska obsazení jednoznačně horší záznam než ten, který byl pořízen o patnáct let dříve v rámci 10. výročí – zvlášť Nick Jonas jako Marius mi skutečně nesedí. Na druhou stranu mě snad žádný záznam koncertu nedonutil usmívat se tolik, jako když na posledních deset minut dorazilo na pódium původní londýnské obsazení z roku 1985 a přidalo One Day More. Colm Wilkinson je totiž pořád ten nejlepší Valjean a Roger Allam má tak autoritativní hlas, že na mém žebříčku nejpůsobivějších Javertů bojuje s Philipem Quastem o první příčku navzdory tomu, že je primárně shakespearovský herec, a rozhodně ne muzikálový zpěvák.

Dost možná nejlepší živé vystoupení muzikálových Bídníků, jaké kdy zaznamenala kamera. Colm Wilkinson a Philip Quast v hlavních rolích jsou samozřejmě skvělí, v tomhle obsazení však nezaostává nikdo, takže i takový Thenadier v podání expresivního Aluna Armstronga mě nesmírně bavil. A jako bonus je tu Colmovo fenomenální Bring Him Home, které nepřekoná snad žádná studiová nahrávka, a závěrečné Do You Hear The People Sing v podání 17 Valjeanů z celého světa včetně České republiky.

Realistické. Každý nepatrný moment tu má své místo, a i když je většina diváků přejde bez povšimnutí, já si jich nesmírně vážím. Třeba toho rituálu se slepými náboji, kdy velitel svým mladým rekrutům tvrdí, že je ochraňují kouzla. Nebo hladovění hlavního hrdiny, protože není voják. Nebo té chvíle, kdy je zabití prvního člověka odměněno právem mít vlastní zbraň. Jsou to v podstatě maličkosti, ale pro kohokoliv, kdo ví něco o tom, jak se RUF rekrutovalo své stoupence v Sierra Leone nebo jak se choval generál Butt Naked v Libérii, to bude přesně ta pomyslná čára, která ukazuje, že Fukunaga o praktikách rebelských skupin něco ví a že se nejspíš také obklopil velmi schopnými poradci. Ano, většině diváků bude ukradené, že příběh Beasts of No Nation působí realističtěji než děj řady titulů pyšnících se nálepkou "based on true story", já si za to ale Fukunagy cením. A cením si ho i za to, že se neponížil k černobílému zobrazení situace, že zbytečně nehraje na emoce, že divákovi věří natolik, aby se mu nesnažil vnutit, jak po závěrečných titulcích bude vše v naprostém pořádku. Pro mě osobně možná nejlepší film roku 2015, za který by si minimálně Abraham Attah zasloužil nominaci na Oscara. Film, o kterém si troufám tvrdit, že je stejně tak důležitý jako všechna dnes již kultovní díla o vietnamské válce ze 70. let.

Oxford šedesátých let. Doba, kdy policisté byli lidé z nižší sociální třídy, na které se aristokracie dívala svrchu. Doba klobouků (zvlášť Rogeru Allamovi fedora sekne), dýmek, sendvičů, piv a aut s proklatě malými zpětnými zrcátky. Doba, kdy bylo nediskrétní naznačit, že by někdo mohl mít milenku, ale kdy vám zmlácení mafiána nebo podezřelého mohlo projít, pokud si na vás nikdo nestěžoval. Inspektor Morse mě nikdy nezajímal, takže jsem se na tento prequel aneb “jak se stal mužem, kterým je,” dívala asi trochu jinýma očima, než ti, kteří hltají momenty, kdy se v Endeavour objeví něco, na co Inspektor Morse odkazuje, nicméně nutno říct, že mě i tak Endeavour baví. Baví mě hezkou kamerou a výborně vybranou vážnou hudbou, která děj doprovází. Baví mě vývojem vztahu mezi mladým Morsem a jeho mentorem, inspektorem Thursdaym, který je se svým otcovským přístupem a sarkastickými poznámkami podle mě nejzajímavější postavou příběhu. A nejvíc mě baví, když detektivní případy přerostou nečekaně v cosi osobního jako tomu bylo u posledního dílu první řady a předposledního a posledního dílu řady druhé. (A vlastně dodnes nechápu, proč zajímavá dějová linie, která případy první a druhé série proplétala a která na pozadí naznačovala korupci na policejním oddělení, byla ve třetí sérii docela zapomenuta.) 1. řada: 90 % | 2. řada: 100 % | 3. řada: 70 %

Obyčejné a předvídatelné. Ellie Miller je unylá, Alec Hardy má zjevně ztotoňovat prototyp na povrchu drsného, uvnitř zranitelného vyšetřovatele, jenže když je jeho jedinou slabostí srdeční aritmie, která mu život zkomplikuje průměrně tak jednou za čtyři díly, je to celkem nuda. Detektivní seriály, kde je jediný případ roztažený na délku celé řady, mě baví, jenže musí mít celistvý příběh a ne být natočeny stylem: “prvních x epizod se zaměříme na spoustu nevinných podezřelých, kteří se zločinem nemají nic společného, a na konci se zničehonic objeví důležitý důkaz, který vše během několika minut vyřeší.” Musí být zkrátka trochu víc jako River z produkce konkurenční BBC, kde vše, co vyšetřovatelé v průběhu jednotlivých epizod zjistí, na konci zapadne do sebe a vytvoří celistvou mozaiku. Musí se více věnovat psychologii postav a vytvářet jim uvěřitelnější motivace. A měl by mít méně průhlednou šablonu, aby divák snadno neodhalil pachatele několik dílů před koncem. První řada: 60 %

Naživo v malém kostele v Manchesteru, kde jste se cítili součástí hry, za nejvyšší počet hvězd; skrz filmové plátno bohužel o minimálně jednu hvězdu níže. (Více o mých dojmech tady.)