StarsFan

Rozumím výtkám, které vůči Andělu Páně 2 mohou být racionálně vzneseny. Cameo roličky českých známých osobností jsou naprosto zbytečné, protože příběh nikam neposouvají. Green screen se u nebeských scén nezapře. Vysoké procento vtipů mě nerozesmálo zdaleka tolik jako rodinu sedící po mé straně. Jenže nic z toho, bez ohledu na mé osobní nesympatie k několika představitelům epizodních postav, mi v konečném důsledku nevadilo, protože jako celek mě tahle pohádka se svými biblickými narážkami, hezkými exteriéry a nesmírně charismatickým Jiřím Dvořákem bavila.

Ve filosofii jazyka existuje teorie, že řeč ovlivňuje naše přemýšlení a že dva lidé, kteří mluví rozdílnými jazyky, budou také jinak vnímat svět. Právě tato teze se stala základem Arrival, kde díky zapojení mimozemských bytostí přesáhla hranice běžných odlišností mezi dvěma pozemskými národy. První polovina se snahou najít systém, jak neznámé návštěvníky pochopit, mě nesmírně bavila, druhá polovina mě svou předvídatelností a vyústěním, která je buď paradoxem, nebo popírá možnost svobodné vůle, docela zklamala. Za nápad čtyři až pět hvězd, za provedení za mě pouze tři.

Neúspěšná snaha o ždímání emocí a velmi nesympatická hlavní hrdinka, která svou zatvrzelostí a iracionalitou připomíná hlavního záporáka – to jsou dva hlavní důvody, proč na Denial navzdory slušnému obsazení raději zase rychle zapomenu. Jeden z námětů, kterému by pravděpodobně mnohem více slušelo komornější, dokumentárnější pojetí.

Bez ohledu na vlastní sympatie nebo nesympatie k jednání jednotlivých postav a způsobu, jakým se s životními změnami jiné postavy vypořádaly, ráda vidím český film, kde vás dialogy nervou za uši, postavy nejsou úplné karikatury a vizuální stránka nepůsobí stylem, že režisér někomu náhodně vrazil kameru do ruky. Je Teorie tygra nezapomenutelná nebo jedinečná? Ne. Sledovala se mi ale dobře od začátku do konce a pocit promarněného odpoledne jsem z ní neměla.

Běloši ze střední Evropy nejsou cílovka tohoto filmu a závěrečný pokus o poselství mě lehce minul (ano, zeptali by se tě, protože tu otázku kladou všem), nic to ale nemění na tom, že hlavní herecká trojice je skvělá a několik songů už jsem si přidala do playlistu, i když mě jinak hip-hop míjí velkým obloukem.

Představuju si, že se při psaní Blunt Talk scénáristé předháněli v tom, jakou "netradiční" scénu pro Patricka Stewarta dokážou vymyslet. Šnupání kokainu? Check. Rande s transexuální prostitutkou? Check. Malování aktu, pro který mu stál modelem velmi vyvinutý chlap středního věku? Check, check, check. A což o to, sama patřím k těm, na které model "necháme uznávaného Shakespearovského herce hrát scény, které působí dojmem, že je psal někdo se dvěma promile v krvi,” docela zabírá. Jenže Blunt Talk jde po startu série strmě dolů ve všech ohledech. Příběh se nikam nevyvíjí. Všichni přehrávají. Vtipy se nedaří. Prostor dostávají nezajímavé vedlejší postavičky. A Walter Blunt v podání Patricka Stewarta nemá ve scénáři jediný zapamatovatelný moment, kterým by tuhle mizérii zachránil.

Takové lehce horší No Country For Old Men. Máte-li rádi velmi silné texaské přízvuky a nevadí-li vám, že až do závěrečného střetu šerifova dějová linka nijak neovlivní vývoj příběhu hlavních dvou zlodějíčků, klidně si ještě jednu hvězdičku přihoďte.

Příjemně minimalistický film zaměřený na postupné budování netradičního vztahu mezi dvěma postavami, univerzitním profesorem v důchodu a jeho pokojskou, kteří spolu jednou týdně hrají šachy. On je sečtělý samotář, který se společnosti od smrti své ženy straní a má nálepku podivína; ona pochází z nejnižší sociální třídy a postupně si uvědomuje, že chce od života víc. Caroline Bottaro měla obrovské štěstí, že hlavní role svěřila Sandrine Bonnaire a Kevinu Klinovi, jejichž civilní herectví je stoprocentně uvěřitelné a chemie ve společných scénách tak hmatatelná, že pouhými pohledy nad šachovnicí dokážou utáhnout celý film. Zvlášť jejich poslední partie, která se odehrává pouze skrz vyřčené tahy, je znamenitá.

Hodně, hodně jsem si tento film chtěla oblíbit, protože v jeho jádru je ukryta řada aspektů, které mám v příbězích ráda: hlavní hrdiny je lidský, zranitelný (a zraněný), postavy nejsou rozděleny na kladné a záporné. Bohužel po scénáristické stránce vše úplně nefunguje – a i když jsou to jen detaily, výrazně ovlivňují můj celkový dojem. Jsou to zbytečné expozice, kdy některá z postav jen kvůli divákovi vysvětluje to, co všichni v dané scéně ví. Jsou to neuvěřitelné náhody jako moment, kdy jedna z postav najde cosi, co se jí přímo týká, pohozené na ulici. Je to uspěchaný scénář, který se v závěru snaží divákovi vnutit rychlou proměnu postav, ačkoliv stopáž by si zasloužila deset až dvacet minut navíc. Je to konec, který náhle změní vyznění celého filmu. U jiného žánru by tato zaškobrtnutí scénáristovi asi prošla, když se však snažíte dát dohromady civilní, citlivou, civilizační výpověď, může několik nerealistických scén snadno udělat z filmu s velkým potenciálem jen zapomenutelné drama.

Skutečně netuším, proč mě vůbec kdy napadlo, že bych se na pár epizod z Real Housewives of Beverly Hills mohla podívat, ale zpětně si tento záchvat šílenství mohu alespoň ospravedlnit tím, že to je celkem pozoruhodná sociální studie. Hlavní hrdinky se tu cítí vytížené i se čtyřmi chůvami pro dvě děti, byt o rozloze 325 m2 jim přijde stísněný, stres jim způsobuje nejistota, zda bude bazén vytopený, a mezi řečí neopomenou poznamenat, jak jsou štědré, protože v jednom ze svých sedmi domů dovolili na pár měsíců žít přátelům, kteří na tom tehdy nebyli finančně nejlépe. Když jedna z účastnic této mimozemské reality show pronesla, že by se nespokojila s životem ve střední třídě, okamžitě mi hlavou problesklo, že já bych se nespokojila s životem, kde by mou hlavní náplní života bylo vybrat správný diamant pro mou čtyřletou dceru a chodit na správné večírky jen proto, abych si udržela ten správný sociální statut.