Amonasr

Tenhle film nenadchne, ale ani neurazí. Je v něm namícháno tolik a takových ingrediencí, aby to vypadalo jako ze života a zároveň aby to bolelo jen občas a jen trochu, snad až na osud koní, kterým vrcholí pointa filmu i pokus o katarzi vztahu otce a syna. Ani to ale nestačí k tomu, aby divák prožil s postavami opravdové emoce, které by doznívaly ještě i po nějakou dobu po jeho shlédnutí. Je z toho cítit pouhá scénáristická rutina bez opravdového tvůrčího zápalu, z průměru nevybočuje ani režie a herecké výkony. Jednou se to ale vidět dá.

Atraktivní podívaná, atraktivní prostředí, silný hlavní příběh i zajímavé vedlejší příběhy, filmařsky dokonalé zpracování. Je to snad až moc dokonale podané, působí to jaksi barvotiskově a přes dobrý spád a dostatečně napínavé vyznění tomu chybí skutečná hloubka a opravdovost, aby divák s postavami opravdu dýchal. Jednotliví nositelé děje až příliš zapadají do typových škatulek, z nichž byli vytaženi - vnitřní svět skutečných živých lidí bývá rozporuplnější, než je zde většinou předkládáno. Hollywoodsky naprosto profesionální kousek, ne ale o moc víc.

Atraktivní prostředí, atraktivní zápletka, poněkud zdlouhavý rozjezd, který je zde ovšem naprosto stylový, stejně jako i ostatní zdlouhavé sekvence, jež dotvářejí tajemnou atmosféru, někdy až s meditativním nádechem. Hlavní hrdina využije náhodnou příležitost, aby se změnou identity pokusil vyvléct ze své minulosti, která mu byla už "těsná", aniž by domýšlel důsledky, které to může mít. Nakonec musí před svou pravou identitou utíkat, navíc ovšem i před tou novou, protože být nelegálním mezinárodním obchodníkem se zbraněmi není zrovna bezpečný způsob existence. Vše neodvratně spěje k závěru, který tak není překvapivý, jako spíš zákonitý. Ovšem v podání Antonioniho nejde ani tak o příběh samotný, jako spíš o existenciální zamyšlení nad podmíněností lidského života a především o skvěle zvládnutou filmařinu, kterou si lze beze zbytku vychutnat a ještě ji nechat v sobě příjemně doznít.

Poměrně zajímavý a filmařsky zdařilý snímek, který nastoluje řadu otázek, kdy člověk, který by jinak nevraždil, bere spravedlnost místo liknavé justice do svých rukou. Rozehrává se tak poněkud absurdní vztah mezi ním a náhodnou svědkyní jeho činu, která se nechce stát udavačkou, ovšem zároveň se snaží v pachateli probudit potřebu pokání, protože k němu cítí jisté sympatie a možná i víc. Ten však zároveň svádí boj i se svým vlastním svědomím - ví, že by si měl odpykat trest, ovšem zároveň se nechce sám polici přiznat a tak jí všelijak nastrkuje různé stopy, aby ho mohla usvědčit, což se však dílem různých nečekaných náhod nedaří, byť jej policie celou dobu podezřívá. Nakonec mu tedy nezbude, než aby se postavil ke svému činu čelem, přičemž je už jen na divákovi, jak nejednoznačnou hlavní postavu sám přijme. U vnímavého diváka tak zůstane v hlavě víc otázek než odpovědí, což je známkou každého kvalitního umění.

Tato televizní adaptace Vachkovy detektivky je rozhodně mnohem zdařilejší než Zlá minuta, i když její atmosféra je poznamenaná komplikovaností doby, kdy se aktivizují prohitlerovští sympatizanti v českém pohraničí jako zlověstná předzvěst blížící se mnichovské zrady. Více než o klasickou detektivku se tak jedná o vykreslení napjatých a komplikovaných vztahů mezi českou menšinou a německy mluvící většinou v západním pohraničí, přičemž je zachycen i blížící se tragický osud její židovské části. V detektivním žánru tak stěží mohlo na tak malé ploše vzniknout něco jiného než poněkud povrchní schéma "hodní Češi - hodní Židé - zlí Němci a mezi nimi pro větší korektnost ovšem také nějaký ten hodný". Sice nic opravdu výjimečného, ale koukat se na to dalo a mělo to i nějaký spád.

Až příliš vykonstruovaně a neživotně působí tato televizní adaptace. Těžko říct, zda je to už původní knižní předlohou, kterou jsem nečetl, scénářem anebo režijním ztvárněním. Snad nejabsurdnější mi na celém příběhu přišla skutečnost, že policejní detektivové vyřeší celý případ během noci (od večerního nalezení mrtvoly do následujícího rána), přičemž neustále někoho budí ze spánku a obtěžují nehledě na noční klid, ať už jde o svědky či o podezřelé, a všichni jsou jim bez reptání kdykoliv ochotně k dispozici a podrobují se jejich často neomaleným požadavkům, kdy například lékař je svým vlastním vozem vozí po Praze od čerta k ďáblu, a když je pak ještě pozve domů na čaj, tak se před nimi na jejich výzvu ochotně svlékne a vytáhne všechny věci z kapes coby sprostý podezřelý. Myslím si, že tak horliví policisté a submisivně poslušní občané nemohli existovat ani za 1. republiky.

Úsměvně nahořklá roadmovie o pošetilosti stáří, nesplněných životních snech, mezigeneračních rodinných vztazích, lidské závisti a vypočítavosti a řadě jiných všednodenních dílů skládanky lidského života. Nenásilnou formou nutí k zamyšlení o různých etických otázkách na příkladu typových figurek, do nichž se promítají různorodé aspekty současného konzumního způsobu života obyčejných a zcela průměrných lidí. Maloměšťácké kulisy amerického středozápadu jen rámují rozmanité mezilidské vztahy, které by se v příslušně modifikované podobě daly přesadit do jakéhokoliv jiného prostředí současné západní civilizace, kde pod vnějškově víceméně spořádaným povrchem vládne hodnotová bezútěšnost, kterou dokáží ve vyhrocených situacích důstojně překonat jen nemnozí.

První polovina filmu byla nuda, i když výpravně a kostýmně bohatá, ve druhé polovině to naštěstí dostalo spád. Neznám knižní předlohu, ale film balancoval na hraně červené knihovny, k čemuž dopomáhalo i občasné barvotiskové přehrávání některých herců. Psychologie postav poněkud povrchní, bez větší emocionální hloubky, postupný přerod vztahu hlavní hrdinky k hlavnímu hrdinovi byl ale ztvárněn vcelku zdařile. Po jistém váhání tedy alespoň 3*.

Polská kinematografie je v současné době o několik tříd výš než ta česká, což dokázal i tento snímek Pawla Pawlikowského, který sice nedosahuje tak mimořádných kvalit, jako jeho Ida, ale i tak se jedná o snímek vysokého evropského standardu. Film mě dokázal vtáhnout, a to i přesto, že nepochybně zajímavé téma je zpracováno poněkud útržkovitě, čímž utrpěla především psychologická hloubka hlavních postav, do nichž jsem se tak nevcítil natolik, abych s nimi jejich osudy opravdu silně prožíval. Je to tak především zajímavá, a hlavně po vizuální a hudební filmařské stránce povedená podívaná, která zároveň přístupnou formou dává nahlédnout do složitostí světa rozděleného železnou oponou, i když opět jen poměrně zkratkovitě. Pro mě až překvapivě silnou stránkou tohoto filmu je zpodobnění polského folklóru, který jsem až dosud moc nemusel, nejsem ostatně ani přílišným vyznavačem lidové hudby vůbec. Zde je však polský folklór předložen tak přitažlivým způsobem, že se stal i pro mě opravdovou lahůdkou a zbavil mě tak jednoho z mých předsudků – i za to můj dík.

Mladý řidič autobusu Paterson (ve stejnojmenném městě Paterson) má rád poezii a sám i píše hodně civilní básně, v nichž objevuje poetiku všedních drobností, jako například krabičky zápalek. Žena ho za to obdivuje a snaží se ho přesvědčit, aby svůj notes s básněmi nechal okopírovat, aby se mohly jednou vydat. Dřív než to však stačí udělat, jejich pes v nestřeženém okamžiku notes rozcupuje na změť nepoužitelných útržků. Nešťastný a vnitřně otřesený Paterson, který tak přišel o všechnu svou dosavadní tvorbu, se jde projít, přičemž na lavičce v parku si k němu náhodně přisedne japonský básník, který navštívil město Paterson kvůli svému obdivu k básníku Williamu Carlosi Williamsovi, zdejšímu rodákovi. Řidič Paterson se sice ke psaní poezie na přímou otázku sám nepřizná, ale japonský básník z hovoru pochopí, že poezii miluje stejně jako on a mnoho o ní také ví. Při odchodu mu nečekaně daruje prázdný sešit se slovy: „Někdy prázdná stránka skýtá nejvíc možností.“. Paterson po chvíli zkoprnělého údivu vytahuje z kapsy tužku a rodí se další jeho báseň. Jarmuschův film je rovněž jednou velkou civilní básní, jehož poetika je totožná s poetikou Patersonových veršů. Film, který nechá o to silnější stopu ve vnímavém divákovi, oč je svým pojetím nenápadnější. Hodně jemné předivo, nenásilně mistrovský kousek.