Amonasr

Na filmu je sympatické, že obě válčící strany ztvárňuje nečernobíle v obvyklém stylu: hodní a chytří spojenci versus zlí a hloupí Němci. To posiluje celkovou věrohodnost snímku, i když jde nejspíš o fikci. Natočeno je to navíc svižně a vtipně - příjemná odpočinková záležitost.

Anthony Quinn opět předvedl vynikající herecké mistrovství, kdy se dokázal doslova převtělit do bodrého italského venkovana. Jeho úžasné herecké proměny jsou v neuvěřitelném kontrastu k většině současných českých filmových hvězdiček, které stále hrají jen samy sebe, ať ztvárňují jakoukoliv filmovou postavu. I snímek sám o sobě nepostrádá lehkost a vtip, zároveň ale dobře dávkuje i dramatické a napínavé okamžiky i s občas dojemnými, přičemž si zachovává i nezbytnou životní moudrost a optimismus. Stará dobrá filmová klasika, jaké se dnes už netočí.

Filmově zručně a působivě natočený snímek, který kolem snahy velšského novináře vypovědět světu hrůznou pravdu o ukrajinském stalinském hladomoru rozvíjí především otázku odpovědnosti novinářů za pravdivost toho, co píší. Dnes je to ještě aktuálnější než tenkrát, protože profesionální novinařina se téměř vytratila s tím jak se média postupně dostala do područí oligarchů a slouží především různým mocenským zájmům. Kouzlem nechtěného se ale Agnieszce Holland podařilo snad ještě něco víc - ukázat, že velmocenské zájmy nejsou nikdy určovány jakýmikoliv hodnotovými principy, ale jen tím, co se kterým mocenským skupinám právě hodí do krámu. Finanční a obchodní zájmy jsou vždy až na prvním místě - tehdy, stejně jako dnes.

Bylo nebylo? Těžko říct, většina těch, co byli u příprav, už nežije. Každopádně ale Charta 77 zasáhla režim na citlivém místě a zuřivá reakce byla dost neadekvátní. Lidé ji museli organizovaně odsuzovat, aniž by si ji mohli přečíst. A tím si režim také nijak nepomohl, i když ve skutečnosti se český národ probudil z letargie až jako jeden z posledních v tzv. socialistickém bloku, když už se tento blok stejně rozpadal, protože se začal hroutit pod vlivem Gorbačovových reforem především Sovětský svaz. Signatáři Charty projevili občanskou odvahu, jakou drtivá většina společností v sobě "objevila" teprve až o 12 let později, kdy už to bylo prakticky bez rizika. A za to si tito disidenti nepochybně zaslouží úctu, i když Charta nikdy nepřerostla v masovější záležitost - Češi zkrátka nejsou Poláci. Kosatík si tentokrát dokázal udržet jakýs takýs odstup od událostí a příliš snad Havla nezidealizoval a jeho roli neúměrně nezveličil.

Na svou dobu jistě atraktivně a řemeslně dobře zfilmovaný námět, ovšem jeho slabinou je ideologicky značně schematické pojetí, které možná ve své době tolik nebilo do očí, spousta lidí ještě asi věřila ve světlé socialistické zítřky, ovšem ve zkoušce času neobstálo. .Pavel Kohout brzy vyrostl z dobové svazácké košile, Jiřina Švorcová a zřejmě i Jiří Vala naopak zůstali přesvědčenými komunisty až do konce., na což měl každý z nich koneckonců i právo.  I tak ale Jiřina Švorcová přes své nesporné herecké kvality zde působí značně neživotně a spíš deklamuje fráze, než skutečně hraje. Přesvědčené komunisty paradoxně asi nejhůře ztvárňovali herci, kteří byli sami doopravdy přesvědčenými komunisty, což platí nejspíš i pro jakoukoliv jinou ideologii obecně až po dnešek.  Není třeba se domnívat, že po sametovém převratu nepovstali noví svazáci, pouze barvy jejich košilí jsou jiné. Ve filmu je také přemíra německých dialogů, které jsou bez českých titulků značně divácky nekomfortní a obtěžující, i když jejich smysl se dá jakž takž vytušit.  Ale možná to byla jen chyba CS filmu, z nějž jsem si snímek nahrál - nechce se mi věřit, že by to bez titulků běželo kdysi i v kinech.

Pohodové krimi, kdy divák chtě nechtě musí fandit charismatickému gaunerovi, i když jde v podstatě o chladnokrevného zabijáka, kterému je na omluvu jen to, že likviduje vesměs zase jenom chladnokrevné zabijáky, kteří na něj ušili boudu. Zpočátku se to sice vleče, postupně to ale dostává grady a dobře se na to dívá. Najde se i pár neotřelých scén, jako např. výlet na skládku mezi odpadky v popelářském voze. Na druhou stranu je zde ještě víc všelijakých nelogičností, především když si zločinecký génius počíná na útěku jako naivní školáček a neustále hloupě a nesmyslně upozorňuje na sebe policii, která je mu tak průběžně snadno na stopě. Z dnešního pohledu se tak film jeví sice zajímavě, ale až moc naivně.

Konec dobrý, všechno dobré. První dva díly měly hodně slabých míst a chování Terezy Ramba bylo mimo jakoukoliv reálnou představivost. Občas nebylo zcela zřejmé, zda jde o vážně míněnou kriminálku nebo spíš parodii. Teprve závěrečný díl napravil celkový dojem a dokázal navodit i patřičné napětí.

Na pozadí nazrávajícího rozkladu sytému v Polsku, kdy se část společnosti probouzela z všeobecné letargie (asi o 10 let dříve než u nás) se režisér sugestivně zamyslel nad možnou zlomovou rolí náhody v životě člověka a jak křehká je volba vlastní cesty podle různých okolností. Co má větší roli - náhoda, charakter, rozjetá kariéra, rodina, nejbližší okolí nebo momentální souhra okolností? Nejspíš výsledný mix toho všeho, kdy může záležet i na zdánlivém detailu. Osudový závěr mi připomněl princip slavného čs. kinoautomatu - pokračování alternativních epizod se může rozvíjet různými volbami, ale konec je tak jako tak předem daný. Možná jsme jen hříčkami osudu?

Téma je atraktivní a přitažlivé, zpracování ale pokulhává. Děj je příliš chaotický a těžko se občas orientovat, kdo je kdo. Navíc počáteční normalizaci zřejmě nadbíhalo vykreslení sovětské rozvědky jako jediné, která měla skutečný zájem na využití informací unikajících přímo z abwehru. Rovněž závěrečná scéna je zbytečně ideologicky návodná, což snímek, který si jinak po celou dobu drží určitou realističnost, dost shazuje.

Nejde ani tak o drama, jako spíš o stylizovanou hranou kroniku z Velké vlastenecké války. Snímek samozřejmě odráží  tehdejší sovětskou optiku válečných událostí, stejně jako západní válečné filmy zase odrážejí západní optiku. Každý přístup přikrašluje něco jiného, něco jiného zamlčuje a něco jiného si přizpůsobuje svým ideologickým potřebám. Navíc s časem se optika nahlížení historických událostí v jakémkoliv politickém systému postupně mění a posouvá,  přičemž ani nemusí být uniformní. O různé výklady dějin se vědci přou neustále, tak proč ne umělci. Je pouze na divákovi, aby vše nebaštil i s chlupama a dokázal oddělit fakta od fikce či jejich záměrného posunu nebo příslušného přibarvení. Každopádně jde o velkolepou filmovou epopej, která podává hodně plastický obraz válečných událostí, jenž si neškodí občas připomenout, ať už v tomto či jiných podáních.